Hledám a hledám, už po tisícáté, stále hledám, nevzdávám se, jdu si ustavičně za svým cílem, ale cílová rovinka nikde v dohledu. Jenžá já vím, že ji najdu, že ji konečně spatřím, vím, že ji mi to souzeno. A co najdu na konci své cesty, za tou pomyslnou cílovou čárou? Budeš tam stát ty. Ty, který nahlédneš do malebných krajin mého života, do různorodých snů a vizí, do samého nitra poustevníkova.
Vyplatí se vůbec to nekonečné hledání? Kde jsi, můj vysvoboditeli? Kdepak jsi? Nejspíš ti jen ujel vlak a nebo jsem já nasedl na špatný směr...
Zatímco pozoruji dění v tom prapodivném velkém a v jednom coulu stále cestujícím světě za oknem zamyšlen jako obvykle ve svých spletitých myšlenkách usazen v křesle v přízemí tuctové kavárny, potulný úsměv dostane se mi na rty. Proč zrovna úsměv? Protože vím, že za tím oknem, tam někde venku v tom zmatku a rozmaru všedního světa jsi, tam někde čekáš na svůj ztracený dílek z tvé dětské skládačky, který jsi tak namáhavě a beznadějně hledal. Zdá se, že ta zoufale vyhlížená část má své místo... :).