Jednoho dne se probudím z dlouhého rušného spánku plného beznaděje, obav, hryzavého strachu a zjistím, že mě nepřivítal ten vysněný ráj, ale naprostá nicota plná udusané hlíny s panujícím bezvětřím. Bude to však tak hrozné? Tak depresivní a ničemné? Myslím, že odpověď už znám. Nebude. A proč ne? Protože mé ego se mezitím rozplyne a já zůstanu konečně celistvý, v souladu s okolím, navenek prázdný, avšak zevnitř naplněný hřejivým štěstím.
Každý má někoho, kdo se mu udatně obdivuje a dvoří, jen v životě jednoho není bohužel místa pro všechny. A proto nezoufej, ve nevyzpytatelném rychlovlaku jménem život má vždy někdo místo vedle sebe volné :).
Na mnoha kilometrech smutně se tvářícího odloučení nesejde, neboť jak titěrná je ta vzdálenost v porovnání s probuzeným živlem pravé lidskosti, která stála za zrozením tohoto světa.
Neboj se někomu, kdo ti přinese svítání a nové obzory do tvé ztracené náruče, vyjádřit vděčnost.
I za polární nocí následuje vždy polární den :).
Příroda nepatří člověku, člověk je jejím sluhou :).
Tak jako zajíci mají své nory, lidský druh má své domy. Nic víc v tom není. :)
Když něco krásného končí, tak něco krásnějšího začíná... :)
Přítomný okamžik má tu největší a nejkrásnější sílu.