Ksukolznovu    (53/190/65)

– Plzeň-město
Ovečky Můj milý deníčku,
vrána k vráně sedá, blízký blízkého si hledá, nebo si opravdu myslíš, můj milý deníčku, že Rusové nejsou schopni vyrábět náboje do svých zbraní a tak nakupují v Severní Koreji munici, jež jim sami dříve prodali? Jako do nějakého záložního skladu, aby ofiko jich měli jakože méně nebo co? Opravdu je na tom Putin tak špatně, že mu zbraně musí vyrábět Kim? Vskutku? Pravda, v Severní Korei je tuhý režim, o tom není sporu. Částečně je to dáno ohrožením zvenčí, bída ovšemže zcela, připomeňme opět antické tyrany. Avšak já musím pořád myslet na jistou mohamedánku, co si se zděšením povzdechla, že její bratři s uspokojením přivítali nástup Islámského státu prohlašujíc, že bude konečně pořádek. A leckterá muslimka jim přizvukovala. Jistě, svoboda. Jenže. Svoboda přeci dává smysl jen když jsem tulák nebo boháč. Tedy, hlavně když jsem tulák. Ostatním moc k užitku není, přesněji řečeno, snadno se bez ní obejde. Je jen strašně pohodlná pro mocipány; když si budeš naříkat, mohou vždycky říci, že máme svobodu a že tě nikdo k ničemu nenutil.A koneckonců, proč je Severní Korea tak špatná? Protože jsme ji nedokázali porazit ve válce? A proč vlastně nesmí mít jaderné zbraně a my ano? Protože jsme se tak rozhodli ve své nekonečné moudrosti? A proč Gruzínci mají právo na samostatnost a Abcházové ne? Víš to, můj milý deníčku?
A ještě něco, v barcelonském metru mne zaujala stanice, kde bylo možno vystupovat vpravo i vlevo ve směru jízdy. Smysl mi úplně jasný není, ale je tomu skutečně tak. A ve vozech jsou šipky ukazující, kterými dveřmi se bude na další zastávce vystupovat. Také mne rozčilují lidé, co důrazně prohlašují, že nelze rozpoznat skutečné umění, protože každému se líbí něco jiného, má jiný vkus a posléze vyjde najevo, že oni sami hodnotí umění hlavně politicky, to je jejich nejdůležitější estetické vodítko.
Jedu do Plzně pendolínem v neděli v podvečer a je úplně plné. Nemělo by to být spíše naopak, to jest být narvané do Prahy? No nic. V Praze vymysleli skvělou vychytávku s MHD. Zrušili tramvaje do Hostivaře, takže nejezdili ani na Zahradní město. Dříve bylo možno jet přímo na Kubánské náměstí, tentokráte musel člověk jet náhradním autobusem X26 na Strašnickou a tam přesednout a jet zpět na Kubánské náměstí. No nic, to je prkotina, více mne naštvalo, když jsem chtěl jet šestkou, konečně jsem se jí dočkal, ale jaksi jsem si nevšiml, že kurva jede do vozovny. Málem jsem kvůli tomu nestihl schůzku a ani nechci pomyslet na to, co bych dělal, kdyby mi nestačil lístek a chytl mne revizor. V Plzni jsou tyto vozy označeny písmenem X, takže každý hned pozná, že je něco v nepořádku. Také jsem jel na Petrovo přání do kina a co myslíš, můj milý deníčku, měl vlak zpoždění? Jak jinak, měl. Prý porucha trakčního vedení. Naštěstí jsem předem potíže předvídal, takže jsem měl už koupený lístek a mohl jsem rovnou vběhnout do sálu. Přišel jsem o začátek filmu, ale smyls jsem kvůli tomu neztratil. Šlo o zajímavý film Sparta.
Napadlo mne jet na výlet, když je takové hezké babí léto, uzavřít vegetační sezónu. Vybral jsem Opolenec, aby z toho měl něco i Petr. Bylo to hezké, viděli jsme i nějaké hořečky české, tolije a poslední devaterníky. V pátek byla v Plzni akce vínování, ochutnali jsme vzorek slaďoučké Pálavy, slušné André, neobvyklý Aurelius, ovocný Sauvignon a možná ještě jeden vzorek. Dále jsme zkusili argentinské taštičky. Nebyly nic moc a ještě stály 95 KČ oproti barcelonským 60 korunám. Ty barcelonské byly rozhodně mnohem lepší. Byla tam i spolupracovnice Ivana a také si dala piroh u ukrajinských bab, když si u nich nikdo nic nekupoval. Petr zkusil ještě vareniky s bramborovým těstem. Asi byly dobré, ale slepené, tak jsem do nich nešel. Teď mne to trochu mrzí. Na památku nám zůstaly sklínky. K vínování nám hrála kapela Nebe, v životě jsem o ní neslyšel, ale nějaká mladá slečna znala nejméně jednu jejich píseň, Silvie, nebo tak nějak se jmenovala. Ta píseň, ne slečna. Souběžně v vínováním probíhala hudební produkce též na náměstí a tam hrála kapela Olympic. No, stařičký, ale čiperný Janda už sotva chrčel, ale člověk alespoň znal některé písničky. No, já bych zůstal déle, ale Petra to nebavilo. Kdysi jsem si koupil lahev odrůdy Veritas a musím říci, že bylo dobré. Na uctění kulatého výročí slovutného Fukse jsem shlédl zajímavý polský film Uprostřed nočního ticha, rozhodně mohu doporučit, začíná chlapeckým sborem a v podobném duchu pokračuje. Petr pro změnu stáhnul skotačivou hříčku Nebožtíci na bále. Bylo to lehké, vtipné, poněkud morbidní, s dobrými herci, ale končilo to začátkem první války. Prostě Fuks. Také jsme vyslechli nějaké jeho povídky, vesměs vynikající a dramatizaci, žel nevhodně přepjatou, románu Pan Theodor Mundstock. Tak na tom už nebylo vůbec nic veselého.