Gottwaldovo nádraží v Plzni se pomalu vylupuje z lešení po velké opravě a to, co je k vidění zavání velkým průšvihem, jež však bude vydáván za velikou krásu a pocit falešného sebeuspokojení, jak jsme to komunistům natřeli. Střechy kopulí dostaly původní podobu z doby před vybombardováním před koncem druhé války. Je to dnes nová móda, já to však považuji za kýč jak píč a naprosté nepochopení, o čem je architektura. Také bychom měli odstranit nevhodné a nepatřičné sochy z Karlova mostu. Kdyby byly alespoň gotické, že. Ale takhle? No, fuj! Opět musím připomenout prof. Machovce a jeho vyprávění o původních dřevinách. Jaké původní dřeviny to myslíme? Ty z předchozí doby meziledové? Nebo snad ty třetihorní? Nebo dokonce prvohorní? Ale kde všechny ty stromovité plavuně a přesličky vezmeme? Modla původnosti je, tak jako všechny modly značně škodlivá. Korunu všemu nasadí zřejmě nová dostavba. Buď se mělo zachovat řešení z dob socialismu, zachovávající tvarosloví, ale oproštěné od vší zbytečné zdobnosti (ornament je jak známo zlo) a nebo se dostavba měla co nejvíce přiblížit původní secesní podobě. Komunisté pro tyhle věci měli většinou cit, dnes vládne nevkus. A to nemluvím o silném podezření, že pokladny budou umístěny kdesi vzadu, navíc tam bude málo místa, lidé ve frontách ani neměli kde stát, neboť se jich vejde do fronty jen pět, ti další by pak už museli vlézt do zdi. Doufám, byť zřejmě marně, že jde opět jen o dočasné řešení. Když jsem tam byl tuhle na vízvědech, musel jsem procházet pod velkým celoplošným lešením, zdi kopule ještě nejsou hotové, a hrozím se výsledku. Mám neurčité podezření, že nás nic dobrého nečeká.
Ve Varech trošku zapršelo, pravda, 90 mm najednou není úplně málo. Důsledkem byla vymletá dlažba. Otec říkal, že je třeba na prudkých svazích dělat stupně, stačí na půl kostky a proud je hned méně ničivý. Ale tentokrát by asi ani to nepomohlo. I u nás ve Fr.L. byly kroupy. Matce protrhaly síť proti hmyzu.
No toto: Ulice nese jméno podle města Arkalyk, které leží v Kazachstánu a v jehož okolí přistál mj. československý kosmonaut Vladimír Remek v modulu kosmické lodi Sojuz 28. Ulice vznikla v roce 1978 stejně jako blízká ulice Bajkonurská, jejíž název je podobně motivován. O dva roky později byla v těsné blízkosti otevřena stanice metra Kosmonautů.
Strávil jsem pět dní v Libhošti s P. a jeho dětmi, u jeho rodičů; horko těžko se mi podařilo vyšetřit jedno dopoledne na průzkum svahů pod Puntíkem, kde by měla růst jedna kapradina. No, něco jako kapradinu laločnatou jsem skutečně nalezl, také rozsáhlé porosty měsíčnice vytrvalé. Hezké. Příště se musím pokusit o zárazu devětsilovou. Také jsme strávili necelé dva dny u mých rodičů ve Fr. L. Nedělní mažoretky odplavil déšť, ale nešť. V sobotu jsme zvládli návštěvu Soosu; děti celkem zaujal stejně jako sbírka vycpanin, ale největší úspěch měly plyšáci. Děti dostávají od tatínka nějaké peníze, aby se naučili hospodařit s penězi, takže bylo za co utrácet. No, chlapeček se zatím jeví jako spořivější. Také jsme se projeli důlním vláčkem, což děti málem nudilo. Odpoledne jsme šli pěšky, taková nepřístojnost!, na Ameriku, přesněji k Městskému rybníku, tam si děti prohlédli zvířátka, nám se líbila malá tlustá prasnice a jelo se mikrovláčkem do města. Zvláště holčičku nadchl. No, je takový pěkně barevný a už za komunistů šlo o prvotřídní atrakci. A zřejmě i dnes má co nabídnout. Následovalo skleněné bludiště; zabralo dost času, ale mělo úspěch, líbilo se více než petřínské. Dále jsme si na kolonádě dali oplatku a vyrazili do akvafóra. Tamní bazén se líbil, jen škoda, že na pěknou venkovní skluzavku bylo trochu zima. Děti si také všimli, že probublávající perlička nápadně připomíná suché vývěry kysličníku uhličitého neboli mofety ze Soosu. Já jsem si trochu zaplaval. Pak hurá domů, protože mezitím začalo pršet, jeli jsme autobusem, a večer jsem se s dětmi díval na pohádku Čert ví proč. Kuba se totiž nerad kouká na televizi sám. V neděli jsme se pokusili jít na hřiště, děti si ho pamatovali z předchozí návštěvy, ale vyhnal nás déšť. Také stojí za zmínku, že Nina odmítala ochutnat místní léčivé prameny, Jakub zato statečně pil hlavně Císařský pramen na Soosu. Konečně je považován za chutný. Po obědě jsme se stavili v Chebu v městském muzeu. Jak už to bývá, děti muzeum nudilo, ale já si užil výstavu obrazů ze zdejších třetihorních nalezišť, v čele se slavným Deinotheriem od Třebeně. Děti přeci jen něco zaujalo a sice sbírka obrazů postav z Valdštejské obrazárny v nadživotní velikosti. Mne zaujalo, že se obrazy jmenují nějak ve smyslu: Portrét neznámého šlechtice jako Jan (Johan) z Valdštejna. Co to jako má znamenat netuším. Ještě to zkusím zjistit. Sbírka pohlednic s pravěkými zvířaty v pokladně muzea stála neuvěřitelných
2 tisíce korun. Na závěr si děti dali zmrzlinu ve Špalíčku. Kvůli drobnému dešti jsme téměř nemuseli stát frontu a pekanová zmrzlina s medem byla výtečná. Zvláště Kuba si s chutí početl ve sbírce Čtyřlístků.
Letos jsme s P. byli nejenom na Šeberáku, ale také na Hostivařské přehradě. Dostali jsme se tam až dost pozdě, voda byla jen trochu zelená, ze sprchy tekla voda, byl tam jeden pohledný pán, měl kšiltovku a chodil po pás sem tam ve vodě, pochopitelně nahý, když jsme na nudapláži a vyhýbal se ostatním. Lidí nebylo mnoho, ale dvě géčka (nebo háčka?, teď nevím, co je správně) se oddávala orálnímu uspokojování, než si všimli, že jsme si jich všimli. Dvakrát kolem nás prošel vousatý mladík s opravdu velkou výbavou a když jsme odcházeli, nedaleká hetero dvojice se oddávala souloži. Na Hostivaři bych to úplně nečekal.
Tuhle, když mi po sauně ujel autobus a musel jsem jít pěšky, nachytal jsem na cestě malou užovku. Pokusil jsem se mršku chytit a co myslíš, můj milý deníčku? No jasně, pokálela mne smrdutou tekutinou. Drhnul jsem ji pěkně dlouho. Ale zabralo to, užovku jsem pustil.
Je známo, že traktorista se mnohem dříve naučí řídit tank než zámečník a že zámečník jej bude lépe opravovat než učitel. Co všechno není, můj milý deníčku, známo, tststs. Zejména krysám byly do různých částí mozku operativně zasazeny elektrody, při čemž zvířata měla sama možnost zapojovat proud pomocí zvláštní páčky. Zjistilo se, že při jistém umístění elektrod stiskne krysa páčku až osm tisíckrát za hodinu, kdežto při jiném jen jednou a vícekrát se jí nedotkne. Však Mengeleho nechytili.
Barcelona je po mém soudu dost ošklivé město, únavné a vyčerpávající, ulice jsou často temné a úzké a všude jsou cítit kanály. Vodovodní voda byla hrozná, i kávu jsme vařili z balené. Střed města je přeplněn návštěvníky a zvláště na některých místech pomalu není kam šlápnout. Samotné město se dost podobá Budapešti, pravda, možná je to spíše naopak, všechno je velkolepé a obrovské, budovy, hlavní ulice, veřejné osvětlení, sochy. Místo lázní má Barcelona moře s krásnými plážemi, byť také přeplněnými, ovšem to se dá pochopit. Ale Budapešť je tak nějak vídeňsky útulnější. Barcelonské metro je hodně utilitární, ošklivé, chodby i stanice jsou úzké a je v něm opravdu vedro, určitě přes 30 stupňů. MHD je sice propracovaná, ale jednotlivá jízdenka je o hodně dražší než v Praze, takže se spíše vyplatí vícedenní. Jednodenní se hahaha neprodává. Skutečně starých památek se dochovalo málo, jsou soustředěny především v blízkosti katedrály zasvěcení sv. Eulálii, netvoří ovšem ucelený soubor, zato sahají až do římských dob. Samotná katedrála je působivá, ale člověk si zapamatuje hlavně palmy a husy v rajském dvoře. Vůbec je Barcelona plná palem; bydleli jsme v dobrém hotelu u moře, před hotelem byla pěkná palmová promenáda. Jenže, hotel se částečné opravoval; nejprve nám nabízeli pokoj s výhledem na stavební výtah s příslušným rámusem, nakonec jsme dostali jiný pokoj, ale pořád s výhledem na moře a nikoli do klidného dvora. Nedaleko hotelu totiž probíhá výpadovka, sice v zářezu, ale i tak byla stále slyšet, což mohlo narušovat náš spánek a vyvolávat dojem, že Barcelona je únavné město. A dále, hned druhý den nás ráno vzbudilo kácení palem, takže bylo po výhledu. No, nějaké palmy tam zbyly, ale výhled už nebyl tak hezký. Zachování palem je důležité i kvůli papouškům. Ano, můj milý deníčku, Barcelona je plná zdivočelých zelených papoušků mniších, docela hlučných, živících se palmovými plody. Jinak nápad, že po návratu z města se půjdeme vykoupat k moři byl výtečný. Navíc, nedaleko hotelu byla gay nudapláž s gay barem. Pravda, všichni nebyli na adama, ale hustota plážových povalečů byla taková, že se prostě v blízkosti musel vyskytnout nějaký opravdu krásný mladík. Těch hezkých byla spousta, neboť na pláži převažovali mladí lidé. Jedinou vadou byli opálení muži nabízející pivo a vodu. Jednou dokonce jeden z nich nabízel tác s koktejly. Vypadaly sice lákavě, ale copak k nim člověk mohl mít důvěru? Ze čtyř dnů dva dny byly docela velké vlny, žlutá vlajka, jeden den byla skoro zima, tak jsme na pláž nešli a jeden den bylo opravdu pěkné moře, čisté, vlny byly tak akorát, zelená vlajka, hezky jsem si zaplaval. Nejšpinavější bylo moře po bouřce. Ano, můj milý deníčku, první noc jsme zažili docela pěknou bouřku, až u nedalekého hřiště na kopanou spadl drátěný plot. Pak už bylo počasí víceméně vzorné. Nepříliš vedro, teplé noci a nepršelo. Na pláži také řada mládenců předváděla svalnatá těla při cvičení ve venkovních posilovnách. Lidí cvičilo opravdu hodně, jednotlivá nářadí byla téměř pořád obsazena a to až do noci. Moře byl ale jen takový příjemný přídavek. Hlavní byla samotná Barcelona a především vytoužené stavby od Gaudího. Jako mladík jsem si koupil předraženou knihu o jeho stavbách, vzhledem ke skromnému počtu děl tam byla zmínka víceméně o všech. Krásné snímky nejvýznamnějších staveb mne uváděli do vytržení a tak jsem očekával splnění snu, těšil jsem se, že alespoň některé stavby uvidím ve skutečnosti. Začali jsme palácem Guellových. Nalézá se ve strašidelně ošklivé uličce a okamžitě upoutá pozornost tím, že vyčuhuje do ulice. Uvnitř je prostě nádherný, ale poněkud potemnělý. Vše bylo jak má být do okamžiku, než jsme vstoupili na střechu. Tady mne Gaudí opravdu omráčil, rozporem mezi temným vnitřkem a veselými hravými komíny. Ze střechy se nabízí pěkný výhled na Barcelonu, jsou dobře vidět věže gotické čtvrti a částečně i Chrám Sagrada Família, tedy Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině. Je ostatně vidět i z letadla; vypadá jako hromada kamení. Z letadla je dobře vidět také známé sídlo vodárenské společnosti. Tento mrakodrap ve tvaru okurky vypadá z letadla úplně stejně jako z blízka, jen je maličký. Koupě vstupenek nebylo nijak obtížné, od dob koronaviru se zrušili živí průvodci a nahradili se digitálními mluvícími do sluchátek, čímž se výrazně zvětšila průchodnost návštěvníků. Následovala zadrbaná prohlídka gotické čtvrti, chtělo si to předem pořádně nastudovat seznamáckou mapu. Ale trefili jsme alespoň katedrálu. Ta je jistě zajímavá, se spoustou gotických maleb v jednotlivých kaplích a se sarkofágem svaté Eulálie, chudinka měla hrozné jméno, ale málo platné, člověk si zapamatuje hlavně palmy a husy v rajském dvoře. Trefili jsme také uličku s kachlíky a zcela mimo plán Gaudího ranou práci, dva pouliční kandelábry. Zkusili jsme se projít po slavné Ramble, ale jen nás obtěžovali naháněči místních hospůdek. Takže jsme zhnuseně odešli a vydali se metrem do domu Batllóových. Můj milý deníčku, za lístek jsme každý vyplázli 1250 KČ. Opravdová nehoráznost, ale vstup byl bez čekání a viděli jsme i soukromé místnosti Batllóových, jež poskytli jasnou představu o životě v pokojích bez rovných stěn a hran. Vypadaly, a přiznám se, že mne to značně překvapilo, nesmírně útulně a příjemně, což bych, jako odchovanec panelákového bydlení, jaksi nečekal. Totéž se v plné míře potvrdilo při návštěvě domu Milà. Střecha je rozkošná, ale už nešlo o takové překvapení. V domě Batllóvých mne omráčily různomodré kachlíky. Lístky do domu Milà jsme se rozhodli koupit přes internet na další den, což nebylo nic složitého. Po návštěvě nejhravější Gaudího stavby jsme se ještě zastavili u domu továrníka Calveta. Ve srovnání s vedlejším domem je na Gaudího díle všechno, ale prostě všechno lepší a to se jedná o stavdu spíše uměřenou, bez jakýchkoli výstředností. Ostatně, procházky po Barceloně jasně ukázali, že Gaudí nespadl z nebe, že jen dobře vnímal vše, co viděl kolem sebe a dovedl to přetvořit v něco vyjímečného a ojedinělého. Casa Calvet je nepřístupná, ale jako poučená osoba jsem nepropásl vtipná klepadla. Barcelonské domy jsou nápadné hojným využitím balkónů, často i zasklených a také nezřídka přítomností nákladních jeřábů. Také si každý musí všimnout náročně zdobených pouličních lamp a kandelábrů, Gaudí, jež měl kovářské práce ve velké oblibě, měl odkud čerpat. Dům Milà mne překvapil už tím, že nepůsobí nijak zvlášť nevhodně, naopak hezky zapadá mezi ostatní domy, ale je nutno připustit, že dnes už nejsme tak útlocitní jako na začátku 20. století a jsme na ledacos zvyklí. Omráčila mne konstrukce domu se samonosnou fasádou bez opěrných zdí, což umožnilo volné zacházení s prostorem. Podobný druh konstrukcí se prosadil až s Le Corbusierem. Esteticky lze domu jen těžko něco vytknout, světlý kámen a nápadité kování předjímající abstraktní umění musí udivit každého. Ze střechy byl opět krásný výhled, zvláště působivý je chrám Sagrada Família a lanovka na Montjuïc (177 m, čti montžuik). Při prohlídce bytů jsem zazmatkoval, takže jsme si část domu prošli dvakrát. Nejvíce mne udivilo množství světla, zvláště ve srovnání s palácem Guellových. Všechny místnosti se doslova utápí v jasu. Následoval přesun do Guellova parku, kde jsme ovšem tvrdě narazili. Zprvu šlo vše hladce, trefili jsme správný autobus, vystoupili u parku, vrhli letmý pohled na vstupní domky a čtvrtinou oka mrkli na vstupní schodiště s proslavenou strakatou ještěrkou a přesunuli se podle šipek k pokladně. Tam jsme se dozvěděli, že je vyprodáno a že lístek je možno kupit jen přes internet. Petr se pokusil lístky koupit z chytrého telefonu, ale protože neměl platební kartu, zkusili jsme mojí. Platba se nezdařila a protože se již blížilo přečerpání týdenního limitu, řekli jsme si, že už mi na kartě došli peníze a že platbu zopakujeme na hotelu z jiné karty. Nemám ani jeden snímek, neboť mne vůbec nenapadlo, že už se k parku nepodívám, takže jsem dopadl ještě hůře než ti Rusové s kufry, jež také ostrouhali. Vycítili jsme ovšem že možné potíže a vydali se ke chrámu. A skutečně, vše bylo stejné, jen v bledě modrém. Všude spousta lidí a mám nějaké snímky, jenže nikoli Gaudího původní části. Tato fasáda se opravuje a navíc byla v protisvětle. Na hotelu jsme se dvě hodiny pokoušeli koupit lístky jak do Guellova parku tak do chrámu, ale marně. A to si Petr musel do telefonu stáhnout zvláštní aplikaci. Platba na vstupenku do parku nešla provést, při pokusech koupit vstupenku do chrámu nás to nepustilo ani k platbě, pořád ta aplikace doporučovala, ať si vysereme oko. Tak jsme se šli zchladit do hotelového bazénu. Je sice mělký, jen po kolena, ale má hezký výhled na palmovou promenádu a na moře. Rozhodl jsem tedy, že místo parku a chrámu navštívíme dům Vicensových, postavený v novomudejarském stylu. A bylo to opravdu velmi zajímavé. Dům byl nedávno nákladně opraven, některé přístavby byly zbourány a poškozené části uvedeny do stavu blízkého původnímu. Je zajímavé si také uvědomit, jak bezohledně se k jeho stavbám ještě donedávna lidé stavěli. Dnes už to není v oblibě, vždyť chrám Sagrada Família je prý nejnavštěvovanější architektonickou památkou ve Španělsku. Vraťme se ke casa Vicens. Zjistili jsme, že původně byl pozemek u domu mnohem větší, byly na něm umístěny různé drobné stavby, jež však dávno vzaly za své a že dům prošel složitým vývojem. Dnes je v něm cosi jako galerie a je možno si prohlédnou zbylé Gaudího interiéry se sgrafitovými omítkami na zdech a s kašírovanými rostlinnými motivy na stropech a s dlaždičkami, pochopitelně. Kuřácký salónek musí omráčit každého. Vím, že jsem se tuhle vymezoval k uvádění staveb do původní podoby, ale zde se snad opravdu jedná o něco jiného. Jde spíše o domy-sochy a snad opravdu každý uzná, že vylepšování soch není úplně patřičné. Ostatně andílkovi přilepili nohu, ale ne ruku, zřejmě se ztratila. Na Gaudím je zajímavé, že není snadné určit, čím ovlivnil on okolí a naopak. Po městě lze najít spoustu střípků, jež jako by vypadly z Gaudího staveb a odhadnout, co bylo dříve, je prostě nemožné. Také udivuje neuvěřitelnou různorodostí, vždyť jednotlivé stavby se možná podobají v některých podrobnostech jako je dlaždička se slunečnicí, ale jinak je každá úplně jiná. Ne nadarmo jsou jeho nejdůležitější stavby už od osmdesátých let v Unescu. Další den už byl odjezd, hlavní zavazadlo jsme nechali v úschovně nedaleko Katalánského náměstí a vydali se do Miróova parku, kde se tyčí jeho působivá socha žena a pták, mám podezření, že jde o sochu sice abstraktní, ale jinak pěkně sprostou. Také jsme zde viděli papoušky mniší zblízka; ti mají na palmách velká hnízda, v nichž bydlívá hned několik párů. Papoušci nás opravu dostali. Dále jsme pokračovali kolem bývalé arény na náměstí Španělské, odkud jsme došli na Montžuik, kde se nachází Miróova galerie. No, byl to prasák, ale opravdu se nám jeho věci líbí. Po cestě jsme ještě opomněli byť i jen pohlédnout na Německý pavilón Miese van der Roheho, neboť jsme o něm nevěděli. Přes zahradu s vodními prvky jsme se vrátili do města. Ještě stojí za zmínku cihlový Triumfální oblouk s četnými černochy a s kouzelníkem s míčem a s parkem na místě bývalé pevnosti. Nachází se tam velký vodotrysk se zlatým spřežením, ten však nestříkal, několik zajímavých soch, jezírko s volavkou a půjčovnou loděk, dračí hrad, zimní zahrada v opravě a dřevěný skleník, jež se zavírá ve 14 hodin, což jsme netušili, takže nám zavřeli před nosem. Protože všude vykukuje, jeli jsme si prohlédnout také okurku, je od ní pěkný pohled na chrám Sagrada Familia. Také se ukázalo, že do Barcelony se snaží vrátit tramvajovou dopravu, podobně jako v Praze. Protože je v Barceloně draho, stravovali jsme se hlavně v supermarketu, jen jsme měli potíže s lednicí na pokoji. V hotelech se předpokládá, že se jí v hotelové restauraci. Bylo si možno dokoupit předražené snídaně, pro jednoho přes 400 KČ. Dvakrát jsme tedy navštívili nedalekou kavárnu, slušně jsme se tam najedli, napili se vynikající čerstvé šťávy z pověstných španělských pomerančů a dobré kávy za zlomek ceny hotelové snídaně. Také jsme na místním sídlišti zkusili paellu, něco jako rizoto, v indické hospůdce; to je podobné, jako bychom si dávali svíčkovou u Vietnamců. Ale jinak to byl úplně autentický zážitek. Místní lidé, běžné místní ceny atd. Místní velká samoobsluha nás udivila množstvím mořských potvor, různí platýzi, sépie, ryby a kdoví co ještě. Petr našel krabí salát skutečně z kraba a ne ze surimi tyčinek. Chutnal opravdu jinak, než ten středoevropský. Jednou jsme také večeřeli v restauraci ve stylu Pivstra, ceny nevyjímaje. Ale bylo to chutné. Po večerech jsme místo návštěv klubů koukali na televizi, na počasí, ale hlavně na různé soutěže, vědomostní, seznamovací, i s gay dvojicemi a tak. Také mne udivilo, že ve Španělsku pořád řeší frankismus. Nakoupil jsem spoustu upomínkových předmětů, ale byla s nimi potíž. Některé obchůdky se nacházejí uvnitř prohlídkových okruhů a pokud člověk zaváhá, tak nebere, protože kupovat si znovu předražený lístek může jen naprostý blázen. Takhle jsem přišel o koronavirové tričko z paláce Guellových, tam se prostě nešlo vrátit. Krásné panáky z domu Batllóvých jsou dost zfušované, vůbec jsem si všiml, že kvalitní věci stojí zvláště hodně peněz; za takový slušně provedený vějíř člověk raz dva vyklopí tisícovku. Ty levnější, nikoli však levné, vypadají lacině. Ale můžete si koupit vějíř i s pouzdrem. Ženy v Barceloně vějíře docela používají, já jsem ten svůj značně opotřebovaný nakonec v metru také vytáhl. Jinak je v Barceloně spousta homosexuálů a někteří se dokonce, no považ můj milý deníčku, na ulici drželi za ruce! Ale dosti vtipkování, příště musíme do Barcelony někdy v únoru, to se nám snad podaří procpat přes davy lidí jak do parku, tak do chrámu.
Lety proběhly celkem hladce, ale v Praze jsem si zapomněl vzít kinedryl a bylo to znát. V Praze byla úplná deka z mraků, ale později se vyjasnilo, podařilo se nám rozpoznat Marseille a Rhonu. Pak už bylo španělské pobřeží a Barcelona. Zpět jsme na nalodění čekali přes půl hodiny, avšak do Prahy jsme přiletěli včas. V Praze mělo hlavní zavazadlo 15 KG, v Barceloně rovnou 22. Limit udával Vueling 20 a tak jsme měli obavy. Na barcelonském letišti mají automatické odbavení zavazadla. Nejprve si člověk vytiskne příslušnou pásku, tu nalepí na zavazadlo, to udělal Petr, já bych to určitě pokazil, pak se dá zavazadlo na váhu a načte se kód. Nám první pokus neprošel, hlásilo to chybu, ale naštěstí na vedlejší váze už nám to zavazadlo vzalo. Možná to někdo ze střediska odbavování zavazadel schválil jako malý přestupek. Ve Veulingu sice také chodí s pojízdným barem, ale zadarma nedávají ani vodu. A ještě něco. V Barceloně jsme několikrát narazili na Muchu. Že by to byl nejslavnější Čech?
Mnohem později: Tak jsem se nakonec dočetl, že Barcelonu a okolí v roce 2023 trápilo nebývalé sucho a vodou bylo nutno šetřit a že zřejmě bude ještě hůře. Zřejmě proto byla ve vodovodu špatná voda a velké vodotrysky byly mino provoz.