můj bratr už úplně zblbnul. Nejen že za pět milionů koupil zříceninu, prý rodinný domek, ale navíc ho vyhodili z práce a stále je nezaměstnaný. Protože mu starosti lezou na mozek, rozhodl se jet na dovolenou a to rovnou do Běloruska (sic!), do Vitebsku. Proč zrovna tam je ve hvězdách, ale mám podezření, že se pokusí přejet do Ruska do Smolensku, podívat se na smolenské vojenské letiště, když už se zamiloval do své origami instalace stejného názvu. Bydlí v jakémsi bytě 1+1, hezky zařízeném, sehnal si ho přes internet. Dostat se do Běloruska je hračka. To se letí letadlem do Lotyšska, tam se přesedne do mikrobusu a hurá na hranice. Má to celé jeden drobný háček, Lotyši vyhlásili, že hranice zavřou. Takže, tam to šlo, ale zpět? To se ještě uvidí. Byl jsem tuhle plavat na Slavii. V provozu je pouze venkovní areál, ten je pěkný, s dětskými bazény se skluzavkou a s plaveckým 50 metrovým bazénem. Zrovna to vypadalo na déšť, takže lidí bylo jen pár, plavalo se dobře. A měl jsem štěstí, zaplavat si přišel i jeden pohledný mladík a co se nestalo; potkali jsme se ve sprchách a mladík se dokonce sprchoval bez plavek. Pokud jsem neměl vlčí mlhu, tak se mu docela zvětšil; ale klídek, nebylo to kvůli mé maličkosti, ale teplou vodou, ano můj milý deníčku, na Slávii tekla ve sprše alespoň vlažná voda, a tím, že si ho myl i pod předkožkou, takže ji musel přetáhnou tam a zpět a také se nabízí úvaha, že se chystal na schůzku. Buď jak buď to bylo milé.
Na Zahradním městě je u zdravotního střediska jídelna, otevřená i pro veřejnost, chodí do ní hlavně místní důchodci. Je otevřená i přes léto, ale chodí do ní málo lidí, takže když jsem tam zkusil oběd, byl to průšvih. Omáčka zatuchlá, knedle oschlé a maso kdoví jak staré a navíc studené atd. No uvidíme. Také jsem tam na obědě potkal děti z příměstského tábora; bylo mi jich docela líto. Měl jsem jít k Vietnamcům. Už dříve jsem na Zahradním městě objevil volně přístupné hřiště na košíkovou. Zkusil jsem tam cvičit taj-či. Zprvu bylo zcela volné, pak se dostavil jeden mladík, vlastně ještě chlapec s míčem. Chvílemi na mne pokukoval; asi chtěl, abych už táhnul.
Na čtvrtek ráno jsem měl domluvené cvičení s trenérem v posilovně. Už v půl páté mne vzbudil harašením a rachtáním zpropadený Ukrajinec bydlící nade mnou. Ale to byl jenom začátek. Hluk pokračoval, ozývalo se jakési cvakání, lomcování, pak hlasy uvnitř, později i venku. K dovršení všeho ve tři čtvrti na šest dorazili popeláři, a nejen že mají hlučné auto, ale rozhodli se vysypávat kontejnery na skleněný odpad. A prý jde o jejich oblíbenou poťouchlost. No nakonec jsem vylezl z postele, tak nějak se vypravil a vyrazil do posilovny. Jenže vchodové dveře našeho skvělého paneláčku nešly otevřít. Takže následovalo cvakání, lomcování, až přiběhla jedna ženská z baráku, že už volali zámečníka, ten že přijede do hodiny a že Ukrajinec vylezl oknem. Než jsem ji stihl požádat, že bych také rád vylezl oknem, někdo totiž musí okno zevnitř zavřít, že, zmizela. Odvolal jsem cvičení, trenér už jednou jako vtipnou výmluvu zaseknuté dveře zažil, a zacvičil jsem si doma. Alespoň jsem ušetřil. Posléze dorazil dosti pohledný zámečník, štíhlý blonďáček a mořil se další půl hodinu, než se mu podařilo otevřít dveře. Mezitím jsem odehnal úklidovou službu, nemohla čekat, až se podaří dveře otevřít. Když jsem odcházel, zámečník ještě pracoval a tak jsem se dozvěděl, že někdo z domu záškodničil, to jest nastříkal známý sprej do zámku, aby se klíč nezadrhával, čímž se zámek zadřel. No, tohle nebyly tak snadno vydělané peníze, jako tenkrát v Chyňavě.
Tuhle jsem se vracel z Prahy večer, vlak přijížděl ve 22 hodin a jak jdu na zastávku trolejbusu, z dálky ho vidím přijíždět. Zkusil jsem ho doběhnout a co se nestalo, nějací dobří lidé, pravda, vypadali sice všelijak, ale pomohli, tak tito dobří lidé podrželi dveře a díky nim jsem trolejbus stihl. To není málo, takhle pozdě večer už jsou intervaly opravdu nepříjemně dlouhé.