Petr se rozhodl, že strávíme tři dny v Beskydech a navštívíme dům jeho děda. Ubytování našel v relaxu Kyčera, v prospektu se nabízelo pořádání svateb a setkání spolužáků a to zavánělo průšvihem. Což o to, rekreační středisko je příjemné, novodobě předělané pokoje jsou pohodlné, my měli pokoj přímo nad salónkem se dvěma balkóny a s výhledem na bazén. Hlavní silnici vidět nebylo, zato slyšet byla zřetelně i přes stromy. Dále tam mají dvě hřiště, trampolínu, dětské prolézačky a na svatbu vám zajistí i skákací hrad. Restaurace je drsně vyvedena ve stylu selské jizby s výstavkou keramických zvonečků, džbánečků a různých sošek, například sousoším souložících andílků. Jelo se už ve čtvrtek, nejprve do Libhoště, v pátek se pracovalo na zahradě a po obědě byl přesun do Prostřední Bečvy do hotelu. Večeři jsme měli z domova, před večerkou jsme ještě navštívili PP Poskla, kde jsme nalezli poslední kvetoucí jedince mečíku střechovitého a spoustu odkvetlých prstnatců. Noc byla klidná a tak jsme svěží vyrazili do hor. Nejprve jsme si prohlédli v údolí Kněhyňky obří lopuchy, správně tedy devětsilové listy; opravdu byly obrovské a také vzácnou vrbu šedou; spíše jde o zplanělou odrůdu Angustifolia. Pak jsme začali zčerstva stoupat k domku praděda, nejvíce mne zaujala skutečnost, že praděd neměl zavedenu vodu; chodilo se celkem daleko k potoku prudkým, přímo krkolomným svahem. Ale zřejmě si časem vyšlapali cestičku. Svah byl plný borůvčí a na rozdíl od jiných míst, u potůčku byly borůvky velké, podobně jako na bažině v PP Poskla, ale kyselé. To na Suché byly drobné, ale sladké. Na Suché jsem na jedné louce nalezl dva odkvetlé prstnatce, snad šlo o prstantec bezový. Následovala prohlídka opuštěného horského hotelu na spadnutí Skalíkova louka, jehož zahradu ošetřoval Petrův děd. Zbyl z těch časů krásný červený buk, spousta omanu pravého a hvozdík vousatý v červené, růžové a lososové barvě. Po krátkém stoupání jsme se vydali podél hřebenu Radhoště lesnickou naučnou stezkou ke studánce. Ta se jevila vyschlou, ale prý není vyschlá, jen děravá a je nutno se nahnout dovnitř a chytat vodu z dobře ukryté kovové trubky. Po chvíli začal konečný stoupák na vrchol Radhoště ke kapli ve výšce 1129 m n.m. Výstup jsme zahájili ve výšce zhruba 529 m n.m. Na Radhošti jsem se marně pokoušel najít mochnu zlatou; měl jsem věnovat více pozornosti okolí kaple, ale odradily mne davy lidí. Nicméně, po cestě jsme viděli alespoň nějaký ten oměj tuhý moravský. Po osvěžení a dlouhém čekání na koupi magnetky v hotelu Radegast jsme se vydali Radhošťskou ovčí dálnicí na Pustevny. Jurkovičovy stavby dvojdomku Libušín a hotelu Maměnka jsou roztomilé, v kavárně jsme si dali kyselicu, beskydské halušky s brynzou a uzeným masem a jako zákusek borůvkové kvedlíky s tvarohem téměř bez tvarohu. Ač byly všude okolo celé plantáže borůvek, knedle byly, obávám se, z polských plantáží kanadských velkoplodých borůvek. Knedlíky nebyly vyloženě průšvih, ale nebezpečně se mu blížily. Jinak kyselica, halušky a borůvkové knedlíky byly v každé hospodě a všude podél cest se nabízely frgály, což je prý původní označení nepovedeného koláče. Asi se nepodarky strkaly Pražákům a tak se název ujal. Ovšem panují obavy, že některé dnešní frgály jsou frgály v původním smyslu slova. Po návratu jsme ještě stihli koupel v bazénu. Nebyl kdoví jak studený, spíše vzduch byl už chladnější. Avšak potvrdily se moje nejhorší obavy, v relaxu probíhala svatba. Večer vypukla diskotéka a protože jsme byly přímo nad sálem, slyšeli jsme málem každé slovo. Byl jsem dost ušmíkaný z výšlapu, tak jsem pospával, ale nebylo to kdoví co. Ve tři ráno už ale bylo ticho. Další den jsem přírodu odmítl, což byla možná chyba, ale nešť. Nejprve jsme zajeli do nedalekého Muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Zvolili jsme valašskou vesnici; zajímavé bylo srovnání s nedávnou návštěvou skanzenu v Přerově nad Labem. Valašská vesnice je pěkná, ale citelně chyběli panáci, jež tak krásně doplňovali instalace v polabské vesnici. A dost mne rozčílilo zbytečné hraní na city v úvodní výstavce: sehnat místo v domově důchodců není vůbec snadné a že by se děti ptali na prarodiče? Nevídáno. A co takhle výminek? He? Takže bohatí se starých zbavovali, ale chudí s nimi žít museli. To je vše. Dali jsme si ve vesnici též oběd, jako polévku vývar s pohankou a jako hlavní jídlo dohromady kontrabáš, tedy zapečenou pohanku s brambory a klobásou, se zelím. Na závěr jsme vyběhli na Jurkovičovu rozhlednu, abychom posléze zjistili, že jde o sprostý podvod, neboť rozhledna byla postavena v letech 2010-2012. No fuj! Ale jinak je moc pěkná. Načež jsme se přesunuli do Lipníka nad Bečvou. Město je význačné renesanční zvonicí, střešní zahradou na bývalé konírně a také zbytky hradeb, na Moravě ojediněle zachovalých. Náměstí jsme si moc neprohlédli, zrovna se chystal koncert Xindla X, spíše nás zaujala dlouhá podloubí mimo náměstí se starobylými výklady a vchody malých krámků. Vyšplhali jsme se též na renesanční věž kostela s pěknými arkádami. Mimochodem, v Lipníku jsou takové věže dvě. Z města je též pěkný pohled na kopec s hradem Helfštýnem. Návrat po dálnici, zvolili jsme cestu přes Přerov, což proběhlo hladce, byl bez větších potíží, neboť čas příjezdu do Prahy kolem 21. hodiny už byl dostatečně pozdní, abychom uvízli v hustém provozu. Zato cesta odpoledním vlakem do Prahy, zvolil jsem mnichovský expres, zaváněla průšvihem. Nejprve jsem zvěděl, že Němci, aby ušetřili, trvají jen na čtyřech vozech, neboť pak stačí jeden průvodčí, ale je to často žalostně málo. Vlak byl tak narvaný, že jsem vzdal cpaní se na místenku a raději jsem si počkal na připojovaný dodatečný vůz. A dost jsem na tom vydělal. Seděl jsem pohodlně v první třídě s tím, že si ji doplatím, ale průvodčí jednoduše nepřišel, zřejmě se neprocpal přeplněnou uličkou a já jel první třídou bez příplatku. Bylo to docela příjemné, jen měl vlak zpoždění, tomu se nedalo vyhnout.
Svatá Anna, chladna z rána . . .