tuhle jsem vyslechl na bolevecké nudapláži část vyprávění, jak se kdosi pokoušel pokoutně dostat do Solnohradu a chtěl objet placené tunely na dálnici a netrefil správnou silnici, ta byla stále užší a užší, podél cesty samý vodopád, pak začala cesta stoupat a začaly tunely a nakonec dojeli k horskému hotelu s vyhlídkou na vodní plochu. Ano, můj milý deníčku, tušíš správně, šlo o údolí Maltatal a cestu k hotelu Malta ve Vysokých Taurech. Nešťastníci dojeli až k horské chatě, z ní vylezli horalé a ubezpečili osádku auta, že dál už silnice nevede a do Solnohradu už vůbec ne. Nakonec jeli tunelem. Také byl na pláži docela pohledný cizinec se dvěma (sic!) ženami. Vypadali, že k sobě patří, seděli na jedné dece, tvářili se všichni tři náramně spokojeně a ačkoli byla voda chladná a vzduch nijak přehřátý, trávili docela dost času ve vodě. Ta jedna vypadala úplně jako Věstonická venuše. Ta druhá měla dredy a přelepené bradavky. No, to jsem tedy zíral. Sám jsem dorazil poměrně pozdě, ale ještě později dorazil jeden pohledný chlapík, zaplaval si a zase odjel. V Plzni totiž až do poloviny července není v provozu krytý bazén, jen venkovní na Slovanech.
Petr si chtěl udělat nějaký výlet, tak jsem poradil Prachatice, poslední MPR, kterou ještě nenavštívil alespoň na skok. Bydleli jsme v docela příjemném tichém hotýlku v Netolicích, což je ovšem jinak díra, ovšem městská památková zóna a také místo se staročeským osídlením. Večeřeli jsme v hotelu, já si dal slušné hovězí na houbách s oschlou rýží, Petr velmi dobrý vepřový kotlet s americkými bramborami. Poté jsme v televizi shlédli zajímavý ruský (sic!) katastrofický film Oheň. V sobotu jsme nejprve navštívili Hoštice, vesničku proslavenou Troškovou trilogií Slunce, seno. Míří sem poměrně dost postarších výletníků, místní asi musí být docela na nervy, ale časem to ustane, mladé tyto filmy nezajímají. Za 30 KČ si člověk může prohlédnout Ranč Šimona Pláničky s družstevní kolonádou, sochou Škopkové, údernickými hesly, malé muzeum s motorkou Venci Konopníka, postelí báby Kelišové a podobně. Zato hrob Michala Tučného jsme propásli. Poté jsme si prohlédli Volyni, městskou památkovou zónu s hezkou radnicí a opravenou tvrzí, dále Libotyni, vesnickou památkovou zónu lidového baroka a pošumavských dřevěnic a také jsem přes hodinu hledal měkčilku jednolistou v NPP U Hajnice. Což o to, louka s rozkvetlými prstnatci Fuchsovými a vemeníky dvoulistými byla moc pěkná, ale měkčilku jsem našel jen jednu, až na poslední chvíli, zato byla dvoulistá. A řádil tam kůrovec. Prohlídka Prachatic měla velký úspěch, je zde řada cenných renesančních domů, pěkný gotický kostel, vtipné muzeum zlaté stezky s mimořádně věrohodně provedenými panáky, nemluvě o umělých konšelech. Jen promluvit. Nakonec jsme se příjemně osvěžili v místní čajovně. V neděli jsme nejprve navštívili nedaleký zámek Kratochvíle. Je zajímavý zvenčí, ale ještě více vevnitř. Nejvíce nás zaujala vstupní hala s loveckými výjevy a pak zlatý sál, kde se ukázalo, že přesvědčivěji na štucích vypadá zlatěnka, než skutečné pozlacení. Když jsme přijeli na zámecké parkoviště, bylo poloprázdné, když jsme po poledni odjížděli, bylo úplně plné. Následoval výlet na Šumavu ke Kvildě na parkoviště v sedle Přilby, výstup na Přilbu vysokou 1215 m n.m. a dále výšlap do rašeliniště Olšinka, kam Petr nemohl, neboť měl jen městské polobotky. Sám jsem si tedy prohlédl prstnatec rašelinný, prstnatec Fuchsův, jejich křížence i ostřici zaplavovanou. Moc hezké místo, pravidelně navštěvované lovci orchidejí. Jezerní slať jsme už z časových důvodů vypustili a vrátili se zpět do Plzně.
A Harvey je zavřená, asi nepřečkala koronavirus. Nebo Mlátilíka?
Po delší době jsem zkusil plavání, i se saunou, v Axe. Bylo milé zjistit, že se tam nic moc nezměnilo, ve sprchách byl nahý mladíček, plavci byli vesměs pohlední a soukromé kurzy plavání stále probíhají; tentokráte s dredatou černoškou rozměrů Whoopi Goldbergové. V sauně bylo fajn, vesměs ve všech směrech bezvadní mladí muži; obluda byla jen jedna, zato pořádná a navíc si ve sprše čistila zuby. No fůůůj.