tuhle jsem byl v sauně na Lochotíně, než bazén přes prádzniny zavřou a byl tam plavat jeden světlovlasý chlapec. Sprchoval se sice v plavkách, ale pak si je přeci jen sundal, měl ho docela velkého, až se mi zdálo, že mu trochu stojí, a šel na chvíli do sauny. Když jsem se do sauny vracel, ještě tam seděl. Byl opravdu roztomilý. A podobně pěkný mladíček seděl naproti přes uličku v pendolínu z Chebu do M.L. Ten byl ovšem zcela oblečený. Jinak se na mne hrnou samé jobovky. Bratrova prostřední, neteř Anežka, se rozhodla, že chce zmizet co nejdále z domova a přihlásila se na střední zdravotní školu v Chebu s tím, že bude bydlet u babičky. Takže budu muset vyházet spoustu věcí, abychom se tam vešli. Bééé. Nemluvě o tom, že tam bude furt čumákovat.
Četl jsem hrůzostrašné zprávy, že se Ukrajinci snaží vypálit město Plzeň. Chtějí začít od Boleveckých rybníků, kde je spousta vyschlých borů, což jim vůbec nevadí a s ještě větším nasazením pořádají grilovačky, když už je krásně teplo a neprší. Tyhle východní národy je prostě milují, co platno.
Po dvou letech jsme byli s Petrem opět ve Strážnici. Opět jsme bydleli v hotelu Strážnice, tentokráte ve čtvrtém patře s výhledem na Bílé Karpaty, při dobré viditelnosti byla vidět i Velká Javořina, a také na hlavní silnici; Strážnice dosti trpí průtahem městem. Žel musím doznat, že pokoj byl sice velký, ale poněkud drahý, i tak byl hotel celkem obsazený, avšak trochu nepohodlný přinejmenším v tom, že hluk z ulice nebyl dostatečně odstíněn. Ale nešť, to nebyl hlavní zádrhel této malé dovolené. Odjížděl jsem ve středu z Plzně a ve čtvrtek dopoledne jsme jeli směr Strážnice. V práci jsem měl náročný týden, připravoval jsem vzorky na sekvenování nové generace, což představuje hodně pipetování. V úterý večer po šestihodinovém zápřahu jsem byl kromobyčejně unavený, proto jsem si změřil teplotu a ejhle, měl jsem 37.2 stupně. Přikládal jsem zvýšenou teplotu únavě, ale patrně jsem se mýlil. Ve středu jsem se také cítil unaven, pipetování jsem dokončil z posledních sil, ale dobrá, balení, přesun do Prahy, na únavu jsem měl nárok. Jenže ve čtvrtek mne stále bolelo celé tělo a už jsem se nemohl vymlouvat na úterní cvičení a na pipetování, s vypětím sil jsem od vlaku došel do hotelu a také procházka po Plžích mne unavila více, než by se dalo očekávat, proto jsem si večer na hotelu opět změřil teplotu a už jsem na tom byl tak špatně, že mne ani údaj 37.5° na digitálním teploměru nezarazil. Zděšení musel projevit až Petr. Takže se předělávaly plány tak, aby se nemuselo ráno vstávat a mohlo se co nejvíce odpočívat. Teprve až v neděli večer zpět v Praze jsem neměl subfebrilie. Na hotelu jsem spal špatně, stále jsem musel chodit na záchod, měnit propocená trička, měl jsem mimochodem jen tři, ale jinak mi dohromady nic nebylo. Lehčí výlety či sledování televize jsem zvládal celkem s přehledem. Ale vraťme se k Plžům. Nejprve jsme se podívali ke zdejšímu sirnému pramenu. No, altánek byl hezký, ale místo vytékajícího pramene jsme si museli napumpovat vodu jen mírně zavánějící sirovodíkem. Na chuť byla celkem příjemná, ale vzhledem k hloubce pouhé tři metry jsem se bál ji pít. Poté jsme se vydali směrem ke slavným vinným sklepům. Prohlédli jsme si moderní kostelík, zastavili jsme se v prodejně lihových nápojů, kde jsem málem omdlel, když jsem uviděl cedulku s cenou u oskerušovice. Jí vím, že je velké zdražování, ale přeci jen 2700 KČ za půl litra? Co myslíš, můj milý deníčku, není to příliš? Aniž bychom nakoupili, pokračovali jsme směr Plže a už z dálky jsme viděli, že hned první malovaný sklípek je přeměněn na občerstvovací stánek, tak jsme hned ochutnali několik vzorků rozlévaných vín. Uznale jsme si je pochvalovali. Následovala prohlídka ostatních sklepů, pochopitelně jen vnější a postupně se vyjasnilo, že v prvním sklepu nabízejí moldavská vína. Nakonec proč ne, všichni jsou žíznivý a dobrého moravského vína by pro ně bylo škoda. Ochutnali jsme také vína z jiného, zastrčeného sklípku a byla o dost lepší. Však už jsme byli poučeni, že tahle jsou echt slovácká. Paní nám též poradila, abychom navštívili modrotiskovou dílnu. Po návratu do Strážnice jsme nakoupili nějaké upomínkové předměty, jako bylinný čaj Horňácký odzemek, ten jsme hned večer otevřeli, oskerušový ovocný čaj nebo oskerušový kompot. Večeřeli jsme v hotelu jednak ze zásob a jednak jsme si dali polévku v hotelové restauraci. Zrovna tam probíhala lidová produkce pro Rakušany, cimbál a zpívající houslista. Byli dosti hlasití, ale jinak dobré. Další den se místo túry vyspávalo, později jsme sjeli autobusem do PP Vojenské cvičiště Bzenec, jednu z mála ukázek volných písků na území takzvané Moravské Sahary. Petrovi se zvláštní krajina s písky a roztroušenými sosnami líbila; bylo tam dost ještěrek zelených. Salsola kali se mi opět vyhýbala. Po návratu jsme šli na oběd do tamního vietnamského bistra; jídlo bylo v pohodě. Poté jsme nakoupili košile v podnikové prodejně Šohaj a navštívili právě modrotiskovou dílnu. Návštěva byla zajímavá, dozvěděli jsme se mimo jiné, že umělé indigo se používá už od konce 19. století. Žel, měli jsme při příchodu zpoždění necelou minutu, takže průtrži mračen jsme neunikli. Ještě jsme stihli cukrárnu. Ano, můj milý deníčku, kvůli mé chorobě jsme pořád utráceli. Další den jsme se konečně vydali do Bílých Karpat, přesněji na Zahrady pod Hájem. Viděli jsme spousty tořičů, dokonce oba tamní druhy současně, tořič čmelákovitý odkvétal a tořič včelonosný právě nakvétal. Pak jsme se vydali vzhůru po zelené značce směr Suchov s odbočkou na NPP Búrová. Petr měl omylem polobotky, ty dost trpěly blátem a vlhkostí a na krásných loukách na Búrové nás zastihl pořádný deštík. Sotva jsme stihli vytáhnout pláštěnky. Ještě jsem stihl utrpět lehký alergický záchvat a jeli jsme se štěstím a dvěma přestupy přímo do Strážnice. Na večeři jsme šli do místní hogo-fogo hospody u Bílé věže. Byl zde hluk, jídlo bylo drahé, králičí rolka nedodělaná, ale asi se to dalo přežít. Snad jsem ze syrového králičího masa nechytil myxomatózu nebo kampylobakter. V neděli před odjezdem do Prahy jsme ještě stihli prohlídku synagogy a židovského hřbitova. Při návratu nezklamaly České dráhy a zařadily náhradní vlakovou soupravu, ale dopadlo to dobře. V Praze jsme si ještě odskočili na zmrzlinu a do starých Strašnic. Vlastně nových. Ve strážnické knihobudce se nám podařil zajímavý úlovek. Kniha Rudolfa Luskače s loveckými příhodami z počátku 30. let 20. století. Tento český komunista odešel v roce 1927 pracovat jako lesní inženýr do Sovětského svazu, nějakým způsobem přežil stalinské čistky po roce 1935, moc o tom nemluvil, a v roce 1941 se objevil v Buzuluku a došel až do Prahy, kde už zůstal. Kniha je opravdu podivuhodná, například jsme se dozvěděli, že ve Střední Asii žil tygr kaspický, dávno vyhubený, jehož s chutí stříleli kolektivizovaní vesničané neboli kolchozníci.
Dnes jsem v práci udělal hrubou chybu a dal si kung-pao v Poteu. Stálo mne nehorázných 180 KČ a dokonce jsem toho kus snědl! Snad nedopadnu špatně, zkusím nasadit pálenku, až dorazím domů a pochopitelně clonu z laktobacilů. Představ si, můj milý deníčku, přesolenou rýži a k tomu uho zvláště odpudivého odstínu s různými kousky masa, zřejmě porůznu sesbíranými ze zbytků předchozích jídel, a několika arašídy. Jinak nic. Ukázková nechutná a možná i zdraví škodlivá šmakuláda. Že mi čert hlavu neutrhl, když mne napadlo jít pro jídlo do Potea!