tak mne Petr vytáhl do Budapešti. Měl jsem tam dva resty, chtěl jsem navštívit lázně Király a lázně v hotelu Gellért. Lázně Király jsem žel propásl, po letech, ba přímo staletích provozu přeci jen poněkud zchátraly a jsou uzavřeny. Čas od času se provádějí vzpomínkové prohlídky suchou nohou, ale ty se musí vychytat předem. I nad lázněmi Gellért se smráká, hotel už je uzavřen, ale ty jsme ještě stihli. Podle všeho dalšími starobylými uzavřenými lázněmi jsou lázně Rac nedaleko lázní Rudas, jež jako jediné zachraňují čest starých lázní a jsou v provozu. Odjezd byl stanoven na pátek ráno a jelo se rovnou vlakem do Budapešti, nějakých 7 hodin ve vlaku. Tentokráte jsem cestou utrpěl řadu otřesů. Hned ten první nastal za Kolínem, ještě ve vlaku. Už na nádraží mne udivilo, že podle všeho náš vlak nestaví v Pardubicích, ale zato staví na Králově poli. Z nedostatku bdělosti jsem nepojal žádné podezření, ale za Kolínem bylo rychle jasné, že se povlečeme přes Havlíčkův Brod. Proto také vlak do Budapešti jede tak dlouho! Překodrcali jsme Brno, mezi Lanžhotem a Kúty se staví nová trať, mezi Galantou a Novými Zámky také, některé vlaky dokonce jezdí z Kůtů obchvatem na Skalicu a Hodonín. To bych asi leknutím rovnou omdlel. Zřejmě největší otřes jsem utrpěl v Bratislavě na nádraží, když jsem viděl tamní mrakodrapy. Nových mrakodrapů je v Bratislavě překvapivě hodně, rostou jako houby po dešti a kdysi malé provinční město se mění málem na světovou metropoli. Mezi Bratislavou a Novými Zámky je naprostá rovina, ale před Štúrovem se zvedají docela slušné kopečky a vydrží až do Budapešti. Další, na co jsem valil oči byla budapešťská tramvaj dlouhá jako týden. Navíc je po celé délce průchozí, stejně jako nové soupravy metra. Zvláště zajímavě vypadá taková tramvaj, když je poloprázdná a je vidět z jednoho konce na druhý. Další překvapení čekalo v hotelu. Okno hotelového pokoje jsme za příplatek měli do dvora a přímo za oknem zrovna kvetl jakýsi cizokrajný strom, snad Pterocarya fraxinifolia, lapina. Vlak dorazil někdy ve 14.30. Nejprve jsme se ubytovali v hotelu, poté jsme vyrazili do zákuskové restaurace na oběd. Já si dal doboškový řez, o němž jsem snil od chvíle, kdy jsem recept objevil v kuchařce Márii Hajkové, Petr si dal kremeš a společně jsme si ještě dali jablečný koláč. Vše bylo výtečné, zvláště mne překvapila neobvyklá chuť jablečného řezu; zřetelně byla cítit jemná citrónová příchuť, snad z citrónové kůry. A tyto výtečné zákusky nebyly ani nijak zvlášť drahé. Další den jsme byli v obyčejné cukrárně, o dost levnější než byla ta první a byl to průšvih, kaštanový dort chutnal zamřele a v noci mne tlačil v žaludku. A tolik jsem si ho přál ochutnat. Také nás zaujala vůně trdelníků, ano můj milý deníčku, Budapešť je také plná trdelníků. Avšak z technických důvodů jsme žádný nekoupily. Poté jsme se vydali do lázní Rudas. Ty jsou z podobné doby jako vytoužené Király, jen kopule na bazénem v turecké části má sklíčka barevná, nikoli bílá. Dále se zde nachází starý bazén z 19. století, dosti podobný městským lázním v Ústí nad Labem a nová část s moderními bazény, z nichž ten neoblíbenější se nalézá na střeše s výhledem na Dunaj, Parlament, hrad a vůbec. Zvláště půvabný je výhled po setmění, se zelenkavě osvíceném mostě ke Gellértu atd. Nádrže měly různé teploty od 28 do 42 stupňů, nejčastější je 36 a navíc tam mají ochlazovací bazén s teplotou 16 stupňů. Nechybí pochopitelně pára a dokonce ani sauna. Zvláště jsem si užil bazén s horkou vodou a poté bazén s vyhlídkou. Bazén s kopulí je prostě krásný. Ovšem největší překvapení na nás čekalo ve vyhlídkovém bazénu, neboť náhle na nás promluvil sousední mladý muž, bazén byl jinak úplně plný, a prý odkud jsme. Ano, můj milý deníčku, tušíš správně, promluvil česky, ač předtím prokazatelně mluvil maďarsky. Vyjasnilo se, že má otce Čecha a strýce má v Plzni na Borech. Strýc na Borech nesedí, ale bydlí. Neuvěřitelné. Před odchodem, vyháněli nás z lázní hromadně, se mi ve sprchách poštěstilo vidět několik pohledných mladíků. Jeden ho měl vyloženě pěkného. Následovat mělo fotografování noční Budapešti, ale z objektivních příčin, silný déšť, jsme místo toho šli na večeři do vyhlášené hospody. Pivo bylo hnusné, polévka přesolená s chutí podravky, hranolky výborné, přírodní kotleta také, můj guláš, zde zvaný perkelt s noky také. Ale jídlo mne pak dost tlačilo v žaludku. V hotelu se spalo dobře, je překvapivě tichý. Další den, v sobotu jsme nejprve sjeli do hotelové haly na snídani. Jakmile jsme vystoupili z výtahu, málem jsme vrazili do stolečku se snídajícími hosty. Toto neblahé znamení se mělo brzy potvrdit. V hotelu bylo zřejmě hodně lidí a všichni se rozhodli jít na snídani ve stejnou chvíli (také tam mohl být nějaký zájezd a ten musel jít na snídani dle programu). Snídaně byla bohatá, bylo málo co jí vytknout, ale obsluha nestíhala uklízet špinavé nádobí po odcházejících hostech a doplňovat čisté nádobí a příbory. Další den se tato nepřístojnost naštěstí neopakovala. Po snídani jsme vyrazili do tržnice, je dosti velká a nejde v ní člověk ledacos. Nakoupili jsme nějaké upomínky, chtěl jsem do práce přivézt klobásu z oslího masa, mám zažito, že pravý uherský salám má být z oslího masa, ale Petr správně poznamenal, že by koňařka Ivana takovou klobásu nejedla. Tak jsem koupil klobásu z černého prasete. Prý se tato prasata volně pasou. Původně jsme měli jet modrým metrem, ale stanice Corvin, u níž byl náš hotel, byla o víkendu uzavřena. Později jsme horko těžko zjistili, že je zřejmě uzavřen větší úsek této linky ve středu města a že je zřejmě nahrazen autobusem číslo 9, ale popravdě, moc moudří jsme z toho nebyli. Petr byl zklamaný, chtěl mi ukázat staré sovětské vozy z miťišinského závodu, co dříve jezdily též v pražském metru. Mimochodem, i větší část starého metra byla o víkendu uzavřena, ale nějaké stanice jsme urvali. Pak jsme se vydali na Budínský hrad. Přestupovali jsme u Gellértu, další tramvaj nám jela až za 10 minut a myslel jsem, že zmrznu. Byla opravdu zima a foukal studený vítr. Naštěstí se během dne docela oteplilo. Z náměstí pod hradem jsme nejeli lanovkou, odradil nás zástup lidí a raději jsme se zahřáli výstupem po schodech. Hrad je obrovský a ještě ho chtějí dostavět do podoby před rokem 1944, kdy došlo k jeho vážnému poškození. Na několika místech nabízí Hradní vrch panoramatické výhledy na Budapešť. Její šťastná poloha umožňuje přehlédnou krajinu od kopců na severu až k naprosté rovině na jihu. Došli jsme až k působivé budově státního archivu na druhé straně hradního vrchu. Při návratu jsme si prohlédly věž bývalého gotického kostela, zbořeného komunisty ze slepé nenávisti. U znovu postavené konírny, tu také zničili komunisti, jsme objevili veřejné záchodky. Poté už jsme se vydali směr ozubnicová tramvaj. Ano, můj milý deníčku, v Budapešti stále jezdí ozubnicová tramvaj, atrakce u nás již dávno nedostupná. Byla sobota, bylo hezky, neboť se již oteplilo a tak byla tramvaj na cestě vzhůru plná. Rachtala, hrčela, skřípala a nakláněla se nad propastí. Prostě výtečné dobrodružství. Po příjezdu na konečnou stanici nám pěkně navazoval odjezd vláčku dětské železnice, kde obsluhují děti ve věku 10-14 let. Ovšem strojvůdce byl obyčejný chlap. Nejvíce pobavili výpravčí. Při vypravování vlaku prováděli s vážnou tváří strojově naučené pohyby, což působilo skutečně směšným dojmem a zároveň to bylo hodně roztomilé. Cestu rozkvetlým jarním lesem jsem si opravdu užil i přes skutečnost, že se v polovině cesty do vlaku nahrnula hlučná skupinka výletníků z Izraele. Po setmění proběhlo krátké noční fotografování Budapešti, z Budína se fotografoval Parlament a z Pešti Hradní vrch. Následovala návštěva sauny Magnum. Petr byl na mrtvici, sauna byla přecpána medvědy. Postupně se vyjasnilo, že chvíli před naším příchodem se zde předváděla nějaká medvědí porno hvězda PJ Knox, ale postupně medvědi odpadávali a když jsme odcházeli, už bylo v sauně celkem snesitelně a i nějaké okrasné pohledy se naskytly. Další den ráno jsme odtáhly zavazadla na nádraží do úschovy, nalezli jsme jen skříňky, takže Petr musel složitě rozměňovat, abychom je uplatily. Ve skříňce jsem zapomněl fotoaparát, takže nemám z Budapešti příliš mnoho snímků. Z Nyugati jsme se vydali k parlamentu pěšky přes pozoruhodné náměstí Svobody s pomníkem Rudoarmějcům a obrovskými, honosnými budovami z doby přelomu 19. a 20. století. Zaujal nás též pomník odvlečenými Židům. Dále jsme zde objevili první květy šeříku, 1. dubna, a nebyl to apríl, můj milý deníčku. Následovala prohlídka budovy Parlamentu i s uherskou korunou sv. Štěpána s nakloněným křížkem. Jinak stavba je to vskutku marnotratná, plná zlata, soch, plyšových koberců, hýřící zdobností ve stylu pseudogotiky, ovšem v současnosti zde chybí vlajka evropské unie. Konečně, je to maďarský parlament, tak co. Prohlídku je třeba objednat předem, aby se návštěvníci nemíchali s poslanci a neházeli po nich shnilá rajčata. Prohlídku zajišťují v různých jazycích, ale čeština ani slovenština mezi nimi není. Následoval zlatý hřeb návštěvy Budapešti, nádherné secesní termální lázně Gellért. Vstupní hala je prostě krásná, zakončená nikou s ženským aktem z karerského mramoru. Převlékací kabiny jsou poněkud omšelé, ale pohodlné. Hlavní bazén s ozdobnými sloupy a balkóny je dosti chladný a má šipky s přikázaným směrem plavání. No, na cachtání opravdu moc není. Dále se zde nalézá dvojice dnes smíšených, dříve pohlavně oddělených sálů s termálními bazény, nejteplejší má 40 stupňů, parní komory, sauna, bistro, terasa na opalování, venkovní termální bazén 36 stupňů teplý a venkovní letní bazén s vlnami, v dubu ještě vypuštěný. Nádhera. Následoval přesun do Bratislavy, vlak měl nějaké zpoždění, ale dalo se přežít, zato hlášení, že vlak z Bratislavy pokračuje odklonem přes Hodonín nás poněkud vyděsilo. Ubytování jsme měli zajištěno v úsporném penzionu bez obsluhy hned pod nádražím. Všechny pokoje jsou nazvány a zbudovány ve stylu známých alkoholických nápojů, náš se nazýval podle piva Excellent a také v něm byla umístěna stěna z lahví od piva, báječný to pracholapač. Pokoj byl sice malý a řešený svisle, ale jinak měl vše potřebné. Malou sprchu se záchodem a umyvadýlkem, malou pohovku s televizí a konferenčním stolkem, což byla deska přilepená k soudku od piva, malá lednice a ložnice umístěná na dřevěné desce pod zvýšeným stropem. Petra tam chytala závrať. Úložné prostory byly vměstnány pod schodiště do ložnice. Soudíme, že celé to oslovuje především mládež. Na večeři jsme se zastavili u sousedů, tedy v bistru Palacinka Lacinka, kde se podávají plněné palačinky kolem 35 KČ jedna. Nejsou to palačinky francouzského typu, ale klasické komunistické, tedy stočené do ruličky, náplň je bohatá, takže člověk se může slušně najíst. Pouze náplň z Matesa, což je nějaká stará odrůda konzervy moc dobrá nebyla, ale to bylo zřejmě samotnou konzervou. Před spaním jsme zhruba od poloviny dokoukali zajímavý slovenský film z úžasně dávných dní Deštník sv. Petra, u nás naprosto neznámý. Další den byla zima, že by psa nevyhnal, ale my jsme se sami, dobrovolně vydali do botanické zahrady. Ta je pěkná, nenašli jsme sice sekvoji stálezelenou, zato jsme našli obě palmy, i Sabal minor, kamélii jen tak volně v půdě a ve sklenících, kam jsme se chodili ohřát, velkolepý zmijovec. Jestli jsem skutečně viděl volně v půdě kořenokvětku, musím ještě probrat se znalci místních poměrů. Dále zaujaly obě skalky, jak ta s kaktusy a jukami, tak ta se skalničkami, xMahoberberis i různé u nás nevídané stálezelené keře. Po kratší návštěvě nedalekého židovského hřbitova, od podobných hřbitovů u nás se zásadně lišil tím, že je stále živý, jsme se vydali do starého města na oběd. No dobře, nakonec je Bratislava docela pěkná, Michalská brána, paláce, divadlo La komika a tak. Obědvali jsme v dražší restauraci určené devizovým turistům, Koliba Kamzík, měl jsem hydinovou polévku s mrveničkou a taštičky s brynzou a docela to ušlo. Petr měl kapustnicu a strapačky se zelím a klobásou. Krátkou návštěvu Bratislavy jsme zakončili na Slavíně. Zpáteční vlak měl půl hodiny zpoždění, ale to není nic neobvyklého. Do postele jsme se dostali nějak po půlnoci.
A ještě něco, koukáme na hotelu na reklamy a najednou Petr povídá, mluvil Alzák. Jen to dořekl, už se Alzák objevil na obrazovce a nebylo pochyb, řádí i v Maďárii.
Jedu za Petrem do Prahy, vlak je celkem zaplněný a vedle mne si sedli nějací arabští studenti, bavili se o svalech, asi studují medicínu a smrděli. Musel jsem si přesednout. Fuj.
A tuhle jsem na ulici viděl vylisovaného kosa. Můj milý deníčku, byl opravdu úplně placatý, taková černá skvrna s oranžovým zobákem a potměšilým okem. Brrr.
A zase na mne něco leze, mám zánět v krku. Zkouším ho vyhnat jodisolem.