bouře na Slunci byly tak silné, že polární záře byla vidět velmi slušně i z Čech. Jenže to bych musel mít nějakého zvěda, jež by mne upozornil, kdy je právě vidět, to je mezi 1 a 2 hodinou s půlnoci a musel bych mít čistý severní obzor a ne aby mi tam překážely paneláky, borovice a vůbec Doubravka. Když jsem se šel v našem paneláku ve 22 hodin podívat v patře, jestli přeci jen něco vidět není, potkal jsem souseda Ukrajince a ten dělal, že mne nevidí. Měl pro to dobrý důvod. Když jsem záři neviděl, šel jsem spát a vzbudil jsem se o půlnoci, neboť Ukrajinci nade mnou řádili. Pustili pračku a pořád tam s něčím rachotili a také se nahlas vybavovali. Jasně, teď vím, že jsem se měl obléci a jít na Chlum vyhlížet záři a ne si přestěhovat matraci a spát dál. Ale, koho by to napadlo. Obtížní sousedé nejsou žádná výhra a je celkem jedno, zda jde o Ukrajince, Cikány nebo nahluchlého árijského vzdělaného opilce, jež spí přes den a v noci si nahlas pouští nekonečné internetové žvanění. V jednom bytovém domě v Plzni řádil jakýsi blázen a každému, kdo si stěžoval se vykálel před dveře a pomazal kliku. To je ovšem opravdu peklo.
Den před nástupem na hematoonkologii měl otec záchvat slabosti, záchranka odjížděla někdy před půlnocí s tím, že se otci ulevilo a že to asi bylo psychogenní. Když lékaři nezjistí příčinu, můj milý deníčku, svedou to na psychogenní potíže. Jenže nebylo. V nemocnici se zjistilo, že má zánět ledvin, takže dostal místo chemoterapie antibiotika. Naštěstí jeho neteř je uroložka, tak snad se o to postará. Ve čtvrtek k večeru jsem se ho pokusil navštívit, volal jsem na oddělení a prý jsou návštěvy možné kdykoliv. No, první obtíž byla, že po 18 hodině nešly otevřít vchodové dveře; musel jsem počkat, až někdo bude vycházet ven, ale prý se to dá nějak obejít. Pak jsem se nemohl dozvonit a sestra se dost divila, že jdu ještě na návštěvu. Musel jsem mít respirátor, ale to je naprosto v pořádku. A teď přijde pointa, můj milý deníčku. Venku už byla tma a na pokoji také, ačkoliv bylo ještě před 19 hodinou. To je dost hrozné, chodit spát se slepicemi, nemyslíš můj milý deníčku? No, dlouho jsem se nezdržel, cesta z Lochotína je daleká a nemohl jsem vědět, že proběhne celkem hladce. Já jedu domů za opuštěnou matkou a jak říká spolupracovnice Ivana, kdykoli se rozhodnu jet vlakem, hned naskakuje zpoždění. Tentokráte se něco stalo v Praze na hlavním nádraží, takže zpoždění měl i Petr, jedoucí s dětmi do Libhoště. Jak se tam dostanou není vůbec jasné, neboť jedou pendolínem do Svinova a tam jim pochopitelně ujede přípoj. My máme také hodinu zpoždění, a také přípoj ujede, ale ještě jezdí nějaké autobusy a tak. Musel jsem hodinu tvrdnout na nádraží v Plzni a jak tak cvičím wu-ťi a zároveň chytám slunce na lýtka, začal do mne strkat jakýsi obejda, zřejmě úplně mimo a značně útočný. Tyto útoky se stupňovaly, zdánlivě dávaly smysl, to bylo zajímavé, obviňoval mne, že jsem mohl spadnou do kolejiště, ale že několik slečen stálo ještě blíže okraji mu ovšem vůbec nevadilo, trápily ho moje křečové žíly, že jsem určitě zdrogovaný a že by měla přijít policie, aby mne zajistila a že vůbec místo strážníků musí udržovat pořádek. Nakonec mne donutil odejít, pak snad odjel vlakem na Prahu. Plzeňské hlavní nádraží dostálo své pověsti.
A jen tak na okraj, můj milý deníčku, viróza mi slezla na průdušky, takže pořád kašlu a už mne bolí všechny kašlací svaly. Snad ani nechci vědět, jak dlouho se mne to bude držet.