druhé letošní běžkování dopadlo neslavně, nikoli však přespříliš. Sníh ještě byl, vítr nefoukal, jen snad bylo až příliš teplo. Bydleli jsme opět v hotelu Grand v Tanvaldu, ubytování bylo příjemné, jen snídaně za 180 KČ se Petrovi zdála chabá. Projeli jsme trasu z Josefova Dolu na Smědavu a zpět, přitom jsme objeli horu Jizeru, celá trasa probíhala nad 850 m n.m., parkovali jsme u nějaké chaty kousek od chaty Peklo; bylo to povolené, pokud jsme hodili do schránky 100 KČ. Sníh mohutně tál, zprvu mrholilo, později pršelo; lyžařů ovšem bylo poskrovnu. Měl jsem červenou pláštěnku, ale největším exotem jsem nebyl, tím byl pán v kraťasech. Ano, rozumíš tomu dobře, můj milý deníčku, pán měl pouze kraťasy a vesele a spokojeně si to pádil na běžkách. Viděli jsme asi další dvě až tři pláštěnky, ale pouze na ženách. No nic, i tak jsem měl promáčené boty, rukavice a docela i oblečení pod pláštěnkou, Pršelo tak, že stoprocentní ochranu neposkytovala. Petr pláštěnku neměl, takže byl promočený skrz na skrz, i batoh zle promokl. Zima nám nebyla, ale já měl zamlžené brýle a ke konci jsem toho měl dost. Jel jsem totiž málem po slepu. Celkem tedy 16 km. Další den, v neděli už jsme běžkování vzdali a koukali se na přenos ze Švédska, kde ještě zima byla a posléze se vydali do Liberce do bazénu a sauny. V bazénu mají dva velké tobogány, v sauně se pár pěkných mužů také našlo a cena nebyla přemrštělá. Poté jsme si dali oběd v tamní vyhlášené Vietnamské restauraci, koupili dortík ve vyhlášené cukrárně Praha a stavili se u bratra v Boleslavi. Ještě jsme stihli procházku, nakonec totiž po všech těch deštích vysvitlo slunce! Ukázalo se, že ačkoliv Petr nějaký čas bydlel v Domově Kim Ir Sena, vůbec o tom nevěděl, říkal mu kolej Houštka. Také neznal obdivuhodné Sluneční lázně, ani pomník z karerského mramoru věnovaný manželům Zátopkovým.
Navštívil jsem v kině nejslavnější film Dzigy Vertova Muž s kinoaparátem. No, šlo o čistokrevnou avantgardu, sice kvalitní, ale nijak výjimečnou. Dnešní nadšení takzvaných filmových znalců zřejmě plyne z neuvěřitelného spojení moderního a zastaralého. Hrátky s kamerou působí dnes spíše úsměvně a dětinsky a málo platné, stále mi tanul na mysli spisek Pojednání o zrcadlech a stejně jako vévodkyně jsem měl co chvíli pocit, že musím vykřiknout Neuvěřitelné, Strašlivé, případně přímo Mon Dieu! A zřejmě jsem toto arcidílo dosud neviděl. Žel, musím říci, že z pozdější doby jsem viděl daleko působivější záběry, jak z hlediska technického, tak ale i estetického. Byl to především průkopník, málo platné. Otrávila, jak mu sdělil blažený kmotr, když zaslechla klekání. Nezbývá, než vzíti klůcek. Drobnokresebná důslednost této báječné, avšak jinak prázdné knihy je prostě omračující. A je to přitom čistá fantasmagorie.
mnohé si člověk přeje, a přece potřebuje jen málo
Můj milý deníčku, už dlouho jsem neměl na dráze žádnou nehodu, takže nebylo pro mne žádné překvapení, že dnes udeřilo. Jel jsem ze Zahradního města v 7.15, neboť Vertov byl od 20.30, takže jsem šel spát pozdě. Z hlavního vyjel mnichovský expres celkem na čas, projeli jsme Radotín, když tu se náhle ozvala strašidelná rána či hlomoz, za okny bylo vidět jiskření a bylo jasné, že hned tak nepojedeme. Můj prvotní odhad byl stržená trolej, zpoždění jistě alespoň tři hodiny. Paní z minibaru se chlubila, že padající dráty dokonce viděla a za delší chvíli naše podezření potvrdil průvodčí. Nastalo vleklé čekání. Zanedlouho bylo zřejmé, že trať je uzavřena úplně, což jsem si potvrdil na internetu, vlaky se rušily, mezi Dobřichovicemi a Smíchovem jezdily autobusy, nás měli odtlačit do Plzně náhradní lokomotivou. Když se nějakou dobu nic nedělo, bylo nám sděleno, že se budeme evakuovat, jakmile dorazí hasiči. Tak jsme se sbalili a čekali. Když už jsme nějakou chvíli čekali, až začne vyklízení vlaku, ucítil jsem náraz a hned mne napadlo, že se vrací nápad s náhradní lokomotivou. A také že ano, už jedeme směr Dobřichovice, kde zastavíme pro výstup lidem, jež se vrací do Prahy, neb v Plzni už něco stejně propásli a jeli by tam zbytečně. Záchody nefungovaly, což je docela nechutné, neboť se mísy pomalu plní. Ale v zásadě jsem nespěchal, takže jsem zůstal v klidu.
Tohle mne opravdu rozčililo. Opravdu bych rád věděl, zda některá reportáž , třebas jedna jediná, podává zprávy o válce na Ukrajině v souladu s níže uvedenými zásadami:
(Jak jsem na internetu koupil, tak prodávám)
Publicistický pořad ČT 168 hodin ze dne 12. června 2022 se v jedné ze svých reportáží zabýval tzv. „manželstvím pro všechny“ (screen; ve skutečnosti se nejedná o všechny, již tento název je manipulativní, pozn. aut.). Jak loni konstatovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), reportáž nedodržela ani ty nejzákladnější standardy novinářské práce, to znamená objektivitu a vyváženost, a spíše připomínal aktivistické vysílání. Reportáž vyznívala z neznámých důvodů ve prospěch zastánců homo-manželství, přičemž zastánci manželství jakožto muže a ženy nedostali prostor k vyjádření.
K podobným závěrům dospěli nyní i veřejnoprávní radní. Podle Rady ČT (schválené stanovisko rady máme k dispozici) ta samá reportáž porušila hned tři články Kodexu ČT - 5.1 (ČT divákům poskytuje informace důležité pro jejich všestrannou orientaci a svobodné utváření názorů), 5.3 (Publicistické pořady také dávají ucelenější prostor aktérům událostí vyjádřit argumenty, jimiž zdůvodňují své postoje) a 5.14 (Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor).
Zvláště to poslední mne rozesmálo, to by mne opravdu zajímalo, u kolika redaktorů ČT se nedá poznat, jaký mají na válku na Ukrajině názor. Je mi z toho ouzko.