Ksukolznovu    (53/190/65)

– Plzeň-město
ULB Můj milý deníčku,
tak mne Petr na jeden den vytáhl do Ústí nad Labem, bydleli jsme v bývalém interhotelu Bohemia, dnes spíše v ubytovně s hotelovými pokoji. V nižších patrech bydlí trvalí hosté, například nějaká vietnamská rodina, co si na chodbě sušila prádlo. Pokoj byl pěkný, víceméně nově opravený, což však bylo spíše na škodu, navíc byl prosycen chemickým pachem (ovšem podle Ivany chemicky zapáchá vzduch v ULB zcela běžně); chemický pach byl ovšem podstatně přijatelnější než zápach zasmrádlé mrtvolky v původním, odmítnutém pokoji. V něm naštěstí nesvítila světla, takže jsme se ho snadno zbavili. Tedy, úplně původně jsme měli bydlet v devátém patře, ale Petr trpí závratí, takže si prosadil alespoň patro páté. Na každém poschodí je u výtahů odpočívadlo s uměleckým dílem na zdi, někdy překrytým rádoby starožitnou skříní, obložení je vyvedeno v pěkném dřevě v třešňovém odstínu, na podlaze světlý mramor, lišta podél zdí tmavý mramor, na dveřích do restaurace leptané sklo atd. Vše už mírně omšelé. Samotné Ústí je zajímavé město, takzvaně zničené komunisty, nejvíce nás zaujala budova spořitelny, ještě po Němčourech, s pozoruhodnou sochařskou výzdobou jak na portálech, tak na průčelí. Snad stačí když zmíním, že velké sochy mužů na průčelí byly slušně vybaveny. Také nás zaujal novodobý palác Zdar, postavený natruc komunistům. Celkem zdařilý na stavbu ze třetího tisíciletí, jen mne zaujalo, že už je poněkud opršalý. Další stavba má vyrůst opět na truc přímo před vanou. Tu jsme ovšemže, spolu s dalšími okázalými komunistickými perlami, obdivovali též. Sluší se nicméně poznamenat, že už jsou také dost opršalé. Zdaleka nejvíce jsme se naobdivovali spektakulární mozaice ze stručných dějin KSČ a dělnického hnutí v bývalém severočeském kraji. Byl tam Přemysl Oráč, husitské války, vypalování klášterů, Masarykovo střílení do horníků, viz mostecká stávka!, osvobození rudou armádou, s tankem a šeříky, avšak bez jediné pěticípé hvězdy (sic!), vítězný únor se zaťatou pěstí, budování socialismu, průmysl, poznali jsme například skláře a výrobu látek, zemědělství, chmel i košíky s ovocem, a na samém vrcholu budoucnost, tedy dětičky v kosmických oblečcích a holubice míru. Krásný rok 1987 a normalizace svíjející se v předsmrtných křečích. Chyběl jen rok 1968, chácháchá. Hlavním důvodem ovšem byla návštěva opravené sauny v secesních Městských lázních, na níž měl Petr oprávněně příjemné vzpomínky. Sauna je pěkná, skládá se z finské sauny, parní sauny, slaného bazénku o teplotě 21 stupňů a sladkého bazénku o teplotě 12 stupňů, občerstvení a několika odpočíváren včetně venkovního dvora. V sauně bylo celkem horko, ale bazénky skvělé, jenže nejzajímavější byla zšeřelá odpočívárna s lehátky, kde se občas dějí věci. Osazenstvo tvořily homosexuální muži s vyjímkou zhruba desetiletého klučiny s doprovodem a jednoho mladého krasavce, jež záhy odešel. Když už jsme pomalu odcházeli i my, všiml jsem si nového příchozího, dosti pohledného, s pořádným údem. Nějak se mi nechtělo pryč a tak ač byl Petr už téměř převlečen, já se ještě naposledy podíval do tmavé odpočívárny a co jsem viděl, nepřipouštělo žádnou pochybnost. Jednoznačně kouření. Petr se zase rychle svlékl a šup do odpočívárny, kde leželi dva muži, z toho jeden na břiše, ano byl to ten hezký a na břiše ležel proto, že mu stál. Pochvíli došlo na nejhorší, na skupinový sex a popud vzešel od Petra. Zřejmě nu to tak nějak chybí. Krasavec ho měl přiměřeně dlouhého a tvrdého, byl docela přítulný a ochotný, avšak já byl jako obvykle dost nervosní, takže jsem moc nezapůsobil. Jeho přítel ho měl menšího a moc se s námi nekamarádil. Přesto jsem stříkal; pak jsem to po sobě ani neuklidil. No fuj, ale jinak to bylo moc fajn a kdybychom místo toho šli do gay sauny, pochybuji, že bychom dopadli lépe. Ba téměř jistě bychom dopadli o dost hůř. To bylo v pátek, v sobotu jsme šli do bazénu. Jde o vkusně opravenou secesní památku, bazén má 27 stupňů, snad díky vlastnímu vrtu o teplotě 26 °C, vzduch měl třicet, takže plavat se tam moc nedá, Petr mi vyčítal, že kvůli mému plavání jsme se neprocpali do vířivky; než jsem uplaval potřebný kilometr naskákalo do ní hejno stařen. Když konečně vylezly, už jsme museli jít. Ještě před návštěvou lázní jsme si prohlédli první český mrakodrap a několik zchátralých, poněkud strašidelných budov v novogotickém stylu. Obědvali jsme v restauraci Srdcovka. Dojem byl tak půl na půl. Můj guláš byl připálený, Petrův karlovarský knedlík rozbředlý. Jemný knedlík byl v pohodě, stejně jako svíčková s omáčkou bez smetany. Zřejmě aby byla košer, ale i tak dobrá. Po obědě jsme navštívili čajovnu U spícího draka a ta žel dostála svému jménu. Než jsme se dočkali notně zředěného yogi čaje, málem jsme se zadusili kouřem s nesčetných dýmek, takže jsme po pár doušcích zhnuseně odešli a vydali se na vlak. Milostpaní by o čaji nejspíše řekla, že to yogi je dnes učiněné mléko. Když jsme na yogi čekali v Klatovech, bylo nakonec alespoň celkem dobré.
Bratr má opět koronaviru a je mu dost špatně, leží s horečkou. Nemám jít přeci jen na očkování, co myslíš můj milý deníčku?