tak jsme byli s Petrem na pražském festivalu Signal, což je takové pražské Blik blik, plzeňský festival co nahradil původní Ohníčky. Bylo to dost strašné, viděli jsme celkem dobře jedno geometrické představení na kostele sv. Václava ve Vršovicích, pak jsme se kousek přesunuli k oblaku, jež vypadal jako přebujelá medúza a k němuž se vůbec nebylo možné se prodrat, aby si člověk zatáhl za provázek a rozsvítil či zhasnul žárovičku, poté jsme odbočili k nějaké barevné instalaci; ta byla ovšem placená, tak jsme se jen chvíli koukali přes plot. Další naše cesta vedla na náměstí Míru; do tramvají jsme se ani nepokoušeli vecpat, i na ulicích jsme měli potíže prodrat se přes davy proudící od kostela sv. Ludmily, na němž se předváděl působivý videomaping. Tam jsem se pohádal s nějakou ženskou, co nedokázala pochopit, že pořídit si děti není dnes už žádná zásluha a že lidí je všude tolik, že děti prostě nic neuvidí, neboť mají krátké nožičky. Ostatně, ani my jsme neměli valně pěkný výhled a tak jsme posléze usoudil, že lepší bude jít nejdříve k Rudolfovi a vrátit se sem později. U Rudolfa se Petr seznámil s jedním chlapíkem ze severní Moravy, coby náplava žije už řadu let v Praze a ten se vyjádřil, že by klidně šel s námi do trojky. Možná chtěl zachránit od dalšího Ostraváka, co po něm docela vyjel. Jinak se vzpomínalo na Fiestu, Ikarus, Tunel, Beton a podobně. Nějak po desáté jsme se zvedli, sami, a vyrazili na Karlovo náměstí, kde měli být roboti. Když jsem se o Signalu bavil se spolupracovnicí Míšou, tak se hned chytla a prohlásila, že tu frontu také viděla. Její přítel si myslel, že tam dávají něco zadarmo, ale lístek stál ve skutečnosti nejméně 350 KČ na jednoho. Také je chtěla vidět a také to vzdala. Jinak její zkušenost byla stejná. Spousta lidí a dojem rozpačitý. Ale videomaping se jí líbil. Když jsme podruhé dorazili na náměstí Míru, lidí bylo pořád hodně, ale videomaping jsme celkem slušně viděli na celé ploše fasády. Jen mne chvílemi rušili blikající balónky, podnikavě prodávané na každém rohu. Ale svítící brýle se mi líbily. Na zpáteční cestě jsme se dokonce vešli do dvaadvacítky. Další den jsme jeli pomáhat O., škrábali jsme nějakou omítku a bratr mezi tím vařil a pral, aby večer mohl vyrazit do sauny v Čelákovicích. My zase byli v sobotu plavat v bazénu na Slávii. V umývárnách byla docela zima, voda byla jen vlažná, bazén měl stupňů 26 a vzduch 25. Na mne to bylo málo, trpěl jsem poněkud zimou, ale možná nejsem úplně ve své kůži. Jinak Petrův byteček by byl fajn, kdyby mu nekapalo topení, fungovala správně baterie ve sprše a měl fungující myčku. Má sice objednaného inštalatéra, ale řemeslník je dnes velký pán. Když se mu nechce pracovat, kolikrát se ani neomluví, neboť si je dobře vědom skutečnosti, že lepšího řemeslníka prostě neseženeme. A donutit ho, aby něco udělal? To je pověstný husarský kousek.
Matka má ráda Jančaříkovi veřejné rozhlasové nahrávky zvané Neočekávaný dýchánek. Jančařík je v Plzni známá firma a tento rozhlasový pořad má letitou minulost, v dobách největší slávy patřil ke stálým hostům Jiří Wimmer, jenž se zde zabýval vařením, což jistě posluchači rozhlasu ocenili. Ovšem diváci přítomní v sále možná ano; jednou takovou nahrávku navštívila i matka a Wimmer zrovna připravoval knedlíky s vajíčkem, což matka nemusí a tak se obávala, aby je nemusela ochutnávat; totiž Wimmer pravidelně to, co uklohnil, rozdával k ochutnání divákům. Ale proč o tom píši. Matka má pořád pocit, že žiji málo kulturně a tak mne stále nutí jít na veřejnou nahrávku, dokonce získala Jančaříkovu vizitku, když byl na zájezdě ve Františkových Lázních s představením divadla Pluto Blbec k večeři, kde už mnoho let účinkuje, jak se právě při jedné nahrávce chlubil. A tak jsem si zjistil, kdy tento podzim probíhá natáčení a jednoho krásného dne se na poslední chvíli rozhodl vyrazit na natáčení do divadla Alfa, kde jsem si zakoupil vstupenku a hned běžel do sálu, neboť se blížila devatenáctá hodina, kdy nahrávka měla začít. Cestou jsem se prosmýkl kolem nápadně oblečených jinochů, ke své škodě jsem jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Představení začalo v zásadě nenápadně, nejprve Dr. Formáčková rozvíjela úvahy na téma starobylých českých příjmení, zaujali mne Hovnové, ale jak se jmenují dnes už jsem zapomněl, Jančaříka dostali Nasralhrncové, ti už jsou také přejmenovaní, zato si pamatuji, že Přenosilové byli původně Přenesfrantové a Uchcaní jsou dnes Urbanové. Píčů je naopak stále dost, Jebavých také, i Petr jednoho zná. Lidé se dost řehtali. O hudební vložky se staral jakýsi Jaroslav Samson Lenk, v Plzni také známá firma; jak jsem ovšem zjistil, znám jeho nejlepší píseň, Amazonku. S jednou vyjímkou a tou bylo představení tří čtrnáctiletých kytaristů z lidové školy umění v Kralovicích. To byly právě ti mládenci v bělostnáých košilích se svým pohledným učitelem hudby. Dalším hostem byl otec režiséra Jákla, toho co spáchal veleneúspěšného Žižku, jde snad hlavně o peněžní propadák. Posledním hostem byl známý fitnestrenér a výživový poradce Vít Chaloupek, jenž se proslavil knihou Hubneme chlastem, a ten právě rozdával nějaké kyselé jednohubky z vaječné sedliny, což Jančařík uvedl povzdechem, že už dlouho nic divákům nenabízeli. Asistentky mezi diváky dále rozdali zápisníky s pery, aby lidé psali dotazy na hosty, což jsem ovšem nepochopil, jinak bych napsal dotaz Jančaříkovi, jak se má kravička Smetánka, zda ještě dojí. Když se začaly dotazy zodpovídat, bylo 20 hodin a já zdrhnul na večeři.
Mimo Amazonku mne na táboře učili též tento porťácký skvost:
"Strč prst skrz krk" zřetelně nám přeříkej,
"strč prst skrz krk" zřetelně nám přeříkej,
"strč prst skrz krk" zřetelně nám přeříkej,
bude z tebe zpěvák velikej, bájo.
2. Na cvičišti čtyři svišti piští,
těším se na lekci příští, bájo.
3. Dalajláma v lomu láme slámu,
já si na tom jazyk zlámu, bájo.
4. Jak Julie olejuje koleje,
smrtelný pot ze mě leje, bájo.
5. Teď už umím "kaplan plakal v kapli",
hlasivky se mi už naply, bájo.
6. Od poklopu ku poklopu Kyklop kouli koulí,
už mám z toho na jazyku bouli, bájo.
7. Skákalo psisko přes příkopisko
hop sem, hop tam, v rytmu disco, bájo.
8. Na klavír hrála královna Klára,
a přitom se na mě smála, bájo.
9. Tato teta to je této tety teta,
je to bída tahle věta, bájo.
10: Seno snese se se sesečené louky,
není to nic pro samouky, bájo.
Tuhle jel Petr Flixbusem a měl koupený lístek do zastávky divadlo Alfa. Autobus zdražil, už není tak báječně výhodný, navíc měl značné zpoždění už na odjezdu z Prahy. Zastávku divadlo Alfa v pohodě přejel, viz Slunce, seno, lidé se ale bouřili, takže řidič nakonec zastavil u Gambrinusu, což bylo pro Petra méně výhodné, neboť musel jít podstatně delší kus pěšky. Dneska jsem se koukal, jestli Flixbus zastaví u Alfy a co myslíš, můj milý deníčku, zastavil? Nezastavil. Na rozdíl od Jančury, ten dosud u Alfy staví.
Sedím v pátečním vlaku, je narvaný a naproti sedí nějaká tlustá cizinka a má děsnou rýmu, pořád smrká a teče jí z očí. Měla sice respirátor, ale co to pomůže. Zkusím se někam přestěhovat, ale co to pomůže, že můj milý deníčku.