tuhle mne Petr vytáhnul do Plas, kam jsem se od dětství chtěl podívat. Prohlédli jsme si konvent a hlavní, původně románský kostel, nejzajímavější bylo pochopitelně Santiniho samonosné schodiště. Na obědě jsme byli v klášterní hospodě a spolupracovnice Ivana, co v Plasích studovala na střední škole, hospodu dobře znala. Jeli jsme vlakem, šlo o výlet celkem vydařený. Největší úspěch ale nemělo Santiniho schodiště, alebrž barokní záchody. Nejen že 60 ubytovaných mnichů mělo k potřebě pisoáry, ale výkaly z latrín padaly rovnou do kanálu, to jest umělého ramene říčky Střely a jen tam žbluňkly, už plavaly do řeky. Voda v řece asi moc čistá nebyla. Ještě že mniši jedli jen dvakrát a v zimě dokonce jen jedenkrát denně. Jinak slavný vodní systém se zrcadly je nesmírně zajímavým dílem a rád bych vychytal některou z občasných prohlídek. Nevím, zda jsem neopomněl zmínit, že na rozdíl od vynikajících slovenských rožků chorvatské pečivo je málem nepoživatelné. Petrův nový byteček je opravdu pěkný, majitel se rozhodl, že vymění myčku na nádobí a asi věděl proč. Tuhle se nám zdálo, že myčka trochu smrdí. Neprozřetelně jsem doporučil oplach, když už je nádobí v myčce tři dny. Šlo o hrubou chybu, až poté jsme objevili, že myčka má potíže s odpadem, nevypouští a vespod je smrduté jezero kvasící vody a touto nechutnou vodou jsme nešťastné nádobí opláchli. Pokoušel jsem se ho umýt, ale nakonec jsem přemluvil Petra, že ho přeci jen namočíme do sava. No, nažloutlé talíře jsou bílé, zašlé skleničky se jenom blyští, až jsem si říkal, že jsem měl savem ošetřit všechno nádobí. No snad z toho nebude otrava. Dále Petr vymyslel, že bychom mohli navštívit mého bratra. Ten návštěvu uvítal, na zahradě jsme ještě stihli grilování, ukázal nám propadlý strop a zbouranou nosnou zeď, jež jako nosná nevypadala, neboť byla v době stavby ošizena, v plánech měla být tlustší, takže už pomalu hrozila zřícením. Její náhrada novou zdí byl sice celkem vhodný nápad, ale rozhodně nelze tímto omlouvat hrubou chybu původní stavební společnosti. Odpoledne jsme vyrazili do Polabského skanzenu v Přerově nad Labem. Je pěkný, se spoustou vycpaných lidí představujících život na české vesnici, mají tam množství starého nábytku, například podobnou kredenc, jakou měla plzeňská babička. Shodli jsme se, že by se nám hodila tamní stáložárná kamna, až Putin zavře kohoutky, že mají vskutku mnohaslibný název. Když si matka prohlížela fotografie, hned si všimla, že má Anežka obarvené vlasy. Mne to ani nenapadlo, ale Petr si toho všiml také. Naprosto mne odbourala vypelichaná vycpaná veverka s vyceněnými hlodáky. Takhle jsem se už dávno nenasmál. Po návratu jsme ještě zašli na kolotoče, ve Staré Boleslavi právě probíhala velká svatováclavská pouť (to je ten s lebkou v punčoše, schovanou někde na hradě pod schodištěm). Moderní kolotočářské atrakce jsou prostě obludné, i ty labutě se točily nějak příliš rychle a nebyly to jenom labutě, ale spolu s bratrem a Matějem jsme pro Julu vystříleli jednu velkou papírovou růžuli. Na tři špejle jsme potřebovali hrst broků. Pak jsme šli na elektrická autíčka, tedy bratr s dětmi byli ještě na obří houpačce a na kolotoči, co se točil ve třiceti metrech s krásnou vyhlídkou. Obsluhoval ho pěkný mladík s hezkou bundou Tommy Hilfiger, čehož jsem si všiml nejen já, ale i Petr. Autíčka byla fajn a pak jsme si ještě zahráli deskový hokej. Stovky lítaly jak jiskry z komína. Všude děsný rámus, samé etensión a vrcholným zážitkem byl překynulý langoš. Byl skutečně obří, snad půl metru v průměru, jenže nacucaný tukem, takže se ho půlka musela vyhodit, nešel sníst. Pekla je taková Cikánka, jenž nechápala, proč je nikdo nechce. Navíc ten první byl nedopečený. No, já langoše nejím, takže mi to mohlo být jedno, stejnak mne pak v noci chytil žaludeční záchvat. A ještě něco, bratr se pustil do pěstování vodních melounů. Sklidil čtyři, všechny byly slabě narůžovělé, ale ten poslední, co jsme ho zařízli ke grilovačce, byl alespoň příjemně nasládlé chuti. Také už má první úrodičku hroznů, byly celkem sladké, ale sežrané plísní a blanokřídlým hmyzem. Jen během grilování tamní vypasený křižák ulovil a zadávil dvě včely. Vosy byly mazanější a unikly.
Abys věděl, můj milý deníčku, už vím, které pražské sady jsou zdaleka nejkrásnější. Jsou to Sady zahradnické mládeže. Dobře, dobře, já vím, nazývat podobný neprostupný prales sady je pochybné i jen z dějinných důvodů, ale třeba se dočkají oblíbené revitalizace. Nejsem jejich velkým přítelem, ale tady by byla obnova věru na místě. Ty komunisti, všechno zničí, i Sady zahradnické mládeže nechali zarůst. Dnes ovšem představují znamenitou ukázku vítězství přírody nad krajinou.