tak mám za sebou letošní dovolenou. Jeli jsme s Petrem na chorvatskou část Istrie, neboť tam Petr ještě nebyl. Já popravdě také ne. V pátek odpoledne jsme vyrazili směr Pasov, kde jsme měli zamluvenu jednu noc v hotelu v holé pustině. Pokoj byl pěkný, jen se nám zdálo, že v okolí hotelu je trochu nepořádek, však ho také vedou Jugoslávci. Ráno jsme vyrazili nejprve na hrad. Navigace místo pohodlné cesty okolo zvolila zkratku kolmo vzhůru, vyjeli jsem nahoru jen tak tak. Hrad je obrovský, s krásnými výhledy na město. Pasov je moc pěkný, soutok Innu s Dunajem je působivý, však je vidět i z letadla, z mísení vod, vždyť Inn je mléčně zakalený, zato Dunaj je tmavý a nejtmavší, ovšem zanedbatelný je Ilz (Jilec), ale i z břehových linií bylo zřejmé, že v Dunaji je podstav, zato Inn je díky tajícím ledovcům dobře vodou nasycen. Město je upravené jako ze škatulky, vůbec zde nejsou stopy velkých povodní z roku 2014, natož 1954. A že byla voda hodně vysoko. Koupil jsem magnetku a vyrazili jsme do Alp. Navzdory hloupým radám google navigace jsme jeli po dálnici směr Linec a dále směr Štýrský Hradec, zaplatili mýtné v jednom z rakouských tunelů, sjeli jsme na Liezen a pokračovali údolím Enže směrem na dálnici Solnohrad-Bělák, ale odbočili jsme na Obertauern ve výšce 1738 m n.m. a nakonec šťastně dojeli do Mauterndorfu ve výšce 1122 m n.m. a stromkem obsypaným meruňkami. Bez obtížných zácp a bez obtížného úseku Pasov-Solnohrad. Ubytovali jsme se v penzionu se snídaní babičky Lasshoferové a vydali se na kratší procházku po okolí, na níž jsem chytil klíště; jako už poněkolikáté se mi ho nepodařilo vytáhnout celé. Další den jsme vyjeli k Obertauernu a vydali se z výšky 1620 na vrchol Gollitschspitze ve výšce 2247 m n.m. kolem plesa Twenger Almsee. Největším dobrodružstvím byl přechod přes kravskou pastvinu, na jejíž bráně byl veselý obrázek turisty prchajícího před zuřivou krávou bránící telátko. Obejít se pastvina moc nedala, cesta vedla přímo skrz. Na horách už byl málem podzim, všude kvetly tolije a světlíky, místy také zvonky, zřejmě Campanula pulla a zvonek bradatý. Občas se ve výšce nad 2000 m dala najít i nějaká ta dokvétající polštářová alpínka, například prvosenka nejmenší nebo silenka bezlodyžná. Nalezl jsem alespoň vrbu bylinnou, když už ne síťnatou. Protěž se mi najít nepodařilo, čistě teoreticky tam být měla, podle rostlin, například lomikamene sivého s růžicemi jen asi tři čtvrtě centimetrů velkými, jsme byli na vápenci. Také jeskyně s propadajícím se potokem svědčila pro vápenec. Měl jsem to tam více prolézat mimo cesty. Navíc by v srpnu měla být v plném květu. K obědu jsme měli zbytky od snídaně, v penzionu se snídaní to je totiž tak, že každý dostane košík pečiva, talíř se dvěma druhy salámů, šunkou od kosti a ementálu, dvě vejce na měkko, máslo, dva druhy marmelády, zvláště meruňková byla vynikající, med, čaj nebo kávu a ke konci snídaně se objeví babička Margaret a nutí strávníky, zabalit si nedojezené jídlo ssebou na svačinu. Tak to bylo všechny tři snídaně, při té třetí už jsem se nemohl na salám ani podívat. Večer bylo v plánu zajít do zdejší vyhlášené hospody; tam si ale člověk musí zamluvit stůl tři dny předem. Takže jsme vzali za vděk méně oblíbenou, ale poloprázdnou. Dali jsme si polévku, já zeleninovou, Petr hovězí s knedlem z mletého masa a špeku. Ani jedna nebyla nic moc, jen cena byla čupr. Já měl dále výborný trhanec, tedy vaječnou omeletu s rozinkami a jablkovým pyré, Petr si dal Topfknedle, což byly sladké nadýchané koule pro změnu se švestkovým pyré. Obojí za 12 euro. Celé jsme to zapili pivem, což se hodilo, jinak bychom byli poněkud přeslazeni. Další den jsme vyrazili do Vysokých Taurů. Nechtěli jsme platit za mýtné v tunelu, takže jsme jeli horskou silnicí přes Katschberg. Obvykle horské silnice stoupají po vlásenkových zatáčkách. Tady nee, do 1641 m n.m. stoupá přímá silnice sklonem neuvěřitelných 15 %. Musím říci, že jsem měl obavy, zda vyjedeme a poté sjedeme dolů. Popojeli jsme kousek po dálnici do Gmündu a údolím Malty, kolem nápadného vodopádu Fallbach až k mýtné bráně strážící vjezd na horskou silničku k přehradě Hauptspeicher Kölbrein s velkým parkovištěm, promenádou na vysoké betonové hrázi a moderním hotelem ve tvaru ošklivého válce zakončeného plochým kuželem. OA vyjde na 20 euro. Na začátku cesty je mohutný horský vodopád Melnikfall. Lze ho obdivovat ze spoda i z dálky, obojí má něco do sebe, neboť zespoda není celková výška příliš zřejmá. Horská silnička svým způsobem připomínala cestu do Cilaos s tím zásadním rozdílem, že před tunely byly semafory, takže nehrozily potíže. Nejvyšší sklon byl směšných 13 %, takže cesta proběhla bez větších zádrhelů. Dorazili jsme až nějak před polednem, bylo ještě dost parkovacích míst, ač auta směřovala stále ještě spíše směrem vzhůru. Ačkoliv dole u mýtné brány bylo málem horko, zde v 1900 m n.m. bylo docela zima, nějakých 14 stůpňů a foukal studený vítr. Ve Vysokých Taurech bylo i ve stejných nadmořských výškách zřetelně chladněji než v Nízkých nad Obertauernem. Vydali jsme se podél přehrady po promenádě a poté jsme vystoupali do sedla Arlscharte ve výšce 2251 m n.m. a vstoupili jednou nohou do NP Vysoké Taury. Vlastně, Petr vystoupal jen asi do 2100 m, pak ho schvátila závrať a čekal na mne v závětří. V sedle neskutečně fučel vítr, měl jsem obavy, abych se vůbec udržel na nohou. Chtěl jsem vystoupat ještě o kousek výše, ale vymluvil jsem se na čekajícího druha. Sestoupili jsem tedy zpět, parkoviště už se mezitím vylidnilo, i semafory před tunely byly mimo provoz, přesto jsme bez nehody dojeli stejnou cestou domů, jen ve vysoké nadmořské výšce palubní elektronika hlásila ušlé kolo. To se naštěstí samo spravilo na Istrii za tamních veder. Další den byl v plánu přesun k moři. Babička Margaret nám zařídila tamní turistickou kartu pro ubytované, mohli jsme mít například zadarmo lanovku, na niž jsme koukali z balkónu, ale využili jsme ji jen pro vstup na hrad Mauterndorf, jež chtěl Petr už dávno navštívit. Hrad je nakonec docela pěkný, vzorně upravený, s vycpanými zbrojnoši a starobylými malbami v kapli. Pokračovali jsme, už po dálnici, do Gmündu, což je městečko asi jako Beroun, také s věžovou bránou, a v ní byla výstava ženské, co bývala na 200 markové bankovce. Jmenuje se Maria Sibylla Merianová a byla to švýcarská entomoložka a malířka, proslavená kresbami rostlin a hmyzu, zvláště tabulemi s vývojovými stádii motýlů (vajíčko, housenka, kukla, dospělec) spolu s živnou rostlinou. Poté jsme pokračovali přes Karavanka tunel na Istrii. Bylo úterý odpoledne, takže na cestě bylo volno, dokonce i průjezd Karavankou proběhl hladce a to i přes skutečnost, že se tunel opravuje, takže je v provozu jen jeden tubus a jezdí se jen jedním pruhem. Na slovinské dálnici jsem chvíli řídil já, aby si Petr odpočinul. Ani na hranicích mezi Slovinskem a Chorvatskem nebylo velké zdržení, čekali jsme jen chvilku, takže jsme bez obtíží dojeli do Rovinje a mohli vyrazit na pláž. Podvečerní koupání bylo příjemné, ale voda v zátoce ve městě přeci jen mírně zapáchala rybinou. Další den jsme odpočívali. Ráno jsme navštívili Rovinj, koupil jsem na trhu olivový olej; všude po Istrii jsou olivovníkové sady, případně réva, a také hezkou magnetku. Poklonili jsme se antickému sarkofágu prý s ostatky svaté Eufémie a prohlédli si město. Též jsme koupili zmrzlinu, žel později Petr zjistil, že recenze jsou špatné a já se pak bál salmonelózy. No, však střeva mne zlobí ještě dnes. Nutno ale připustit, že nafoukaní Italové měli jednak frontu, jednak měli zmrzlinu zřetelně lepší, propracovanější chuti. Odpoledne jsme se vydali na pláž za městem, bylo nutno přejít les, celkem asi 2,5 km od ubytování. Pláž byla sice s kameny, ale hezká, voda celkem čistá, dokonce jsem si šáhl na obrovskou tuhou medúzu. Byla docela legrační. Dále jsem viděl kraby, plže, sasanky i poustevníčky. Z rostlin řečíky, přestup, slanobýl; les byl velice zajímavý, ale moc jsem se nechytal, ty tvrdolisté dřeviny vypadají všechny stejně. Také nás pobavil páreček mladých homosexuálu, natřásajících se ve značkových plavkách opodál. K večeři Petr uklohnil těstoviny s rajčatovou omáčkou, vynikající chuti díky místní až přezrálé paprice, jaká se u nás prostě sehnat nedá. Přihodili jsme k nim jednu tuňákovou konzervu z Čech, ale pak nám to přišlo hloupé. Jedli jsme ještě na balkóně, po předchozích deštích byly moskyti zalezlí, začali mne trápit až další den. Ke špagetám bylo slušné chorvatské červené víno místní odrůdy Teran. Večer jsme ještě zašli do města. Rovinj je hezké italské město, jež po druhé válce připadlo Chorvatům, docela se podobá Piranu. Parkování je v sezóně značně obtížné, auta jsou všude, lidí také všude spousta, ve městě zvláště večer. Další den ráno Petr vyběhl před snídaní koupit do rybárny čerstvou rybu, vrátil se s jednou pražmou. Poté jsme vyrazili směr Pula. Parkoviště u autobusového nádraží bylo zcela marné, ale zaparkovali jsme na záchytném parkovišti za přístavem. Bylo daleko do města a zaplatili jsme nehorázných 50 kun na den, strávili jsme v Pule ovšem asi jen tři hodiny. Kuny se musí násobit tři a půl krát. Ale auto bylo ve stínu. Oproti středě už se začínalo dělat vedro. Pula je město celkem nevzhledné, ale je zde několik zajímavých památek, především antických: nějaký ten amfiteátr, sem tam mozaika s hákenkrajcem, pár vykopaných kuč, vítězný oblouček, velká habsburská pevnost nebo románsko gotický františkánský klášter. Voda v přístavu byla rozhodně kalná. Po prohlídce města jsme se vydali cestou necestou, kolem lesů, i vypálených, na parkoviště u ptačí rezervace. To je taková bažina s jezírkem, kde jsme viděli nějakou tu pisilu čáponohou, no vážně můj milý deníčku, nějakou tu volavku, zkrátka nic moc. Okolní les byl opět zajímavý a opět jsem se moc nechytal. Kousek od rezervace je pobřeží, kde jsme se pěkně vykoupali, vyzkoušel jsem i šnorchlovací brýle, byla tam krásně průzračná voda, ježovky, sumýši, rybky, zkrátka bylo to pěkné. Voda celkem teplá, lidí málo, jenže podél pobřeží kotvilo docela dost soukromých lodí, což bylo poněkud rozčilující. Na pobřežních kamenech rostly dva druhy static, jedna zatím neurčená hvězdnicovitá a jedna trávovitá záhada. Na závěr jsme si dali koupání s jakýmsi podivným nudistou. K večeři byla výtečná ryba, jen jsme zjistili, že bychom byli každý zhltli jednu celou. Shlédli jsme další díl Dálglíše a šli spát. Další den jsme vyrazili nejprve do vnitrozemí. Cesta byla zprvu ucházející, ale závěr byl dost divoký, nicméně parkoviště jsme trefili a dokonce se dočkali prohlídky nejmenší zpřístupněné krápníkové jeskyně na světě zvané Feštinské království. Ta hezčí jeskyně je u Poreče, ale to jsme zjistili až z letáčků u té navštívené. Samotná jeskyně byla pěkná, jen výzdoba byla místy dost poškozená. Poté jsme se stavili ve starobylém sídle Žminj, o němž není zmínka ani v nejpodrobnějších průvodcích. K obědu jsem si v místní samoobsluze kopil ořechový závin o váze 400g, v přepočtu za 135 KČ. Jinak ve starém městě (stary grad) jsou dva starobylé kostelíky, jeden i se zbytky nástěnných maleb a velký barokní kostel s rondelem. V jeskyni jsme se zdrželi, takže po obědě jsme jeli rovnou na nuda pláž se špatnou pověstí. Jeli jsme spíše necestou, ale nějak jsme dojeli a zaparkovali. První, co jsem uviděl, když jsme přicházeli k pláži, byl chlap, jenž lízal nějaké ženské pekáč a bylo jasné, že pláž dostojí své špatné pověsti. A skutečně, o souložící páry nebyla nouze, každou chvíli nějaká ženská chlapovi mastila péro a naopak, stále se prostorem pláže potulovali čumilové chtiví dráždivé podívané, vše v hetero podání. Vrcholným číslem bylo hotové porno představení. Žena s dlouhými černými vlasy u toho hekala, chlápek do ní přirážel jak smyslů zbavený, nakonec si ho nad ní zřejmě vyhonil, ale to nebylo moc vidět, neboť všude byli čumilové honící si péra. Jeden byl docela pěkný. Když jsme se vraceli, tak tahle ženská leštila své nápadně vyzdobené auto s pražskou poznávací značkou. Pravděpodobně profesionálka. Homosexuálové na pláži také byli, ale moc se projevovat nemohli, snad někde v koutku v lese. A je otázka, co se tam děje večer. Koupání by tam bylo pěkně, kdyby ovšem kolem neustále neproplouvaly lodě. Dost totiž smrděly a kdoví co vypouštěly do vody. Nebýt těch lodí, vyloženě bych si to užíval. Večer jsme nakoupili místní likéry a dojedli strouhaný sýr s těstovinami a paprikami. Pak mne mrzelo, že jsem si nějakou nedovezl domů. Další den, v sobotu jsme hned ráno odevzdali pokoj a vyrazili do Poreče. Zvolili jsme hlavní sběrné parkoviště, ještě nebylo úplně plné. Poreč dost připomíná Rovinj nebo Piran, honosí se starořímským půdorysem, několika románskými domy, z nichž jeden jsme i viděli, ale hlavní zdejší pamětihodností je raně byzantská bazilika sv. Eufrazia, zapsaná na seznam UNESCO se spoustou dochovaných zlomků mozaik a krásným výhledem na město a okolí ze zvonice. Sloupy jsou nádherné, náročně zdobené, z cenného marmarského mramoru, samotná bazilika se pyšní vzorně opravenými zlatě se třpytícími mozaikami a jejím symbolem je směšná zubatá ryba. Utratili jsme zbylé kuny, chuděrky už byly stejnak na umření a vrátili se na parkoviště, abychom zjistili, že ti zpropadení Chorvati, jimž abych tak řekl Poreč sama spadla do klína, berou na parkovišti jen kuny. Takže Petr musel vybrat 200 kunovou bankovku v bankomatu, abychom mohli zaplatit 20 kun parkovného. Dost mne to rozčílilo a to jsem ještě netušil, co bude dál. Petr už byl velmi neklidný, zamluvil totiž ve Vídni hostel, kde se ale ubytovává jen do 18 hodin a pobyt v Poreči jsme zřejmě přešvihli a nestihneme do Vídně včas dojet. Naštěstí hostel nechal klíč ve schránce a poslal zprávu na telefon s číselným zámkem, ovšem oznámil nám tuto zvěst až na poslední chvíli. Zpět už jsme nejeli okresní silnicí, ale po dálnici, takzvaném istrijském ypsilonu, docela mne pobavila skutečnost, že na jednom místě dálnice končila, vozidla byla svedena do jednoho pruhu v každém směru a po překonání údolí estakádou se zase vrátila dálnice. Radost ale netrvala dlouho, uvízli jsme na hranicích, neboť Chorvatsko se teprve chystá přistoupit na dohodu. I když celníci pouštěli obyčejné turisty z EU bez kontrol, přesto jsme strávili čekáním nejméně hodinu. V sobotu se totiž mění turnusy. Čekání jsem si krátil pokusy utrhnout fíky zrající u cesty, ale pokusy přišly vniveč, fíky se mi trhaly. Další zdržení nás čekalo na dálnici, byla taková průtrž mračen, že jsme museli jet krokem. A to jsme nejeli přes Karawanky, tam byla devítikilometrová fronta. Protože se Petr bál, že budeme muset spát v autě a přesto mu strhnou peníze, jeli jsme bez přestávky, i močit jsme museli za jízdy z okénka. Zbytečně, přijeli jsme stejně až v 18.26, ale těsně před 18 hodinou přišla zpráva s pokyny, jež byly zcela postačující, takže jsme se v klidu ubytovali, pokoj byl pohodlný, s výbornou matrací, chyběla ovšem lednice. Místo navíc působilo poněkud strašidelně, neboť šlo o nějaký úřad nebo továrnu, teď v sobotu a neděli ovšem zející prázdnotou. Ale ráno na snídani jsme potkali ještě další lidi a milého vousatého mládence. místo mělo ovšem jednu vadu. V autobusech nelze ve Vídni koupit lístek, takže jsme museli jít pěšky 1,5 km na tramvaj, abychom se dostali do středu města, navštívit nějaké místní bary. Jeden lístek navíc stojí v přepočtu 65 KČ, ovšem jízda podzemní tramvají byl zajímavý zážitek. Petrův oblíbený bar byl žel zrušen, byli jsme ale v nějakém jiném, už trochu uondáni z jeho hledání, navíc nás v něm chytil déšť. Ano, byl to právě ten, co jsme mu ujeli na dálnici na cestě do Vídně. Trochu jsme zmokli, ale jenom trochu. Další den jsme zajeli autem na parkoviště u Schönbrunnu, docela drahé popravdě a vrhli se na tamní zahrady. Zahrady jsou obrovské, však také Habsburkové odíraly všechny ty porobené Slovanské národy, což se projevilo například tím, že vysoké stříhané živé ploty jsou ze slovanských lip a nikoli germánských dubů. Člověk by zde mohl nachodit moc a moc kilometrů, je zde dětské hřiště, zoologická zahrada, takže s dětmi se zde může strávit celý den. Jen musí mít člověk ssebou řádně naditou prkenici. My jsme nachodili jen moc kilometrů, ne moc a moc, takže jsme propásli vodotrysk s obeliskem i palmový skleník. Zámek je prý krásný, ale protože už tam Petr byl, tak jsme ho vynechali. Nejvíce se mi nakonec líbila oranžerie, mají tam totiž sbírky starých odrůd ovoce, hlavně jabloní, ale také, no považ můj milý deníčku, fíků. Celkově bych to řekl asi tak, že Schönbrunn je podobný našim zámkům, jen je tam všechno třikrát větší. Po návratu na parkoviště Petr málem omdlel, ale co naplat: bez peněz do Vídně nelez. Myslím, že by nám Vídeňáci měli platit ze všech těch habsburských památek rentu, když už byly vystavěny z našeho potu a krve. Nejen nám, ale všem slovanským národům. I vyrazili jsme k domovu, přes Znojmo a Jihlavu, navzdory tvrdošíjným doporučením google navigace. Cesta probíhala hladce, dokud jsem za Jihlavou nepřevzal řízení. Budu stručný, v zácpě před matičkou jsem popojížděl nějakou tu hodinu. Fuj. V bytě byl opět hluk, proto Petr v týdnu vložil do schránky velmi slušný, ale rozhodný dopis, úplně jako by ho psal nějaký právník, vyzívající k dodržování nočního klidu. Pán si odpojil zvonek, aby ho nikdo neotravoval, tak proto dopis. Za dvě minuty se dostavil postarší, poněkud výstřední pán, prý se živí jako psycholog a že prý je mimořádně tichý člověk, že určitě hlučí někdo jiný a že tedy případně vytáhne sluchátka, kdyby vyjímečně potřeboval něco poslouchat nahlas. Na okraj, zřejmě je hluchý jako pařez. Od té doby je ticho, uvidíme, jak dlouho mu dobrý úmysl vydrží. Také jsem si zkusil koupit další polštář. Stál mne 1500 KČ. Je to ten se zdrhovadlem, takže jsem z něho vytahal půlku výplně, ale stejně nevím, asi brzy opráším starý odrbaný polštářek ikea. Při poslední návštěvě doma mne matka vytáhla na procházku na Antonínovu výšinu a když jsme se vraceli, všimli jsme si u silnice nějakých lidí, jak vycházejí z lesíka. A jako by tam byly nějaké pomníčky, či co. A skutečně, nachází se tam hřbitov domácích mazlíčků. Některé hrobečky jsou už staré, zarostlé, jiné jsou vzorně udržované, kočička Júlinka má jen prostý křížek, zato někteří pejsci mají i fotografii na kamenném náhrobečku a jeden se dokonce může pyšnit nápisem nikdy nezapomeneme. Většina pejsků má na hrobečku nějakého plyšáka nebo umělohmotného pejska, luxusní hrobečky mají dokonce lampičky na sluneční pohon. Byl to dost morbidní zážitek. Ovšem kdo chce takto pohřbít pořádného koně, ten si tedy mákne. Mimochodem, kremace velkého psa stojí sedm tisíc, dokoupit si může člověk ozdobnou urničku, například ve tvaru pejska, šperky na popel, smuteční obřad s umístěním zvířátka do mrazničky, aby nezasmrádlo a tak podobně. Docela ujeté, nemyslíš můj milý deníčku?