mne už to ani nemůže pořádně rozčílit. Když jsem se rozhodoval, zda pojedu z Prahy v 6.38 nebo 7.38, zvolil sem dřívější odjezd, abych si mohl koupit místenku po směru jízdy, ke stolečku a s internetem; v mnichovském expresu jezdí dost nepohodlné vozy a do práce bych dorazil pozdě, ale zase byl levnější. Jenže chyba lávky. Vstávali jsme v 5.45, abych stihl vlak v 6.12 z nové zastávky Zahradní město. Ta je mimochodem dobře řešena pro přestup na autobusy a tramvaje. Dorazím k vlaku a už jsem pojal nepříjemné podezření. A skutečně, náhradní vlaková souprava byla složena výhradně ze starých vozů první třídy, s prosezenými sedačkami, omšelou plyší a smrduté jak tchoří nora. Pochopitelně žádný internet, žádné stolečky na počítače, ale vlak z Prahy v 6.38 je celkem poloprázdný, takže jsem si alespoň sedl po směru jízdy. Prý se původní souprava, ta pěkná, nová, srazila se stádem krav, zřejmě u Žandova. Petrův nový byt je zatím velký průšvih. Nad ním bydlí jakási sviňská osoba, snad se to jmenuje knopp, co žije v noci. Projevuje se to tak, že si nahlas, ale opravdu nahlas, pouští televizi. Je slyšet rovnoměrně v celém bytě, až jsem pojal podezření, že byt nahoře je předělaný z 2+1 na garsoniéru, tedy 1+KK a jednoho krásného dne celý panelový dům kvůli tomu spadne. Z pátku na sobotu šla televize v podstatě celou noc, ale tlumeně, jen chvílemi byla nahlas, což mne vždy spolehlivě vytrhlo z dřímoty. Moc jsem toho nenaspal. Ze soboty na neděli řádil jen něco přes půlnoc, takže jsem se vyspal celkem slušně. Lišťanských skvělá pohovka je totiž tvrdá jako prkno. Z neděle na pondělí byla televize nahlas asi do půl třetí, pak byl ovšem klid; já však stejně spal špatně, tlačil mne žaludek, buď domácí konzerva papriky plněné zelím, jinak ovšem chutná, nebo jídlo ve vietnamské hospodě na Kosmonautů, už ne tak chutné. Z toho, co jsem kdysi četl, vyplynul nemilý závěr, že se s podobnými lidmi nedá nic dělat, neboť zákon straní rušitelům nočního klidu a vůbec to nemusí být Cikáni. Tudíž jsem nevyspalý a ještě sedím v hnusném voze. V neděli po obědě jsme s Petrem byli na nudapláži u Hostivařské přehrady, bylo tam pěkně, jen jsme dorazili pozdě, už byla spousta mraků; obsluha ve vietnamské restauraci byla dost pomalá a i my se loudali. Však jsme se o víkendu pokoušeli pohnout s úklidem bytu po přestěhování. Jinak na pláži je nudistické občerstvení a bylo tam docela dost pohledných mladých mužů. Přehrada je z důvodu výstavby bezpečnostního přelivu napuštěna jen částečně, a byla špinavá, roste v ní nějaká zelená krupice, prý řasy. Na druhou stranu, na pláži jsou sprchy, takže se lze po koupání umýt. Aby také ne, když vstupné je přes stovku. Kdybychom věděli, že na pláži je slušné občerstvení, mohli jsme jíst tam a ušetřit čas. Pravda, segedýn byl za 130 KČ, ale co se dá dělat. Jeli jsme tam MHD a celkem to šlo. Pak jsem Petra vytáhl na řemeslnou zmrzlinu, kopeček za 59 KČ; naříkal na cenu, z čehož vyvozuji, že ho stěhování opravdu vyčerpalo. Myslím, co se peněz týče. Jak to bude dál nevím, já se prostě nějak dospím dodatečně, ale od září by měl mít Petr každý druhý týden děti a nejsem si jist, že ten rámus se shora zaspí. To zavání velkým průšvihem. A mimochodem, v koupelně v krásném bytečku neteče studená voda, jen horká. Dnes, v pondělí, má dorazit inštalatér. To jsem zvědav, co vymyslí, podle nás je to úplná záhada. O tomhle možná Lišťansští opravdu nevěděli, ale o hluku se shora vědět museli. Možná proto se z bytu odstěhovali a rozhodli se ho pronajmout. Také měl Petr skládací zahradní lehátko za 1200 KČ, ani ne dva roky staré. Měl ho dlouhodobě umístěné na balkónku v Chyňavě a vystavoval ho povětrnostním vlivům, když je zahradní, uklízel ho jen na zimu. Úspěšně ho přestěhoval i řekl jsem si, že si na něj sednu a natáhnu si nohy. Vzal jsem hrnek čerstvě připraveného čaje a jak si tak sedám, propadl jsem skrz zvetšelou látku. Pochopitelně jsem se polil horkým čajem a docela se popálil v ohanbí, měl jsem na sobě jen trenýrky z tenké látky. Co nejrychleji jsem zahájil chlazení, ale několik míst nad kořenem pohlavního údu trochu pálí ještě dnes. Látka se trhala jako papír. Také jsem shlédl v televizi nové zpracování vězeňského dramatu Motýlek. Celkem zajímavé, hlavní představitel ušel. Film je o hodinu kratší, než usácká verze, takže se dal přežít.
A ještě něco. Petr měl byt zamořený moučnými moly a dokonce si je přestěhoval. A jestlipak víš, můj milý deníčku, kdo našel jejich líhniště? No ano, uhádl jsi, byl jsem to já. Sním takhle cukrářský piškot, beru si další a koukám, že z něj visí nějaké pavučiny. I prohlédnu si ho pořádně a co nevidím, jakési chodbičky. Prohlédnu celé balení a to se jen hemžilo červíky. Hahaha.