od jinošských let jsem toužil navštívit vysněný Slovenský ráj, se všemi těmi žebříky a stupačkami, nad rozbouřenou vodou a tak dále. Nakonec jsem si tento se splnil, ale po všech těch Madeirách a Réunionech celý ráj působil trochu omšele a obyčejně. Ale popořádku. Odjížděli jsme s Petrem na krátkou dovolenou ve středu kolem 15 hodiny, z práce jsem tudíž musel vypadnout už ve 12 hodin. K večeru jsme dojeli do Nové Dubnice, ubytovali se v hotelu Dynamic a vyrazili na krátkou prohlídku původního města ve stylu Sorely a propracované panelové výzdoby z šedesátých let 20. století s pozoruhodnými škrabanými domovními znameními. Vtipná byla například monstera, symbol pohodlného bydlení za komunistů. (Vysvětlení pro nepamětníky: Monstera je teplomilná a tudíž vyjadřuje skutečnost, že v nových bytech I. kategorie bylo celý rok krásně teploučko, na rozdíl od dřívějška, kdy se v zimě mrzlo. A také zabírá dost místa, takže ukazuje na velké pohodlné pokoje.) Ještě jsme doběhli před zavíračkou do Tesca pro večeři a vrátili se na hotel. Ráno jsme vyrazili do Demänovské doliny, zprvu pěkně po dálnici, kolem Vršatce, později zákrutami kolem Strečna a přes Ružomberok. Slovákům chybí k dokončení jejich D1 ještě tři úseky, dva už staví, a třetí . . . Takže uvidíme, kdo dostaví dříve. Měl jsem v plánu velký okruh a malou procházku kolem jeskyně. Až u jeskyň jsme zjistili, že velký okruh je od nástupu koronaviru mimo provoz a vůbec není jasné, kdy bude dán do provozu. Důvodem je možná strach o astmatiky prodělávající speleoterapii v jaskyni Mieru. Takže jsme vyrazili vzhůru na horu Pusté, vysokou 1500 m n.m. s převýšením asi 600 m. Moc dobře jsme nepostupovali, pořád jsem něco fotografoval. Květena je totiž bohatá s řadou v ČR vzácných nebo vůbec nevídaných druhů. Kozlík trojený, dokvétající hvozdík časný, ostřice bílá, podařilo se mi najít i smrkovník plazivý, pětiprstka žežulník, tučnice alpská, rdesno živorodé, violka dvoukvětá, jednokvítek velekvětý, plamének alpský, hvězdnice alpská, kohátka kalíškatá, kruhatka, hlavinka horská, aurikule, koniklec slovenský, bika žlutavá, úpolín, odkvetlý hořec Clusiův, kropenáč vytrvalý snad dokazují neobyčejně opulentní dojem. Následoval přesun po vrstevnici primárním bezlesím, zřejmě lavinovými svahy; jednalo se o krásné bohaté louky, žel museli jsme spěchat. Následoval sestup z výšky 1450 m, zprvu byl v pohodě, pak jsme ale nastoupili na zelenou značku a nastali potíže. Cesta necesta vedla na férovku korytem potoka a běžný výletník by ji označil za neschůdnou. Samý balvan, vyvrácený kmen, chvílemi se šlo korytem potoka; ještě že bylo málo vody. Navíc čas kvačil, takže volali z chaty Podlesok, kde jsme měli zamluveno ubytování, že klíč je v květináči. Měla to být procházka kolem jeskyně, ale trochu se to zvrtlo. V Liptovském Mikuláši jsme nakoupili zásoby na týden, například výborné meruňky Dobrý ježo, nebo výbornou lipovinu z Tokajské oblasti, nebo jogurty z Bánovců nad Bebravou a hurá do Slovenského ráje. Ubytování bylo pěkné, v nově opravené chatě, jen zde byl nedostatek zásuvek, navíc přijít na způsob zprovoznění lednice bylo kromobyčejně obtížné. Lednice byla umístěna ve skříňce s dvířky, takže musela být skříňka vždy pootevřená, aby se lednice nezadusila a byla zasunuta do prodlužovačky, jež se ztrácela kdesi za skříní. Petr objevil, že prodlužovačka leží na zemi za šicím strojem, předělaným na stoleček a je třeba ji nejprve zastrčit do zásuvky. Abychom na tohle přišli, museli jsme nejprve lednici složitě vydolovat ze skříňky. A když jsme si chtěli uvařit čaj, museli jsme lednici vytáhnout ze zásuvky. Dále na balkónku byla před zábradlím díra, kam dobře zapadala noha židliček. Také postele měly sice nové, ale jen průměrné matrace. Na další den jsem naplánoval průchod Suchou Belou, roklinou či úžinou s proslulými žebříky a stupačkami. U vstupu jsme museli zaplatit 1,5 euro a vyrazili jsme směr vzhůru. Voda skoro žádná, sem tam nějaká byla na vodopádech, popadané kmeny nás nijak neomráčily; potěšila ale Carex brachystachys, oměj moldavský a mateřka mechovitá. Nahoře na náhorní plošině to byl už úplný průšvih. Nudné lesní cesty nudnými druhotnými lesy. Já jsem se chtěl vrátit nejkratší cestou zpět, ale ne, šlo se na Kláštorisko a odtamtud průlomem Hornádu. V Suché Belé bylo docela dost lidí, na Kláštorisku nakonec také, ale poté někam zmizeli a kolem Hornádu jsme byli úplně sami. Nejprve jsme ale odbočili do Kláštorské doliny, abychom si prohlédli hezkou Bílou jeskyni a napůl vyschlý Strakův vodopád. Průlom Hornádu se ukázal jako nejhezčí a nejdobrodružnější část. Na samém začátku je lanový most, pak následuje několik drsných přechodů skalních bloků po stupačkách, kdy člověk visí vysoko nad Hornádem. Nejhorší byl Červený kameň. Ačkoliv jsme šli podél řeky, cesta byla dost náročná, šlo se stále nahoru a dolů. Jen škoda, že samotný Hornád dost zapáchá, jako stoka. Ke konci jsem toho měl už dost. Následoval ještě pěkný výhled na Tatry. Pro srovnání jsme šli do druhé místní hospody. Měla lepší hodnocení, ale ne o moc a recenze slibovaly nejlepší místní halušky. No, halušky možná byly o trošku lepší, ale jinak na nás udělala lepší dojem Rumanka, než vychvalovaný Poniklec. Třetí den jsme se rozhodli odpočívat. Nejprve jsme jeli na parkoviště u celkem zajímavé stále živé travertinové kupy Sivá brada. Já jsem očekával cenné slaniskové druhy, Petr se otravoval. Samotná kupa je na vrcholu ozdobena kapličkou a z boku má dva parazitické vývěry. Ze všeho nejvíce místo připomíná Soos, ačkoliv probublávající voda není suchým výronem kysličníku uhličitého, ale skutečným pramenem. Výsledný účin je celkem velký, travertinový nátek je bíložlutý a je téměř bez porostu. Hlavní pramen vytváří malé jezírko, z něhož odtékají stružky vápencem nasycené vody. Také jsou zde dva minerální prameny, ale našli jsme jen jeden. Ze slaniskových rostlin jsem viděl jednu záhadu, bařičku nebo suchopýrek, dále ostřici oddálenou, hadí mord malokvětý a jitrocel přímořský. Na staré kupě rostla pěkná společenstva teplomilných druhů vápnitých půd. Od dalších návštěvníků jsme se dozvěděli cenné upozornění, že Spišská Kapitula otevírá až po 14 hodině, proto jsme pokračovali rovnou na Spišský hrad. Ten se sice opravuje, takže je ozdoben vkusnými jeřáby a pouští se jen na trávník, tedy spodní nádvoří, ale já byl spokojen. Když jsem na hradě byl poprvé se školní exkurzí, spolužáci se chlubili, že viděli sysly. Já neviděl nic a dost jsem jim je záviděl. Tentokráte jsem si to vynahradil, jakmile ujo přestal sekat trávník a šel na oběd, syslíci vylezli a začali šmejdit po nízkém trávníku. Jsou moc roztomilí. Matka se pak pochlubila, že se na ně byla podívat na Radouči u Mladé Boleslavi a žel viděla dva mrtvé a jednoho zmírajícího v křečích jako důsledek zavlečení nějakého moru nadměrným přikrmováním kdečím. Darmo není sysel u nás bezprostředně ohrožen vyhubením. Ze Spišského hradu jsme zamířili do Žehry. Mne zdejší lidové malby kdysi hodně zaujaly, Petr se ale nudil, prý by za takové mazanice nedal ani zlámanou grešli a to ještě neví, že jsem zaplatil za každého 2 eura vstupného. Kapitula už otevřela, takže jsme vyrazili tam. Jde o opevněné církevní městečko, kde žili mniši a církevní představitelé, s krásným gotickorománským kostelem. Žel popisky žádné, ještě že máme internet, ale i tak zjistit, že nejcennější gotický oltář není přítomen byl docela oříšek. Obtěžoval nás zde cikán, nabízel zřejmě kradené magnetky a za rohem nějaké košíky. Jednu magnetku jsme koupili, abychom se ho zbavili, ale za roh jsme se opravdu podívat nešli. Pak nás obrala ještě jedna žebrající cikánka; ta alespoň nenabízela kradené zboží. Po zbytek dne jsme odpočívali na chatě; však nás čekala poslední noc. Další den jsme se přesunuli do Súĺova a navštívili tamní slepencové skalní město. Nutně jsem tam chtěl Petra dotáhnout, neboť na mne kdysi udělalo ohromný dojem. Což o to, město se líbilo, ale ty cesty. Kde jsou žebříky, stupačky? Pokud nějaké byly, je po nich vesměs veta. Několikrát jsem opravdu myslel, že pojedu dolů po zadku. Dost hrozné to bylo za Velkou bránou a Šarkania diera, tedy Dračí sluj, je sice působivá a stojí za odbočku, ale cesta je opravdu hrozná. A protože jsme na túru vyráželi v poledne, vraceli jsme se ze skal úplně poslední. Ubytovali jsme se v Považské Bystřici v hotelu Garny, což je cikánská a dělnická ubytovna, jež několik pokojů pronajímá jako hotelové. Pokoje byly malé, ale slušně zařízené, s pěkným balkónem, jenže nad hospodou. Na jednu noc naprosto v pohodě, na týden, to si nejsem jist. Zato snídaně byla docela průšvih. Další den jsem řídil já až do Devíti křížů, kde jsme si dali oběd u KFC, ale před tím jsme se ještě zastavili v Luhačovicích. Ochutnali jsme Josefský pramen, ten byl trochu cítit sírou, dále Vincentku, ta byla zcela v pohodě a pramen doktora Šťastného a ten byl tak slaný, že byl téměř nepolknutelný. Mají tam ovšem výtečné lázeňské oplatky. Protože bylo horko, než jsme dorazili domů, zastavili jsme se na koupališti v Chrustenicích. No, bylo tam plno, ale bylo to příjemné. Parkovali jsme sice v prudkém svahu, ale ve stínu, což se hodilo. Pak už jsme jen odpočívali na Chyňavě, užívali si tekoucí teplou vodu, voňavý venkovský vzduch a tak.
Už jsem se po prvotním otřesu trochu uklidnil, takže si dovolím jeden postřeh. Viděl jsem tuhle nějaké snímky ze zničené Mariupoli a všiml jsem si, že opuštěná sanitka měla nápisy v ukrajinštině stejně jako zničené policejní auto. Kniha v prázdném osobním voze ale byla v ruštině a pokud jsem si dobře všiml, i komerční nabídka k prodeji byla v ruštině. Putinovci hovoří o osvobozování a možná bychom je měli brát vážně a ne se tvářit, jako že nic. Vždyť i sudetští Němci Ádu vítali a měli k tomu své dobré důvody. Četl jsem na internetu, že si Poláci stěžovali, že se Rusové na dovolené v Turecku chovají jako doma a Turci jim jdou na ruku, neboť z nich žijí. Jenže je to, jak se obávám, ještě horší. Co je Turkům do nějakých blbých Ukrajinců, že. Nevěřící jako nevěřící. To jen my odjakživa nenávidíme Rusy a proto milujeme Ukrajince. Mezi Karlštejnem a Zadní Třebání sjel svah, takže jsem vyvodil, že ČD budou mít potíže a rozhodl jsem, že musím jet už v 16.05 z Plzně. Když jsem viděl na tabuli zpoždění 20 minut, už jsem si cestu maloval na růžovo, že krásně stihnu autobus na sídliště v 18.05. Ale když se objevilo na tabuli 55 minut, dostal jsem záchvat smíchu. A překvapením ještě nebyl konec, nakonec jede souprava typu pendolíno, sedím v zaplacené první třídě, ale zřejmě jako jediný, neboť průvodčí ani nedorazil, aby černé pasažéry vyházel. Takových zbytečně vyhozených peněz. Bál jsem se totiž, že vlak bude narvaný, ale je celkem prázdný, na to, že je pátek před prázdninami. Ale ještě že jsem jel už v těch 16.05, zpoždění zřejmě budou pravidlem, vždyť rychlík na Prahu v 17 hodin, mnichovský expres, je mimořádně ukončen ve stanici Beroun. Hahaha. Zpoždění jsme mírně stáhli, takže jsem stihl ašák v 18.30 a vystoupil v Horních Lomanech. A koronavirus zase řádí, třeba u nás v práci, a mne už také nějak škrábe v krku. Navíc se dost ochladilo.
Byl jsem navštívit spolužáka ve Smečně, jeho žena mne vzala na návštěvu k jedné zahradnici. Má luxusní zahradu se spoustou nevídaných kytek jako je růžově kvetoucí mrkvous nebo nafialovělý jitrocel vyšší. Nejvíce se mi ale líbil náprstník, jen si nepamatuji jaký, snad rezavý. Navíc tam asi všichni měli koronavirus. Ale jinak vypadali víceméně zdravě. Pak jsem jel do Chyňavy zalít kytky, neboť Petr je týden s dětmi u rodičů. Druhý den jsem zkusil jet do Plzně. A je to opravdu hrůza. Vlaky jezdí zcela náhodně; některé končí jízdu v Berouně, některé jsou nahrazeny autobusy, jiné jedou odklonem přes Rudnou, zpoždění jsou na denním pořádku, všude davy zmatených lidí, opravdu skvělé. Kdo nemusí jet, zvítězil. Žel já mám jet v pátek do Libhoště. Hahaha. Kvůli bídným vlaků jsem do Smečna jel už z Plzně autobusem a sice flixbusem, nastupoval jsem u divadla Alfa, což mám opravdu kousek. Byla asi tři volná místa, takže mne řidič vzal, platil jsem jen 89 korun a sedl jsem si hned do předu. Viděl jsem tedy skvěle na řidiče. A bylo to něco, každou chvíli psal nějaké SMS, pak zase četl odpovědi, za chvíli pro změnu odšroubovával pet láhev a pil z ní vodu, divím se, že nešel na záchod. Ale dojeli jsme bez nehody. Uf. Včera jsem si udělal špagety a nějak mi nesedly, chytil mne žaludek, moc jsem toho nenaspal. Ale pamatuji si díky tomu jeden sen: a sice nastoupil jsem znovu do fytotronu a zapomněl si píchnout příchod na vrátnici kilometr daleko. Přidělená technička mi poradila, abych jel lanovkou, což byl vlastně zakládací pás, takže jsme ho pustili a jeli. Pravda, museli jsme se vyhýbat nějakým větvím a kandelábrům a přežít jednu šikanu, ale dojeli jsme a s námi přicestovaly též nějaké papíry a těmi se pak prohrabovala Štekrová. Dobré, ne, můj milý deníčku?
Na letošním fiju měli největší úspěch Holanďané v dřevácích, hrající za jízdy na kole.
A dočetl jsem se, že antropoložka Dr. Lorencová byla pěkná nacistka. V roce 1962!
A mimochodem, na Slovensku jsme kupovali vynikající rožky, přímo komunistické kvality.
Tuhle v bazénu byl nějaký podivný dopívající kluk, pořád si s ním jakože hrál, a to ho měl už docela velkého, i koule měl pořádné.