tak jsme byli s Petrem navštívit pana Jiřího (z) Mimoně. Ještě teď mne třeští hlava z toho, jak neustále žvanil. Je už starý, má přes sedmdesát let, ale činorodý a pořád by se družil, zřejmě aby nebyl sám. I když nevím, podle počtu návštěv, jež jsme měli možnost zaznamenat, aby se člověk objednával půl roku předem. Abychom trochu pochopili, jak celá událost proběhla, je nutno zmínit, že pan Jiří pronajímá byt v Ústí nad Labem, dále má v Mimoni domek po rodičích, zřejmě byl zabrán Jiřího rodiči při dosídlování pohraničí, kde pronajímá přízemí a sám bydlí v patře. Návštěvy si ale vodí do panelákového bytu na druhém konci Mimoně. Po návštěvě Průhonic, kde nás chytila průtrž mračen, ale šťastně jsme ji přečkali ve stanu s výstavou obrazů, a kde jsme si prohlédli především sbírku odrůd kosatců a pivoňek, neboť pěnišníky už dokvétaly, jsme nejprve byli pozváni do domku, kde pan Jiří hltavě snědl oběd, jež mu každý den přiváží z domova důchodců, tedy ze starobince. Musím říci, že to bylo dost nechutné, ten člověk hltal tak, jako by měsíc nejedl. Obrátil do sebe plný kastrůlek s polévkou a aby o něco nepřišel, vylízal ho stěrkou, neboť žel nemá jazyk jako kráva, dále zhltl asi deset bramborových knedlíků se špenátem, padaly do něho jak do propasti, stěny také vytřel stěrkou, nás ale vzal do pochybné hospody, z jejichž pizzy mne pak dlouho tlačilo břicho. Mimochodem, také už jsi si, můj milý deníčku všiml, že aby se ušetřilo, dává se do šopského salátu místo kostek balkánský sýr strouhaný? To totiž vypadá, jako že je ho tam mnohem více, než ve skutečnosti. Je ovšem pravda, že druhý den Jiří nesnídal, zato my s Petrem už jsme měli docela hlad, ale do obchodu jsme jít nemohli, museli jsme nejprve vyslechnout nudnou zvonkohru, ještě ke všemu digitální, ze záznamu, a aby nás nerušila auta, tak z okna bytu pana Jiřího, v sedmém patře, ovšem s nádherným výhledem na českou krajinu; zvonkohru tudíž nerušila auta, ale svišťouni. Pak jsme se vydali na hrad Ralsko, 696 m n.m., prý hrad s nejvyšším převýšením u nás.
Tuhle jsem byl v sauně na Slovanech, mimo několika hezkých mladíků a pěknými šuliny tam byl jeden starší člověk, jemuž choroba přímo koukala z očí. Zřejmě podlehl známé pověře a pokoušel se vyhnat bacil spálením v sauně. To je pochopitelně nesmysl a jediné, čeho lze takto dosáhnout je šíření nakažlivých chorob. No, zatím se zdá, že jsem přežil. Jedu domů do Fr.L. hlídat byt, neboť rodiče jsou na dovolené. Jeli na Olomoucko, bydlí v Bludově, odkud pocházel děda, v takzvané Habermanově vile, což je sotva obyvatelný penzion u hlavní silnice, kde jezdí jedno auto za druhým, navíc tam není výtah, takže mí staří rodiče se musí vláčet po schodech do kdovíjakého patra. Já jsem doporučoval pohodlný hotýlek s výtahem na klidném náměstí, ale tetě se zdálo, že by musela koukat na parkující auta. Tak teď kouká na jedoucí, to je mnohem lepší. Jak už jsi jistě pochopil, můj milý deníčku, na dovolenou jely opět obě sestry s manžely. Navíc hrozí, že se na tomto opuštěném místě budou pořádat rodinné oslavy, protahující se dlouho do noci. Jinak byli v Olomouci, v Mladečských jeskyních, kde je podle jejich tvrzení příliš mnoho schodů, tj. 96, na Bouzově, ten je na kopci, v Lukavici, ve Velkých Losinách na zámku, v termálech a v papírně, na rozhledně nad Bludovem a v Litovli v muzeu akordeonů. Takže moji rodiče prohlásili, že to byla poslední dovolená a s tetou už nikam nejedou, protože otec se po náročném týdnu sotva vyškrabal do vlaku. Penzion se nakonec docela osvědčil, měl totiž to úplně nejdůležitější, slušné jídlo.
Včera ve vlaku byla spousta lidí smrkající a kašlající a ta osoba, sedící přímo za mnou dokonce kýchala. Zřejmě stále řádí koronavirus a my máme jet na Slovensko. Doufám, že vydržím.
Když jsem v mládí jezdíval vlakem ve směru na Sokolov, vždy jsem obdivoval řeku Ohři se všemi svými zákrutami a slepými rameny a chtěl ji projet lodí pro bezprostřední dojem. Sen se rozplynul v zapomnění, než jsem si všiml, že Chebské muzeum pořádá každoročně přírodovědnou exkurzi Ohře z raftu. Zprvu jsem váhal, zda ano či ne a než jsem se rozhoupal k činu, už byla všechna místa obsazena. Letos jsem však nezaváhal a vyrazil na vodu. Byl jsem dost nervózní, pochopitelně, dosud jsem se plavil jen na dětském nafukovacím člunu kdysi na přehradě Skalka. Začínalo se v Nebanicích a plulo se do Šabiny. Jediným obtížnějším bodem byl jez v Kynšperku, kde se jezdí propustí a skáče se asi z metru dolů. Skok proběhl bez obtíží, mne ale shodil z nafukovací lavice; naštěstí do lodi. Nafukovacím člunům říkali všichni rafty, buď jak buď byly v podstatě nepotopitelné, neboť v zadní části byl odtokový otvor, takže ani přeplavení vodou nemohlo činit potíže. Horní tok Ohře je ovšem obvykle klidný, bez větších záludností. Na člun se vejde šest lidí, mne na našem člunu ničil rozkošný mladík, což se poněkud projevilo na snímcích, jež jsem pořídil. Řízení člunu není hračka, pořád jsme se vydávali nějakým nesprávným směrem, jinak se ale den naprosto vydařil. Vedro nebylo nesnesitelné, slunce svítilo, vítr nefoukal, lakušníky byly v plném květu, takže řeka byla místy bílá, vody bylo tak akorát, jen žebratka byla odkvetlá a šípatka ještě nekvetla, ale člověk nemůže mít všechno. Na okraj, o žebratce jsem byl dlouho mylně přesvědčen, že se jmenuje žebernatka, ale nešť. Zhruba polovina pokračoval po přespání ve stanech další den přes průmyslový Sokolov do Starého Sedla, ale prý bylo už docela horko a nic moc zajímavého se neudálo. Bylo to docela fajn, jen nevím, proč se říká sjíždět řeku, když jsme pořád pádlovali, abychom vůbec někam dopluli. Ještě že byla každou chvíli nějaké přírodovědná zastávka. A občerstvení Dronte v Kynšperku docela dobře odpovídá jménu. Také je spíše blbě nejapné. Kofola nebyla, protože pěnila, malinovka nebyla, protože byla citronáda, avšak vzápětí byla malinovka, neboť citronáda došla. Langoš bez česneku byl s česnekem, na hranolky pro jistotu rovnou zapomněli a tak. Nakonec mne mrzí, že jsem se v Ohři nevykoupal, nad Sokolovem je ještě docela čistá. Příští rok bych mohl plout zase, prý je řeka každý rok jiná; když už jsem si koupil předražený nepromokavý vak do lodě od Bushmana.
Ona tě má ráda, ty ji chceš mít rád. To není totéž. Lem.