tak jsme s Petrem ještě jednou zkusili Knedlíkárnu na Národní třídě v Praze. A byl to průšvih, od večera mne bolí břicho. Ostatně, kdybychom si dali pouze sladké knedlíky, tak bych asi přežil, ale slané nejsou zdravotně nezávadné. Ty krásné barevné koule jsou totiž úplně studené, a jak známo, dvě hodiny po uvaření se v jídle začnou množit bakterie. Proto také nemohu jíst obědy v práci. Tam je totiž v 10 hodin přivezou a když se jde na oběd ve 12 hodin, už se tam množí choroboplodné zárodky. Takže, měl jsem knedlík s kuřecím masem a budu rád, když nedostanu obávaný kampylobakter. Petr si dal uzené se zelím a to je přeci jen trvanlivější. A také bylo chutnější. Pak jsem měl knedlík se dušenou zeleninou, už značně oschlý a také plný bakterií a dále celkem chutný knedlík se smetanovým krémem a jablky, Nebesa, proč musí být v těch knedlících zásadně tekutá náplň?, jenže na povrchu byl posypán jedovatou zelení, nepochybně nějaké nechutné azobarvivo. Ty zpropadené knedle mne pěkně potrápily a možná ještě potrápí. Měl bych napsat hanu do recenze a dát jednu hvězdičku za roztomilý vzhled. Nejhorší je, že kampylobakter má inkubaci až měsíc. Člověk aby se pořád něčeho bál, zkaženého jídla, opičích neštovic a kdoví čeho ještě.
Objevil jsem zajímavou knihu ze závěru normalizace Města z jiného těsta, jejíž autor mimochodem po převratě udělal kariéru. Měl tam hezkou úvahu o konzumní společnosti. Také mi připomněla můj dojem z kapitalismu. Kdykoli jdu něco kupovat, musím se přehrabovat hromadami zboží, abych zcela vyčerpán zjistil, že to, co potřebuji, stejně nemají. A také už sis, můj milý deníčku všiml, že nějaký dobrý a užitečný výrobek za příznivou cenu se rychle vyprodá a už se nikdy neobjeví? Rád bych věděl, nač jsou mi dva tucty kečupů, když ten nejchutnější z Fruty Podivín už se dávno nevyrábí. A teď ona úvaha. Jiří Vejvoda: Vcházím mezi nekonečné regály s knihami, přehrabuji a vybírám, ale po čase mě to unavuje. Vždycky jsem toužil po velkém výběru a všechno, co jsem si namáhavě opatřil, mě nadlouho těšilo. Teď mě tu, v záplavě nejrůznější literatury, najednou neláká vůbec nic.
A ještě o anglických intelektuálech znuděných rychlým úspěchem a dávajících najevo pohrdání penězi a konzumní společností; přirovnal je k přejedeným, jež hladovým kážou o nepotřebnosti kaviáru. Také mne upozornil na ikonu brutalismu, pozoruhodné betonové sídliště v Montrealu Habitat 67. A též na zapomenutého řeckého klavíristu jménem Dimitris Sgouros. Úplně zapadl, ač účinkoval i na Pražském jaru. No, byl nejslavnější v 15 letech. Pak už se jeho hra jen zhoršovala, potlesk na Pražském jaru v jeho 19 letech byl dost vlažný. Slyšel jsem ale kousek nahrávky pořízené v Athénách v roce 2015 a jeho hra mi přišla všechno možné, ale určitě ne podprůměrná.
Vlak je plný dětí a mládeže. Udeřily totiž školní výlety. Nesnáším je. A víceméně jsem je nesnášel i ve škole. Otec za komunistů většinou objednal do vlaku přídavný vůz, takže jsme nikomu nepřekáželi. Kde že loňské sněhy jsou. V době globálního oteplování.
Hlídal jsem Petrovo děti, byli jsme na dětském dni SDH a vrcholem byla pěna. Měl jsem co dělat, abych je z pěny vyhnal, ale i tak byli děti dost mokré. Zkušenější rodiče měli ssebou věci na převlečení nebo byla dítka rovnou v plavkách. Spolupracovnice Ivana se přiznala, že pěnu jako dítě zbožňovala, ale že si myslela, že už je jako chemická věc zakázána. Tak přežila Ivana, tak snad přežijí i dnešní děti. Jen v sobotu bylo přeci jen trochu chladno, na pěnu. Málem stejně úspěšný jako pěna byl skákací hrad, vlastně byly dva, hrad a obří nafukovací traktor se skluzavkou. Aby se děti nepomlátili, mladý dobrovolný hasič vždy pískl na píšťalku a následovala výměna dětí mezi hradem a traktorem. Dále děti dostali bublifuk, ještě ten den ho stihli vyfoukat. Nakonec děti řádili na diskotéce, a druhý den si stěžovali na bolení nohou. Ovšem, usnuli téměř okamžitě. Zima byla, obávám se, jenom mojí osobě. Nakonec jsem se zkusil zahřát s pomocí taj-či, což docela zabralo.