představ si, že Nohavica stále vystupuje, takže se Petr rozhodl, že musíme navštívit jeho koncert. Odehrál se v kulturním domě v Jirnech, což je taková díra východně od Prahy, bylo vyprodáno, sál byl zhruba pro 500 lidí, pro Nohavicova vystoupení velmi vhodná velikost. Celé dvě hodiny v podstatě neslezl z jeviště, předvedl průřez svojí tvorbou v různých stylových provedeních a přizval si dva hudebníky, i v domovské Plzni známého bubeníka a výborného polského akordeonistu, tedy hráče na tahací harmoniku. Sám Nohavica mimo zpěv a mluvené slovo předvedl hru na tři klasické a jednu elektrickou kytaru, hru na flétničku, říkal jí fujara a hru na heligonku, což je zvláštní druh tahací harmoniky. Také předvedl celkem slušnou improvizaci na slova dodaná z obecenstva. Ozvučení, zvláště na začátku bylo horší, ale nešť. Chvílemi trochu sípal, není už nejmladší, ale i tak vystoupení zvládl s přehledem. Za svoji nejlepší píseň považuje zcela správně Kometu, předvedl i nějaké méně známé až neznámé písně a nějaký ten překlad ruského písničkáře. Museli jsme do Jiren, neboť plzeňská představení byla beznadějně vyprodána a lístky pro své známé neměl ani výše zmíněný bubeník. Také Nohavica tvrdil, to ale jistě lhal, že vystupoval ve všech sídlech nad 5000 obyvatel. Proto lze usoudit, že rád vystupuje v malých sálech.
V naší posilovně jsem tuhle viděl něco strašného: takový hezký bílý chlapec a byl tam cvičit s Vietnamkou! No fuj.
V Ponrepu jsem konečně umořil Muriel, formálně velice vytříbený a celkově mimořádně příjemný protiválečný film, stále velmi současný.
Také jsem prodělal školení na Kapa chemii od společnosti Roche. Bylo dvoudenní, pořád se jedlo, sedělo na terase s výhledem na Prahu od Bohnic přes Troju, Vltavu, Pražský hrad, Petřín, Strahov až k věžáku u přehrady Džbán. Bylo to únavné, ale spal jsem v jednom hotelu na Smíchově, jmenuje se Angelis a sousedí se Smíchovským pivovarem. Vzhled tohoto prý čtyřhvězdičkového hotelu je hezký, s pavlačemi otevřenými do dvora, byť už není nejnovější a určité oprýskání je zřetelné na mnoha místech. A teď vady. Nejen já jsem se nedočkal ve sprše teplé vody. v noci mne budil hluk vrcholící v 6.10 popelářem, či co to bylo, zkrátka jakési hlasité údery, jako by někdo vlekl něco těžkého po schodech. V internetových recenzích si lidé stěžovali na podobné neduhy, navíc moc nechválili snídaně, k čemuž se připojuji, zato chválím sypaný čaj a dostatek sítek k jeho louhování včetně konvice na rodinný čaj. Nám zajistil snídani Roche na semináři, takže jsem využil jen ten čaj. Přespání mi umožnilo v pohodě navštívit Ponrepo, šel jsem na film Michala Kaufmana v rámci Febiofestu. Film uvedla nějaká uprchlice z Kyjeva a překladatelka tvrdošíjně ruský překládala jako sovětský (rozuměj film, kinematografie, konstruktivismus a pod.). To mne asi na úvodu zaujalo nejvíce. Také jsem zjistil, že patřil mezi montážníky a jeho starším bratrem byl veleslavný Dziga Vertov. Potřeboval bych vidět jeho stěžejní film Muž s kinoaparátem, v němž byl právě bratr Michal kameramanem. Protože jsem šel do kina, musel jsem ošidit večeři, nebyl čas; dojedl jsem se po kině zmrzlinou z řemeslné zmrzlinárny na Národní třídě, měl jsem míchanou vanilkovou, vynikající a čokoládovou s višněmi bez višní.
Rád bych také řekl, že jsem opravdu naštvaný na blbé české dráhy. Už když jsem jel tuhle, měl rychlík hodinu zpoždění, ale jel před spěšňákem. Dnes jede spěšňák před rychlíkem, ale je to vlastně jedno, neboť z minula už vím, že je lhostejné, kdy do Chebu přijedu, neboť vlaky do Františkových Lázní jezdí v dvouhodinových odstupech. Takže předpokládaný příjezd spěšného vlaku je ve 20.35, rychlíku 20.39, buď jak buď, čekání čistá hodina, neboť do Fr.L. něco odjíždí až ve 21.35. Hahaha. A naši jsou v divadle, pročež otec pro mne ani nemůže přijet autem. Takže, jak to vlastně probíhalo. Vlak přijel do Plzně načas, nastoupil jsem, v pohodě urval místenku, sedím, ale zdálo se mi, že je ve vlaku nějak dusno. Místo aby jsme vyjeli směr Cheb, ozvalo se nesmyslné hlášení: Byla spuštěna nouzová brzda, zastavíme. Po chvíli opět. Mezi tím zhasínala a zase se rozsvěcela elektřina, to už jsme věděli, že jsme v prdeli, protože nejde klimatizace, prý porucha, stalinisté by řekli, že jde o záškodnictví neboli sabotáž, což představuje nepřekonatelnou překážku v jízdě, ač dříve něco takového vůbec nevadilo a to bývalo i 35 stupňů ve stínu. Ale hloupí lidé si stěžovali, někteří nezodpovědní jedinci dokonce horkem omdlévali, takže teď to máme: nakonec nás z vlaku vyhnali, že přijede náhradní souprava. Já jsem ovšem naskočil do spěšného vlaku, jež zahlásili těsně před odjezdem a člověk musel oběhnou celé zavřené nádraží, než se dostal ze čtvrté koleje na jedenáctou. Do Chebu spěšňák dojede zřejmě o několik minut před rychlíkem v náhradní soupravě, ale to je, jak už můj milý deníčku víš, stejně jedno. Sečteno podtrženo, stokilometrová cesta z Plzně domů mi zabrala čtyři hodiny.