Jezevec
Můj milý deníčku,
před časem jsem jel s Petrem takhle za tmy z Vráže do Lhoty a jen se vyjelo nahoru na terasu, batolilo se přes cestu nějaké zvíře. Bylo velké, placaté a krátkonohé, nabízí se pochopitelně jezevec. Pravda, krátkonohé zavalité zvíře by mohl být také mývalovec neboli psík mývalovitý. Avšak tuhle jsme zase jeli za tmy stejnými místy a prozíravě jsem pozorně sledoval okolí a ejhle, na okraji křoví nad silnicí čupěl tentokrát s jistotou jezevec. Viděl jsem zřetelně hlavu ze předu, omyl je vyloučen. Nebesa, jak jen jsem ho chtěl jako dítě spatřit, toho tajemného jezevce. Ale dočetl jsem se, že dnes spíše jezevců přibývá. Tak jsme, můj milý deníčku, přežili velikonoce, ale zadarmo to nebylo. Nával práce v práci je neobvykle velký a odjezd ve čtvrtek domů také nebyl zrovna snadný. Asi dvě hodiny před odjezdem jsem udělal hrubou chybu a spustil aktualizace. Můj počítač už není nový a je zaplněn kdečím, takže především čištění, na okraj, prosil jsem se o nějaké čištění?, zabralo spoustu času. Po několika marných pokusech spustit počítač, abych vytiskl místenku, jsem už musel vyrazit, značně navztekaný, na nádraží, kde se mi těsně před příjezdem vlaku podařilo dokončit čištění a ve vlaku jsem si mohl potvrdit, že jsem místenku odhadl správně. Počítač se sice zrychlil, ale už je zase vše při starém. Polovinu svátků jsem strávil doma, přijel dokonce bratříček, polovinu s Petrem, byli jsme zase lovit poklady, nejprve na bojišti u Nekmíře, mimochodem můj milý deníčku, věděl jsi, že právě u Nekmíře je první doložené použití vozové hradby bratrem Žižkou?, Petr našel nějaký rukodělný hřebík, docela starý, mám dojem, že jejich výroba končí někdy krátce po druhé světové válce a pak na místě vyhořelé hájenky Lipovka, dnes již zaniklé, kde řádil masový vrahoun ve službách Státní bezpečnosti Hubert Pilčík. Tam jsme našli spoustu harampádí, zrezivělé dráty, petlice a podobně a také záhadný kus zřejmě olova. Pak jsme navštívili zdejší vyhlášenou hospodu za účelem oběda. Málem na nás nezbyla volná židle, celý velký stůl byl totiž zamluven pro mladého milence jedné ze servírek, ale usadili nás. K vyhlášenému jídlu řeknu jen tolik, že mastný hovězí vývar byl s mraženou zeleninou alla školní jídelna, za polévku, dva nápoje a hlavní jídlo jsme zde ve dvou vyklopili 778 KČ, tedy více než za totéž v Plzni v módní asijské restauraci. Ale tam bychom si zase nemohli dát kuřecí řízek s broskví a kroketami nebo hraběnčinu panenku, rozumí se že ne hadrovou, ale vepřovou. Ona se tam totiž kdysi nechala na lovu odprásknout jakási šlechtična. Prý zhrzený milenec, ofiko ale neštěstí při lovu. Toto neštěstí odnesl také místní lovčí, zřejmě nepohodlný svědek. Také zastřelen nešťastnou náhodou. Také se pokouším zbavit adresy @rambler.ru. Jde o složitý a nesnadný proces. Psal jsem žádost do e-shopu Českých drah, ty však dělají jako že nic. Byl jsem osobně v KB, změnil jsem si tam dosílací elektronickou adresu a nic, výpisy dál vesele chodí na rambler. Ach ten Putin a jeho hekři. Měli by se stydět. Ale jak se může nestydatý člověk stydět, že můj milý deníčku. Byl jsem v kině na Janningsovi a pak jsem si dal bagetu v bagetérii a bez dalšího vysvětlování sděluji, že více než polovinu zaměstnanců byly Ukrajinky. A večerní Praha je opět plná lidí. A noc jsem prokašlal.