v noci trošku foukalo, teď se nehne ani lísteček a pendolíno se plazí neskutečnou rychlostí 23 km za hodinu. Prý z důvodu zhoršených povětrnostních podmínek. Už máme hodinu zpoždění a nejsme ještě ani ve Stříbře. Nakonec bylo zpoždění více než 80 minut, rychlík co jel z Chebu o dvě hodiny později už podle všeho jel na čas. Tuhle jsem byl s Petrem a jeho přáteli v Praze u Malostranského náměstí v nějaké pivnici. Bylo tam narváno, hluk jako v drtičce kamenů že nebylo slyšet vlastního slova, koronavirus všude, jen nakouřeno nebylo, ale zase tak moc se tím vzduch nezlepšil. Nechápu, co na tom lidi přitahuje. Na záchody se musí stát fronta, navíc se mi zdá, že ten chlápek vedle mne to na mne zkoušel. Ale nějak jsem neměl náladu, tak jsem si ho moc neprohlížel. Poté, co se zrušilo prokazování takzvané bezinfekčnosti, vyrojili se lidé jako hejno komárů. Když jsme chtěli jít s matkou kolem 15 hodiny do Akvafóra si zaplavat, vrátili jsme se s dlouhým nosem, neboť fronta byla málem až ven. Zkusil jsem jít kolem 18 hodiny, už přede mnou bylo asi jen šest lidí ve dvou skupinkách a to už se dalo vydržet. Plavalo se celkem slušně, lidi byli hlavně v cachtacím bazénu, ale vstupné 200 KČ nemile překvapilo. V pondělí na Slovanech byla sauna také plná, naštěstí kolem 19 hodiny začali chlapi postupně odcházet. Bylo tam několik pohledných týpků, ostatně jako obvykle.
Tentokráte začínalo kino ve 20.30, takže zpět do Plzně jedu ve 22.40, v celém voze byla jedna místenka a tu zasedl schválně, jako zřejmou poťouchlost nějaký známý průvodčího. A navíc v honosném IC s novými vozy nejde internet, což už je vyloženě nepřístojnost. A víc stojíme, než jedeme. Jel jsem do Prahy už v 16 hodin a zaplatil si za 260 KČ jednu lekci v taiji akademii jako vzpomínku na zašlé časy. Takže jsem z hlavního upaloval na Vinohrady do posledního patra tamního Sokola, odtamtud do Amany pro čaje (roh Vodičkovy a Školské), dále k Máji na Dhaby na večeři, do kina Ponrepo v Bartolomějské, zpět na hlavní nádraží a v Plzni po půlnoci už nic nejezdí, takže pěšky do Lobez. Ještě dnes, v pátek, jsem docela vyřízený.
Kolem mne se dějí záhadné věci. Tak nejprve se mi ztratil origami podtácek. Vysavač ho mohl vysát jen těžko, no je to naprostá záhada. K dovršení všeho se mi v práci ztratila vidlička z bruselského servisu, jež jsem si ulil pro sebe. Z mé vlastní skřínky v pracovně. Asi nějací duchové.
Později: Tak vidlička se našla, vzpomněl jsem si jaksi, že jsem s ní naposledy nabíral mysli a skutečně, vidlička zůstala v tubusu.