tak tu rýmu jsem pochopitelně chytil, ještě než pořádně propukla jsem stihl krátké běžkování na Šumavě, kde jsme se kolem poledního vpasovali mezi dvě auta do tak úzké mezery, že zůstala volná. Jinak sněhu bylo jen tak tak, ale z Nové Hůrky směrem na Gerlovu huť se celkem jet dalo. Zato směrem na jezero Laka už moc ne. Takže rýma mi sestoupila na průdušky, ale zdá se, že už ustupuje.
Na Mauriciu bylo nastaveno pravidlo, že se každý návštěvník musel pátý den pobytu podrobit antigennímu testu. Pokusili jsme se předzásobit, jenže u nás byla zrovna panika ohledně testování, takže Petr s vypětím všech sil sehnal jakýsi plivací test, jenže ten se nelíbil recepční Emílii a jakési babizně sedící v koutku a mající zřejmě hlavní slovo. Takže jsme si museli udělat hotelový test a také ho pěkně zaplatit. Vzorek pod kontrolou babizny odebírala Emília. No, jedničku ze správné laboratorní praxe bych jí rozhodně nedal. Ale test jsme přežili, rýmu ani koronavirus jsem nechytil. Také jsem myslím nezmínil, že jsme jednou na procházce zahlédli hejno malých žraloků, jak proplouvají blízko břehu. Žel byly vidět pouze ploutve, než žraloci dopluli do správného světla, aby byli vidět, do vody vběhl nějaký obtloustlý blbeček, že je bude fotografovat a žraloci prostě uplavali. No, otec tvrdil, že spoustu žraloků viděl v Bulharsku. Asi tam hodovali na rekreantech. A nastal poslední den našeho pobytu. Po snídani jsme vyklidili pokoj, ale mohli jsme si nechat zavazadla na recepci a dokonce nám Emília nabídla, že se budeme moci před odjezdem na letiště osprchovat v jednom z prázdných pokojů. Tak se i stalo, však za to dostala diškréci. Vyrazili jsme shánět žraločí zub na druhý konec Flic en Flac a v tu chvíli to bouchlo. Najednou nás na liduprázdné ulici zastavila policie, byli tři proti nám dvěma a napařila každému pokutu 1000 KČ za nenošení roušky na veřejnosti. Zkusil jsem se hádat, že mám lahev a tudíž že konzumuji, ale nemělo to cenu. Dost nás to rozčílilo, kdyby nás zastavili alespoň večer, když byly ulice plné lidí, ale takhle? Ovšem rozumím tomu, takhle jsme se chytali mnohem lépe. No, zub jsme nesehnali, a poněkud rozladění jsme šli na pláž. Ani jsme se podruhé nestavěli v pouličním stánku s občerstvením, jak nás to celé otrávilo. Na pláži jsme měli jen plážovou osušku, stan už byl sbalený, takže jsem se docela spálil. Chvilku jsem plaval, ale většinou jsem pozoroval písečné kraby. Jsou docela legrační, mají totiž v písku vyhrabanou chodbičku podle své velikosti a když cítí nebezpečí, do otvoru se ukryjí, Po chvíli vystrčí růžky, aby se přesvědčili, zda už je klid a pokud ano, vylezou a začnou se krmit, ovšem v útěkové vzdálenosti od doupěte. Velcí byli jen něco kolem jednoho centimetru. A zbarvení byly tak, aby byli na písku co nejméně vidět. Když se den nachýlil, vrátili jsme se do hotelu a začali řešit pokutu. Recepční nám poradila, že nedaleko samoobsluhy je strážnice, ať to zkusíme tam. Vybrali jsme příslušné obnosy z levnějšího bankomatu a vyrazili na policii. Strážník byl z našeho přání docela vyjevený, zvlášť když se vyjasnilo, že večer odlétáme, ale když zjistil, že Petr je právník, uklidnil se. Prozradil velké tajemství, a sice že pokuty se platí v Bambusu, což jsem ovšem věděl; ale jak se koukl na hodiny ubezpečil nás, že už tam stejnak mají zavříno. Celý případ uzavřel radou, abychom pokutu nikde neukazovali a v klidu odletěli. Takže teď nesmíme na Mauricius. Vrátili jsme se tedy na hotel, vysprchovali se a nasedli do taxíku směr letiště. Na Petrovo přání jsme se pokusili navštívit nedalekou hinduistickou svatyni, když už jsme byli osvobozeni z placení pokuty. Byla už zavřená, bylo nějak kolem 17. hodiny, ale i zvenčí oplývala opulentní zdobností, byť poněkud opršelou. Nejzajímavější byl modrý slon s vyplazeným jazykem. Na letišti už byl nejvyšší čas k odbavení, ale nejprve jsme museli docela dlouho čekat na slečnu ve směnárně; naštěstí většinu peněz určených na pokutu vyměnila zpět. U odbavovací přepážky jsme potkali nějaké Čechy a ti nás vyděsili příjezdovým formulářem do ČR. Naštěstí nám pracovnice letecké společnosti poradila, ať si ho vyplníme on-line při čekání na letadlo, což jsme také učinili, byť já měl při příletu do Prahy nějaké potíže, ale byl jsem šťastně vpuštěn. PCR test jsme nepotřebovali. Také jsme museli podat malý batůžek s upomínkovými předměty na jiné přepážce, ale to proběhlo rychle. Kontrola nečinila větší obtíže, musel jsem jen vybalit objektiv ze dna batohu, ten totiž ukrýval časovanou bombu nebo něco na ten způsob. Přebytečné peníze jsem hodil do krabice pro unicef a dvě ukázky si ponechal. Vyplnili jsme příjezdový formulář pomocí letištní wifi a nakoupili poslední dárky, já si pro sebe koupil velkou modrou osušku s dodem. Možná jsem si měl koupit nějaký pořádný rum, ale možná také ne. Ke koupi jsem musel předkládat pas a sklo bylo baleno do zvláštních pytlů, jak jsem vypozoroval u pokladny. Letadlo bylo téměř plné, před odletem se odehrálo několik výstupů na téma já chci sedět zde, ale zde sedět nemůžete, jednoho chlapa přemlouvalo asi půl tuctu lidí, letušky, stevardi, kapitán i nějaká ženská s blokem a tužkou. Příslušné sedadlo nakonec slízlo cedulku zde se nesmí seděti. Jídlo tentokráte zklamalo, zbyl na mne už jen karbanátek, s chutí ho snědl Petr, a plesnivý ovocný salát. Let byl dlouhý a únavný, nakonec jsem se trochu prospal na zakázaném sedadle; bylo u nouzového východu a před ním bylo prázdno, takže jsem si mohl alespoň natáhnout nohy. I tak jsem byl v Istanbulu dost vyčerpaný a navíc došlo na pořádnou nepřístojnost. Museli jsme projít novou bezpečnostní kontrolou, takže chvalmež Nebesa, že jsem neměl žádný rum, ještě by mi ho zabavili. Šlo o únavnou proceduru a dost lidí mělo obavy, že nestihnou přípoj. Ani se jim nedivím, my jsme sice stihli i tureckou bábovku v kavárně, ale byly to nervy. A neměli jsme zpoždění a letadlo do Prahy neodletělo dříve. Prý i takové nehoráznosti se stávají. Po kratším letu jsme přistáli v Praze Ruzyni a byl konec našeho putování exotickými kraji.
Zdání klame, rýma neustupuje, v úterý jsem šel rychlou chůzí tři kilometříky a zase se mi přitížilo. Chybička se vloudila. Tuhle jsem šel domů přes hlavní plzeňské nádraží a stavil jsem se na záchodcích. Byl jsem málo bdělý, kdybych si více všímal, mohl jsem močit vedle honiče a mohli jsme se na sebe chvíli šklebit. Honič byl postarší, s prošedivělými vlasy, ale jinak vypadal zachovale. Jenže jsem si ho všiml až při odchodu. A před nádražím skupinka Rómů obšťastňovala kolemjdoucí hlasitým zpěvem ve stylu zpívá celá rodina. K čemuž se hodí dodat, že jim podobní spoluobčané vymysleli, jak dojit náš stát. Berou si vlastní děti do pěstounské péče, což je slušně placené. Tak ano, neberou jako že svoje, ale sousedovic, jenže ve skutečnosti mají jen ty svoje, jež by správně měli mít v péči sousedi. Taková oboustranně výhodná výměna jen na papíře. Mám to od Dana ze Sokolova, jenže to potvrdila i Ivana v práci. Hlavně že jsme v velkou slávou zrušili dětské domovy a kojenecké ústavy. Také jsme konečně rozbil kokos a co myslíš, můj milý deníčku? Byl plesnivý! Škoda celých 25 KČ.
Jedu teď do kina a pak za Petrem. Ten by měl být správně v karanténě, neboť Kuba měl v pondělí horečku, takže ho Petr v úterý vzal na test a ten vyšel pozitivní na koronavirus. Tak snad ještě nebude infekční. Zítra chci jít do práce.
Také mám v počítači nějaký zákeřný virus, nemohu používat google chrome, kdykoli ho spustím, začnou se objevovat hlášky typu kritický virus, trojský kůň Artemis, váš počítač byl napaden, data jsou šifrována a podobně. Je to celkem vzato nervy drásající. Takže jsem začal používat modré hovínko, ale ve vlaku mi není nic platné, neboť palubní portál automaticky spouští google chrome.
Také jsem více méně dokončil obrázkovou galerii z dovolené na Madeiře.
A konečně se mi povedlo ukázat Petrovi naše diapozitivy. Přišly mu spíše legrační. Zato se ztratil Hurvínek a lupiči, bééé.
V Praze v půl deváté večer bylo nebývale mrtvo, i hlavní nádraží bylo nezvykle prázdné. Působilo to dojmem, že se blíží policejní hodina. Že by všichni byli v karanténě?