po delší době se mi zdál sen o metru. Jel jsem nějakou novou trasou, rovnoběžnou s trasou B, konečná pak byla nad zemí a připomínala konečnou tramvají; ta ostatně byla nedaleko. V plánu bylo také její prodloužení tak, aby metro jezdilo dokola.
Tentokráte byl odjezd naplánován na devátou hodinu, takže se snídaní nebylo nutné spěchat. Přijel jiný taxikář a nejprve nás vzal do Vacoas-Phoenix do prodejny s modely lodí a jinými výrobky chráněné dílny. Petr koupil pro dceru ručně šitý náramek z korálků. Mimochodem ve Phoenixu bude zřejmě pivovar vyrábějící zdejší docela dobré pivo Phoenix. Pak mají ještě Modrého marlína, ale ten už nám tolik nechutnal. Tento řidič se tomu prvnímu vůbec nepodobal, jezdil celkem opatrně, ale také nás tahal různými zastrčenými uličkami. Další zastávka byla opět v jeho režiji, šlo o vyhlídku na Mauricijské hory už ve zdejším národním parku i s menším vodopádem. Vrcholky byly pěkně špičaté, jen je třeba mít na paměti, že nejvyšší vrchol má 828 m n.m., ovšem počítáno od hladiny moře. Místo trochu připomínalo Karlštejn, cesta k vyhlídce byla lemována stánky s upomínkovými předměty, takže, abychom podpořili místní ekonomiku, jsme si nic nekoupili. Ostatně, nebyl na to čas, neboť jsme si spíše prohlíželi zdejší krajinu a rostlinstvo, například statné jedince ravenely, původem z nedalekého Madagaskaru, takže se jí zde výtečně daří, nebo kapradinu rodu Dicranopteris. Následovala horská silnice se spoustou zatáček a zakoupení vstupenky k vodopádu Chamarel, nikoli však do původního lesa, ten nebyl v plánu. Vodopád je pěkný, na fotografiích vypadá lépe než ve skutečnosti. Navíc na konci období sucha byl poněkud bezvodý. Součástí prohlídky vodopádu je též návštěva místa s obnaženými zdejšími sedmibarevnými půdami. Místo je docela okrasné, mají tam též ohradu s obřími želvami a příslušné zeminy si lze též zakoupit jako suvenýr. Takže jsme ušetřili. Taxikář nám zastavil u kávové plantáže, kde jsme si prohlédly zdejší křoví, tvořené mimo jiné opět ravenelou. Kávová plantáž byla též zajímavá. Následoval sešup z hor na pobřeží a zastávka nedaleko pláže La Praire. Místo opět vybral taxikář nedaleko námi požadované pláže, nicméně tato malá pláž se nám velmi líbila. Voda byla čistá, na obzoru nebylo nic rušivého, ale na šnorchlování zde byly docela proudy, málo ryb a žádné živé korály. Následoval další přesun, tentokráte na veřejnou pláž Le Morne. Cestou jsme míjeli nově vysázené, obnovované mangrovy, zastávka ovšem nebyla v plánu. Pláž Le Morne pod stejnojmennou skálou je pěkná, hojně navštěvovaná místními. Je zde totiž mělko, žádné vlny nebo proudy, prostě plavání jako v bazénu. Mělo to něco do sebe. Chtělo to ovšemže vylézt na skálu, kde tou dobou zřejmě kvetl zdejší endemický keř. Na to však nebyl čas. Odpoledne jsme na pláži ochutnali místní rychlé občerstvení, nějaké masové taštičky z listového těsta a smaženou zeleninu v těstíčku. Bylo to docela dobré, však stánek byl příznivě hodnocen na internetu. Večer jsme hrály únikovou hru Opuštěná chata. No, nemám na podobné úlohy buňky, celá hra trvala nějaké tři hodiny a probíhala asi tak, že když jsme na úlohu nepřišli hned, koukli jsme na nápovědu, často rovnou na řešení. Aby bylo jasno, můj milý deníčku, ani s řešením nemuselo být snadné úlohu vyřešit, jen už se člověk neplácal v bludném kruhu jalových nápadů a soustředil se jen na ten jeden, správný. Správnost vyřešené úlohy, tj. získaný číselný kód jsem vždy ověřoval v nápovědě. Vtípky typu vaše řešení je možná správné mne neberou, nemám totiž smysl pro humor. Ale jinak šlo o docela zábavný a příjemně strávený večer. Navíc se mi podařilo hru uchovat pro další zájemce. Další den už měl být poslední celý strávený na Mauriciu. Jeli jsme autobusem do Port Louis. Probíhalo to asi takhle. Přišli jsme na nedalekou zastávku, když v tom přijela stará rozhrkaná rachotina, slušně zaplněná, do níž jsme se nasoukali, usadili se na trojsedadlo a čekali, co se bude dít. Když jsme se rozjeli, přišel chlápek s kabelou, tedy průvodčí a ten nám prodal lístek. Na každé zastávce vyskočil, na přestupních dokonce vyvolával cílovou stanici, aby každý věděl. Sedačky byly sice koženkové, ale nepříliš pohodlné, stavěli jsme každou chvíli a na většině zastávek se půlka lidí obměnila. I Petr uznal, že cesta autobusem je sice levná, ale strašná. Původní plán byl, že další den pojedeme zase, ale nakonec jsme se rozhodli, že musíme všechno stihnout v jednom dni, dvě jízdy autobusem nám budou stačit. První zastávka byla v laboratoři na PCR test. Čistě teoreticky jsme ho potřebovat neměli, ale člověk nikdy neví, chtěl jsem ho raději mít. Adresa laboratoře byla tentokráte v pořádku, našli jsme ji, ale pracovnice nás ubezpečila, že cizinci se na test musí objednávat měsíc předem. Takže jsem se uklidnil díky rovnici: žádná možnost testování rovná se žádný požadavek testu na odletu. Jinak by jim tam všichni zůstali, to dá rozum. Takže jsme vyrazili do města, nejprve do omšelé čínské čtvrti a pak na památku UNESCO. Jde o shromaždiště levných pracovníků z Indie, hezky opravené, ale jinak nudné. Následoval přesun do muzea Modrého mauricia, kde došlo k největšímu trapasu za příslušný kvartál, ne-li za celý rok. Už po cestě jsem prohlásil, že Port Louis je škaredé až běda a v muzeu se to jen potvrdilo. Představ si, můj milý deníčku, tmavou chodbu a tam vystavené známky, jemně nasvícené, ovšem ta nejdůležitější známka je ukryta ve tmě. Až zpětně jsme zjistili, že snad každou půl hodinu známku na chvilku osvítí, mladík v pokladně nám něco tak samozřejmého opomněl zdůraznit. Takže jsme neviděli ani modrého, ani červeného mauricia. Petr měl sice průvodce, ale aby v něm člověk něco našel, musel by se nejprve prokousat horou blábolů typu kde se dobře najíst a ubytovat, což v době internetu opravdu není k potřebě, nemluvě o skutečnosti, že na pláži Flic en Flac je vskutku velmi užitečné vědět, jaké jsou nejlepší hospody v Mahébourgu na druhém konci ostrova, že můj milý deníčku. Něco se v tom průvodci kdesi dobře ukryté psalo, ale stejně to moc jasné nebylo. Takže jsme šli do přírodovědného muzea. Abychom se do něho dostali, museli jsme složitě obcházet opravovanou silnici, navíc se muzeum nejmenuje muzeum, ale Institut of Mauricius. Zato bylo muzeum zdarma a mají tam jedinou dochovanou kostru dronte mauricijského. Toho na Mauriciu milují, je prostě všude. Například v pasu mám čtyři razítka, dvě za každý vstup, celní i pasové, a na razítkách je obrys blbouna nejapného. Na nových bankovkách je průhledné okénko opět ve tvaru doda. Mimochodem, na letišti je velká nádoba na milodary, co také s mauricijskými rupiemi, že. Kromě bankovky jsme si pro štěstí přivezl jednu sedmiúhelníkovou minci. Dále tam byl podobný pták z ostrova Rodrigues, opět jen jedna kostra a další obrázky různých vyhynulých tvorů z Mauricia. No není jich úplně málo, zaujal mne hlavně nádherný modrý holub s bílou hřívou. Z toho se dochovala jedna opelichaná vycpanina. Také jsem se v muzeu dočetl, že jednu kůstku z doda mají též v Národním muzeu. Také jsme si s chutí prohlédli modely ryb, například plachetníka zvaného marlín. Ještě bych mohl zmínit, že při plavbě z laguny zpět jsem měl velké štěstí a spatřil jsem jednu létající rybu. Najednou něco vyskočilo šipku z vody, roztáhlo křídla a docela dlouho letělo vzduchem. Hned mi došlo, že to musí být létající ryba, vypadal trochu jako nemotorný pták. Moc se mi líbila. Na náměstí vedle muzea jsme obdivovali vzdušné kořeny tropických fíkusů. Bylo to docela strašidelné. Sluší se poznamenat, že lidé na ulicích důsledně nosili respirátory. Když jsme se ptali četníků na cestu, tvářili se všelijak, neboť jsme si nasazovali respirátor až u nich, ovšem pokutu nám nedali. Další v plánu byla botanická zahrada SSR, tedy Sir Seewoosagur Ramgolam, muž jenž se zasadil o samostatnost Mauricia. Pravda, ne všichni jsou s ní spokojeni, nabízí se totiž srovnání s Réunionem. Ten sice není samostatný, ale působí mnohem blahobytnějším dojmem. Nejprve jsem se stavil v indickém obchůdku s potravinami a koupil si bangladéšské sušenky a dánské kukís. Kukís jsem snědl místo oběda, sušenky jsem dovezl do práce, kde měli celkem úspěch. Byly to vlastně sladké britské keksy. Původně se mělo jet autobusem, zahrada se nachází asi 30 km od hlavního města, ale z časových důvodů jsme zkusili místní taxík. Byl neskutečně olezlý, zapáchal, ale usmlouvali jsme jakž takž slušnou cenu na cestu tam a zpět včetně čekání. Zahrada je pěkná, zaujmou hlavně staří jedinci palem a různých jiných cizokrajných dřevin. Také mají dvě lotosová jezírka, bílé a růžové a pochopitelně bazén s oblíbenou viktorií. Zaujme také vila v koloniálním stylu. Zahrada určitě stojí za návštěvu. Taxikář nám sice nabízel, že nás vezme až do Flic en Flac, ale raději jsme jeli autobusem. Přeci jen byl o dost méně olezlý a neměl rýmu. Měl jsem obavy, jak najdeme ve všeobecném mumraji správný autobus, nádraží je opravdu velké, ale v pravidelných rozestupech jsou budky a tam jsme se vždy doptali na cestu. Ostatně, bylo to jednoduché: „jděte pořád rovně a hledejte modrý autobus.“ Takže jsme snadno nalezli autobus, nastoupili, ten za chvíli odjel, či se odjet spíše pokoušel, na křižovatce do něj naskočil tentýž chlapík, co při cestě sem a my se plahočili přes Bambous směr hotel. Večer jsme zašli podruhé do naší oblíbené rybí restaurace. Já si chtěl dát chobotnici, ty ale odpluly do teplých krajin, tak jsem si dal opět rybu na kari, Petr si dal smažené kalamáry. Ty byly sice dobré, ale úplně obyčejné, pak mne hodně mrzelo, že jsem ho nepřemluvil, aby si dal humra. Byl sice drahý, tuším 600 KČ, ale taková příležitost! Kalamáry si člověk může dát leckde. Tak jsme alespoň obdivovali souseda, jak se jím cpe. Vypadal, že si ho užívá.
Ve středu jsem byl u lékaře a pak u Petra, měl zrovna děti. Chlapec má zase nějakou rýmu, tak doufám, že ji nechytnu, posledně se Petra taková rýma držela přes měsíc. Děti se dnes budou ve škole testovat, tak uvidíme. Jel jsem z Chyňavy autobusem v 7.05. Už na příjezdu měl osm minut zpoždění, opět byl plný dětí do škol a na zastávce PAI, jež je na znamení, nějaká ženská se dvěma dětmi dobíhala autobus, jenže ne ten náš! Řidič ovšem hloupě zastavil, takže správný autobus nás předjel a museli jsme se courat za ním. Ještě se mi chtělo na záchod, takže jsem přišel na nástupiště a zrovna přijížděl vlak. Jako na potvoru neměl tentokráte zpoždění. A v pražské zoo jsme s dětmi viděli čerstvě narozené opičátko guerézy pláštíkové. Bylo celé růžovobílé. Také jsem viděl vombata. Vypadá jako čiperná koala na zemi. A ďábel medvědovitý je prostě rozkošný.