další den jsme měli na osmou hodinu objednaného řidiče s autem, jenže snídaně byly až od osmi, takže Petr z toho měl trauma. Řidič ovšem v pohodě počkal. Šlo o to, že před koronavirem se v čajové továrně dělaly prohlídky s průvodcem, ale jen v určité hodiny. Ovšem náš řidič jezdil tak, že i kdybychom vyjeli za pět devět, jistě bychom na druhý konec ostrova stihli do devíti dojet. Jezdil opravdu dost rychle, také nás protáhl spoustou místních úzkých uliček, takže si dovolím tvrdit, že Mauricius jsme poznali docela dobře. Mimochodem, anglicky se čte Moriš a francouzsky dokonce Morišis. Takže první zastávka byla v čajové továrně. Cestou jsme minuli bez zastávky velkou sochu Šivy s obřím parkovištěm; O. ji viděl těsně před dokončením. Továrna Bois Cheri je obklopena čajovými plantážemi, jež vypadaly jako čajové plantáže na obrázcích. Dále je tam prodejna s čaji, malé muzeum, navštěvuje se ovšem bez průvodce a rozkošný zahradní pavilón, kde probíhají ochutnávky čaje. Aby se zabránilo přenosu virů, vše už bylo připraveno na dostatečném počtu stolečků: hrnečky, konvičky, nádoba na odpad i krabičky s pytlíkovými čaji různých příchutí. Obsluha mám donesla horkou vodu a mohli jsme začít ochutnávat. Petrovi hodně chutnala vanilka s kokosem, což je opravdu trefné, neboť vedle cukrové třtiny jsou nejzřejmějšími zdejšími produkty právě vanilka a kokos. Pak jsme nakoupili nějaké upomínkové čaje. Pro sebe jsem si koupil sypané, černý a vanilku a jako dárky pytlíkové. Jako zajímavost uvádím, že Mauricius už byl tak vyhládlý z dlouhé uzávěry, jež byla teprve krátce zrušena, že všechna nová produkce sáčkovaných čajů je balena po dvou krabičkách, aby toho více prodali. Zásoby čajů máme opravdu veliké; také se snadno převáží, nic moc totiž neváží. Jak jsme tak ochutnávali, prošla nedaleko terasy, na níž jsme seděli, tlupa zavlečených makaků. Byli docela legrační, měli ssebou i několik opičátek, ale v lese bych je potkat nechtěl. Poté nás řidič přesvědčil, že lepší bude nejprve navštívit Rochester Falls, neboť po návštěvě destilérky bychom mohli být příliš unaveni. Cesta byla ovšem hrozná, plná kamení, jeli jsme krokem a i tak jsme stále nadskakovali. Byla možná ještě i jiná cesta, patrně pohodlnější, ale taxikář chtěl ukázat, že se vyzná a že ví, odkud je na vodopád lepší přístup. Takhle jsme se totiž nemuseli brodit. Vodopády jsou pěkné; představ si, můj milý deníčku, takovou malou Panskou skalku a nech přes ni přepadat dosti slušné množství vody a máš Rochesterské vodopády jak vyšité. Petrovi se ovšem nejvíce líbila zdejší tropická houština, pořád hledal v šustícím listí hady a štíry. Mne zaujaly plody stromů u vodopádu, černoch prodávající čerstvé kokosy a banány a mokřádek se zakucelkou a nějakým pupečníkem. Následovala opět hrozná cesta, ale už jsme byli trochu zvyklejší a zastávka na vyhlídce na krásnou pláž Gris gris, žel se zákazem koupání z důvodů nebezpečných proudů. Pod skálou byly dokonce vidět i nějaké barevné korály. Dotáhl nás tam taxikář, ale šlo skutečně jen o malou zajížďku na cestě do destilérky St. Aubin. Celý areál má pěknou zahradu, ovšem Petra nejvíce zaujal zralý kakaový lusk. Také jsme v pavilónu vanilky shlédly naučný film o jejím pěstování včetně pěkné ukázky ručního opylení, dodnes používanou techniku zavedl jakýsi černoch. Dále jsme byli poučeni o jakostních třídách a též jsme zahlédli vanilkové květy na plantáži. Žel celá plantáž je pod hustou sítí a navíc vanilka se rozvíjí jen dopoledne, po obědě se zavírá. Kdybychom měli více času, mohli jsme si dát kuře na vanilce, zdejší specialitu. Místo toho jsme se vydali hledat samotný provoz. Byl docela malý, jeden člověk lisoval dvou i více metrová, na pohled úplně suchá stébla třtiny, až z nich vytékala šťáva. Ta se vylije do velké kádě, kde se nechá tři dny kvasit a poté se destiluje. Výsledný destilát se ředí a nechává se různě zrát či se dochucuje, například oblíbenou vaniklou a kokosem. Na ochutnávce jsme potkali zájezd Poláků, což nás všechny pobavilo, ostatně Poláci už byli po ochutnávce, takže v dobré náladě, a svorně jsme si zanadávali na koronavirus. Na ochutnávce jsme zkusili jen několik vzorků, aby nás nepomlouvali, že pijeme jako Poláci. V prodejně jsem pak koupil domů jednu lahvičku rumu třídy XO o objemu 200 ml. Měl bys vidět, můj milý deníčku, jak se rychle vypařila. Tento rum byl vskutku vynikající. No kdybych měl náhradní zavazadlo, mohl jsem si dovézt rumů více. Na cestu na Mauricius jsme sice měli možnost mít dvě zavazadla plus palubní, jenže ještě jsme přeci letěli na Réunion a zpět, že. Po nákupech už byl čas se vrátit na hotel. Tam jsme se seznámili se sousedy, postaršími Němci, co se mohli potrhat smíchy, když slyšeli, že bychom správně po návratu měli jít do karantény. Abys rozuměl, můj milý deníčku, v přepočtu na obyvatele jsme opět měli největší přírůstky na světě, tak jakápak karanténa. Vše ale nakonec změnil omikron a karanténa byla nařízena jen pro JAR a okolí. My si ovšem myslíme, že na Mauriciu už také v té době řádil, však spousta zboží se na ostrov dováží právě z Jižní Afriky. Večer nás čekala kreolská večeře. Prostřeno bylo při svíčkách, na břehu podsvíceného bazénu; bylo to vskutku romantické, a zvláště přičteme-li nad hlavami přeletující kaloně a obří mravence štrádující po zemi, také docela cizokrajné. Každý dostal pět misek, s nakládanou rybou, makrelou v tomatě, chlebovníkem, pastou z místní neznámé zeleniny a fazolemi. Vše bylo chutné, jen fazole chutnali úplně jako fazole. Zvláště zaujala zelenina, chlebovník chutnal jako brambory, to byl pochopitelně nejzajímavější zážitek. Jako zákusek se podávala čokoládová pěna, ale já už byl dost přecpaný. Však jsem také ráno strávil hodinu na záchodě. Výlet na lodi byl domluven naštěstí až na desátou, takže taxík byl přistaven na 9.30. Mimo mého záchodu ještě muselo proběhnout stěhování pokojů a také snídaně. Petr byl nervosní jako pes a to ještě netušil, co nás čeká. Výlet nás totiž přišel pěkně draho. Vyplouvalo se ze sousední obce Tamarin, takže bylo nutné jet taxíkem. Ceny přes hotel jsou o třetinu vyšší než obvykle, taxík pro jednoho 600 KČ. Samotná loď vyšla na dvě hodiny na 2500 KČ, takže ve dvou 1200 na každého. Kdyby nás bylo více, platil by každý méně. Protože jsme původně s tímto výdajem nepočítali, museli jsme vybrat z bankomatu. O jednom jsme věděli, žel šlo o past na turisty, takže měl pěkně mastné poplatky. Později Petr objevil jiný, výrazně levnější bankomat. Taxikářka nás dovezla k přístavišti v Tamarínu, jenže kde je loď? Telefonát do hotelu objasnil, že prý je to ta červená a že prý má být kdesi tam. Poněkud zneklidněni jsme vyrazili udaným směrem, naštěstí však zádrhel nenastal, kapitán motorového člunu nás rozpoznal a začal na nás mávat. Boty jsme dali do košíku a jeden ze synů kapitána je přenesl na loď, načež kapitán s dětmi horko těžko člun odtlačili z písčiny. Teprve poté jsme se nalodili i my. Petr plavbu snášel velmi špatně, loď se mu zdála malá a vratká, ale člun směle klouzal po hladině přískoky vpřed a za chvíli zakotvil na hraně útesu na otevřeném oceánu. Hloubka zde byla mezi pěti a sedmi metry, což pro Petra představovalo nepřekonatelnou překážku, odmítl do vody vlézt. Za mne mohu říci, že zde byl k vidění konečně pořádný korálový útes, jenže bych býval potřeboval umět se potápět na nádech. Pravda, měl jsem se tuto užitečnou techniku naučit na kurzu šnorchlování, jenže jsem na učení tupý, proto bych těch kurzů potřeboval více. Čas by možná byl, i peníze bych obětoval, ale sil už se mi nedostávalo a navíc jsem se bál pokoušet osud, poslední čas před odletem už jsem nikam nechodil, potřeboval jsem být PCR negativní. Také mne vyděsily medúzky. Byly sice hezké, takové průsvitné, ale bál jsem se, že mne požahají, viz první den v kanónech. Mezitím Petr domluvil, že zvedneme kotvu a doplujeme do laguny; konečně ta byla na dohled. Na lodi jsem zjistil, že když kotvíme, ihned se mne zmocňuje prudká kinetóza a je mi na zvracení. Naštěstí netrvalo dlouho a vypluli jsme; při jízdě mi vůbec nic nebylo. Šnorchlování v laguně bylo snadné, ale korálů zde nebylo tolik, ovšem rybek bylo stále hodně a viděl jsem i dvě zévy. Petr pořídil i nějaká pěkná videa. Návrat byl pěkně drsný, vlny už byly docela velké a skoky pořádné, při každém nárazu jsem myslel, že se rozsypu. Na břehu jsem si všiml několika ulovených tuňáků, jenže k naší nevýslovné hrůze Petr zjistil, že peníze přichystané pro kapitána zmizely. Chvíli jsme se opájeli nesmyslnou možností, že se zapomněly na hotelu, ale ne, byly prostě fuč. Buď je Petr vytrousil, nebo je ukradl kapitán, když jsme šnorchlovali. Už na lodi před návratem se mi kapitán zdál divný, jiný než na začátku a teď můj dojem pokračoval. Místo aby se dohadoval, klidně přijal zprávu, že zaplatíme Emílii a zmizel. Možná že někam spěchal. Jeho děti nás otravovali, proč jsme tatínkovi nezaplatili, ale dali si vysvětlit, že zaplatíme v hotelu. Stejně se s hotelem dělili. Podivné je, že peníze na taxík nám zůstaly. Pokusy prokázaly, že peníze bylo možno vytrousit na pláži nebo v taxíku, takže opravdu nevíme, kde zůstaly. To byla ovšem rána, jenž nám zkazila celý den, ne jen výlet lodí. Až mne mrzelo, že jsem si ho prosadil. Nálada večer byla na bodu mrazu, ale druhý den nás čekal druhý zaplacený výlet.