už jsem se myslím zmiňoval, že Mauricius do roku 1968 patřil Veliké Británii, takže se zde, na rozdíl od Réunionu člověk bez obtíží domluví anglicky a jezdí se zde v levo. No je to trochu matoucí, aby se člověk neocitl v protisměru, například na kruhovém objezdu, kde se jezdí také v opačném směru. Někteří podivíni prý tvrdí, že je to takhle logičtější, ale to je holý nesmysl. Když jsme z letiště jeli do Blue Bay, byl to kousek, tentokráte jsme jeli přes celý ostrov, takže cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny. Jeli jsme přes velké město v srdci ostrova, jež jsme před přistáním pozorovali z letadélka a Petr se taxikáře ptal, zda zná náměstí Jana Palacha. Ano, můj milý deníčku, na Mauriciu mají náměstí Jana Palacha, rok 1968 ti napoví proč. Ale co mne opravdu dostalo je skutečnost, že taxikář náměstí znal, jenže naprosto netušil, kdo to Jan Palach byl ani že byl národností Čech. V hotelu už nás očekávali, možná už volali z letiště, že nemáme koronavirus, prý výsledek stíhají do hodiny, což není neproveditelné, hned nás převzala do péče čokoládová recepční Emílie, dostali jsme uvítací nápoj, soudím že šlo o melasovou limonádu; byl celkem chutný; zřejmě se dal koupit i v lahvi, mám dojem, že jsem něco takového viděl na prodejně v palírně. Už na Réunionu Petr řešil možnost příplatku za pokoj s výhledem na moře, což jsme nakonec uvítali. Nabízela nám pokoje dva, jeden větší s horším výhledem a jeden menší s lepším výhledem. Zvolili jsme lepší výhled, byl opravdu nádherný, můj milý deníčku, však jsme si za něj připláceli. Takže první tři noci jsme spali v pokoji s výhledem a s otevřeným záchodem; koupelna zde totiž byla oddělena jen dveřmi ala bar na divokém západě, na další tři noci jsme se přestěhovali přes chodbu do většího pokoje, sice bez výhledu, ale s lepší, uzavíratelnou koupelnou. V každém hotelu podle všeho musí být alespoň jeden pokoj volný, aby se do něj přesunuli případní nakažení, takže byla celkem možnost si pokoje vybírat. Hotel Dva kanóny, opravdu má na zahradě dvě děla, je pěkný, kousek od laguny, jež je oddělena kamennou zdí, má slušný nekonečný bazén s výhledem na Indický oceán, nezbytné kokosové palmy a plumérii. Pod oknem nám kvetl dvoubarevný ibišek, bílý s růžovým okem, podobný jsem věru ještě neviděl. Jen jsme se trochu zabydleli, vyrazili jsme k moři. Voda přímo u hotelu byla opravdu teplá, ale poněkud kalná, s řasami hroznovicemi a ještě nějakými gumovitými věcmi, ale u balvanu byly nějaké ježovky i rybky, a pletly se tam lodě. Zkusil jsem šnorchlování i s ploutvemi, no pořád jsem musel vyfrkávat z nosu slanou vodu. Moc příjemné to nebylo, ovšem ztratila se mi chronická rýma, to zas ano. Potkala mne ovšem nehoda. Netuším co, ale něco mne žahlo do čela. Nejdříve jsem myslel, že jde o otlak od šnorchlovacích brýlí, ale ačkoliv místo nebylo příliš zarudlé, dost bolelo a bolest trvala několik hodin, než postupně odezněla, takže jsem dospěl k závěru, že mne muselo něco žahnout. Nutno připustit, že taková medúza je takřka neviditelná. Po odpočinku u moře jsme se vydali vyzkoušet tamní supermarket. Ukázalo se, že už je zavřený, navíc jsme ho ani nenašli, takže jsem si koupil jogurtík v místní večerce, ale nakonec mne Petr přemluvil a sedli jsme si do rybí restaurace. Já jsem si dal rybu na kari s rýží, Petr na grilu s hranolkami. Na jídlo se celkem dlouho čekalo, zato bylo vynikající. Nepamatuji, kdy naposledy jsem jedl takhle dobrou rybu. Obsluhovaly nás mohutné mulatky, na stole byla truhlička s pěnovými cukrátky a vůbec byla večeře zcela v pořádku. Prý šlo o tuňáka. Jogurtík jsem nacpal do pokojové ledničky, což nebylo snadné, neboť ta byla plná placených nápojů za obvyklé ceny. Dále byly v pokojovém baru krevetové lupínky a ne moc dobré madagaskarské sušenky. Zdarma byla jen jedna lahev čisté vody denně. Noční hlídač, do nebe vychvalovaný v recenzích, se hned nabídl, že může připravit za 300 KČ za jednu osobu večeři při svíčkách s ukázkou kreolské kuchyně. Petr tedy večeři objednal na pátek večer. Na Mauriciu frčí hlavně indická televize, někdy dokonce s anglickými titulky, aby rozumělo i neindické obyvatelstvo. Indů je na Mauriciu docela hodně, neboť Angličané už před polovinou 19. století zrušili otroctví, ovšem tímto aktem nepozbyli potřeby levné námezdní síly a tu dováželi ve velkém právě z Indie. Překladiště novodobých otroků, totiž chci říci levných pracovníků v Port-Louis je dokonce na seznamu památek UNESCO. Petra zaujal hlavně moudrý Sáí, vytvořený snad podle skutečné osobnosti zvané Širdí Sáí Bába, mne zase indické soubory písní a tanců a jejich četné telenovely. Co také má člověk po večerech dělat, stmívá se tam brzy, v 19 hodin je tma jako v pytli, že můj milý deníčku. Další den byla v plánu pláž Flic en Flac. Nejprve byla ovšem snídaně. Šli jsme na ni kolem osmé hodiny, což by u nás bylo v pět ráno, takže já nebyl schopen se pořádně najíst. Je zajímavé, že se spaním jsem potíže neměl, večer se mi po setmění chtělo brzy spát a ráno mne světlo nakonec vždy vyhnalo z postele. Dokonce i po návratu tento stav určitou dobu trval. Žaludek se však tak snadno ošálit nedal a jíst v pět ráno jsem prostě nesvedl, takže jsem byl zbytek dne hladový. Petr se totiž na snídani vždy dobře najedl, vajíčka, ovoce a tak. Ovoce bylo hodně a samé exotické, dokonce snad jednou byla i papája, zcela běžně však ananasy, manga, místní banány. Já jsem z ovoce do sebe pokaždé natlačil jen dvě liči. Byla totiž právě sezóna, na Mauriciu se toto subtropické ovoce hojně pěstuje v sadech, zakrytých sítěmi proti vzdušným krádežím. Každé ráno byl připraven místní čaj (viz dále), žel zřejmě jsem byl jediný, kdo ho popíjel. Poté jsme se vypravili na pláž se šnorchlovacím vybavením. Pláž Flic en Flac je docela dlouhá, obklopená lagunou, její okraj je vzdálen asi 300 m, ale do konce pobytu jsme nepřišli na to, zda se smí plavat nebo šnorchlovat i mimo vyhrazené oblasti hned u břehu. Ty se poznaly podle provazu s bójkami. Celé to probíhalo asi takto: Petr vběhl do vody, jestli je vidět něco zajímavého a když ne, tak jsme šli dále. Hned na začátku se nám stala nehoda a sice Petr nevěděl, jak vypadají korály, takže je nepoznal a nejlepší místo kousek u našeho hotelu propásl. Nakonec jsme za polovinou pláže byli už tak uondaní, že jsme se pokusili postavit plážový stan z Lidlu, sice šikovný, jinak ovšem dost chatrný, takže jsme hned jeden úchyt natrhli. Byl takový vítr, že jsme museli celý stan vyložit balvany, aby neuletěl i s námi. Pokoušeli jsme se šnorchlovat, ale byly dost vlny a trochu to vadilo. Ryb moc nebylo, hlavně řasy a kameny, ovšem viděl jsem svého prvního ostence, zřejmě arabského nebo nějakého podobného. Docela velká a opravdu nádherná ryba. Později odpoledne, když nastal odliv, jsme se vypravili prozkoumat balvany na opačné straně hotelu, než byla pláž, kde bývala spousta rybářů. Tam jsme také viděli divoké pobřeží, to jest bez laguny a v mělké vodě mezi balvany jsme pozorovali sumýše, hadice, spousty malých rybek, cosi malého bílého slizkého a jako největší atrakci, murénu zebrovanou. Je skutečně dlouhá, jak se na správnou murénu sluší a patří. Úplně nejdřív jsme ale na keříku vyplašili jakousi ještěrku. Také mne napadlo, že bychom se tam mohli jít podívat i za tmy. Večeři jsme odbyli nákupem v Jumbo expresu, tamním supermarketu. Najít ho i s off-line mapou dalo ovšem trochu zabrat. Mobilní telefony byly mimo hotelovou wifi celkem k nepotřebě, příchozí hovor byl účtován 50 korunami za minutu, odchozí rovnou za 70, na data jsme mohly rovnou zapomenout. Ještě že Petr mapy stáhl předem. Vůbec jsou tam data drahá, viděli jsme nabídku běžného internetu za v přepočtu 1000 KČ. Před vstupem do obchodu byl strážný, jenž dohlížel na desinfekci rukou a odevzdání batohů do volně přístupných přihrádek. Ceny byly různé, evropské zboží, například sýry, bylo o něco dražší než u nás, místní zboží však bylo levnější, někdy i značně. Hojně jsme též nalézali zboží z Madagaskaru nebo z JAR. Zcela nevídaná byla zdejší zelenina, ani já jako studovaný zahradník jsem netušil, co je zač. Žel Petr odmítl zeleninu fotografovat s tím, že se to asi nesmí. Něco z toho trochu připomínalo okru, ale teď už pravdu nezjistíme, ale za případné potíže by nám to rozhodně nestálo. A matně si vybavuji též maniok. Na tržišti by asi focení prošlo, tam jsem ale moc zeleniny neviděl. Také jsem objevil místní maniokové sušenky, jejichž dovoz si vyžádal můj bratr, jež kdysi na Mauriciu byl a sušenky mu hodně chutnaly. Jedny jsem vzal také do práce a tam docela zaujaly, jako něco skutečně neobvyklého. Byly však jednou tak drahé jako obyčejné pšeničné. Ostatně zemědělství je na Mauriciu docela vyspělé, běžná je závlaha, značnou část osevní plochy ovšem zabírá cukrová třtina. Ta se zřejmě sklízí po celý rok, takže cukrovary nejsou omezovány krátkodobou kampaní. Také je na Mauriciu několik rumových destilérek. K večeři jsme koupili místní tuňákovou konzervu a bagetu, jako zákusek pak maniokové sušenky. Když jsem se byl večer projít, objevil jsem na chlebovníku příšerně vřískající kaloně. Ti jsou, můj milý deníčku opravdu obrovští a skutečně hluční, když se perou o ovoce. A žraví, sady liči musí být chráněny sítěmi zřejmě právě proti nim. Také jsem konečně spatřil gekona, jak číhá na bílé zdi hotelu. Na ní byl totiž dobře vidět.
Když jsem jel na Štědrý den k rodičům, jel jsem Pendolínem ve 12 hodin z Plzně, byl vlak celkem poloprázdný, ale nedaleko mne seděl nějaký bezohledný blbeček, neměl vůbec nasazen respirátor a zřejmě byl nemocný, zdálo se, že nějak pochrchlává. Měl jsem ho alespoň seřvat, alespoň bych mu pokazil náladu, když už bezohledně šířil bacily. Už v noci na 25. 12. jsem se cítil divně, byla mi zima, ráno mne bolelo celé tělo a lehce mne bolelo v krku, takže jsem celé dopoledne četl knihu Cheb, stavební vývoj města, jež jsem dostal k vánocům. Odpoledne se mi trochu ulevilo, šel jsem na hodinovou procházku, zkusil jsem cvičit, ale večer jsem si naměřil na digitálním teploměru 37.2 stupně a bylo jasné, že v pořádku nejsem. Druhý den mne začalo bolet v krku už zřetelně a navíc jsem jasně viděl zarudnutí, tak mi matka stříkal do krku Jox a dál se uvidí, neboť do Plzně jsem si Jox nevzal. Takže jsem převážně jen koukal na pohádky.
Také jsem měl tuhle divoký sen a sice se mi zdálo, že jsem musel projít nějakou převlékárnou, kde byla spousta nahých mladíků. Ajaj.
V práci je dnes opravdu psí zima.