sedím ve zkurveném intercity, česky vlak, a jako obvykle nemám zajištěnu správnou místenku, neboť ty kurvy vypravili náhradní soupravu. Opravdu mne to nepřestává rozčilovat. Tentokráte jsem ztropil pořádný výstup a po mém soudu zcela oprávněně. Ale vraťme se do Palmistes, kde Petr vždy k večeru pustil televizi, francouzskou. Pamatuji si zvláště stárdanc, zaujalo mne, že měl stejnou znělku jako u nás, pak nějaký pořad o žrádle, dělaly se tam naprosto nesmyslné zákusky, například, jsme na ostrově s činnou sopkou!, jakási sladká bomba ve tvaru soptícího vulkánu a teď to přijde, můj milý deníčku, uprostřed bomby musel být kanál, do něhož byla zavedena stříkačka s čokoládovým krémem a zatlačením na píst měla z vrcholu bomby vytékat láva! A to vše jste museli stihnou na čas z jedné vody načisto. Naprostý přelud. Pak tam bylo něco jako křížovka, soutěžící dostali sadu písmen a z ní měli do konce časového limitu vytvořit co nejdelší smysluplné slovo. Kdo vytvořil nejdelší, dostal nejvyšší počet bodů. Na závěr jakási ježibaba vysvětlila, jaké že nesmyslné slovo šlo vytvořit s použitím všech písmen. Bylo to nesporně slovo, jež nikdy nikdo neslyšel ani nepoužil, však také musela ježibaba jeho existenci deset minut obhajovat obšírným výkladem. Kdo postoupil do dalšího kola, měl právo luštit zjednodušenou křížovku, tam už ale byla slova obvyklá, ale musela se hádat bez legendy. V Cilaos jsme se už na TV nedívali, nebyl čas. Poněkud unaveni marnými pokusy o test jsme se vydali do Cilaosu. Navigace tvrdila, že cesta potrvá asi hodinu, ale to silně přecenila naše možnosti. Cesta je jedním slovem příšerná. Lze ji rozdělit na tři úseky. První, rozcvičkový úsek je plný náročných zatáček jak směrem nahoru, tak také dolu, ale též se vyskytují kratší rovné úseky. Na jednom z těchto úseků jsme dokonce na chvíli zastavili, Petr potřeboval na záchod a občerstvit se; zrovna celkem hustě pršelo. Také napsal do penzionu, že asi budeme mít zpoždění, vzhledem k předpokládaným zatáčkám. Silnice se jevila jako dosti široká, se středovým pruhem, ale vlásenkové zatáčky při hustém provozu, zvláště v protisměru, nejsou zrovna příjemné. Střední úsek byl zrádný v tom, že zatáčka nezatáčka, byla zde řada byť krátkých zúžených úseků, kde projelo jen jedno auto, takže se běžně muselo couvat, pokud se v takovém místě auta potkala. Jako zajímavost uvádím, že přečnívající výčnělky skal jsou nabarveny bíle, aby se do nich řidiči snáze trefovali. A ano, celé se to odehrává na okrajích prudkých srázů. Třetí úsek představuje závěrečný stoupák do Cilaosu, kde není snad ani jeden rovný úsek, většina zatáček má strmost a poloměr vlásenek, nalézá se zde dokonce jedna smyčka a jsou zde dva jednocestné tunely, kde platí pravidlo rychlejší ruky. Občas se také couvá. Ke všemu byl v Cilaosu zřejmě vyhlášen sopečný poplach a co nejvíce lidí se snažilo na poslední chvíli uprchnout pryč; proudilo jedno auto za druhým. Vlivem hustého provozu nakonec Petr asi třikrát uvízl v zatáčce a musel zastavit a zařadit jedničku. Nakonec jsme proti všem očekáváním bez nehody plavně dorazili do Cilaosu, bez obtíží našli penzion, pohledný dělník nás už očekával a jakmile nás ubytoval, šel ještě než se úplně setmí pokračovat ve stavbě nového křídla penzionu. Náš nejlevnější pokoj byl celkem nerozměrný, hned vedle recepce, ale v zásadě si na něj nemohu stěžovat. Dále zde byla společná kuchyně, malá zahrada s teráskou a s odstavenou vířivkou a v patře pěkná terasa s lehátky a s výhledem na hory. Petra nejvíce zaujaly zrající banány, mne kvetoucí Tillandsia usneoides. Ještě jsme se šli trochu projít do městečka a musím uznat, že je půvabné, dokonce tam mají i vinici, z hroznů vyrábějí příjemné dezertní víno. Jednu lahev si Petr koupil v místní samoobsluze a dovezl si ji na památku domů. Další den nás čekal značně náročný program, nejprve jsme potřebovali zajistit zpropadený PCR test. Podle rad různých chytrolínů jsme vyrazili do lékárny. Tam sice PCR testy nedělali, ale mládenec ovládající angličtinu nelenil a ochotně nás odvedl do sousední budovy s lékařskými ordinacemi, tam sehnal odpovědnou osobu, vysvětlil jí, co potřebujeme a za chvíli bylo jasno. Každý z nás vyklopil 50 euro a druhý den jsme měli v elektronické poště výsledek testu. Další na programu byl nákup pohledů a magnetky a následoval přesun do zdejších termálních lázních, prý jediných v Indickém oceánu, kde Petr s vypětím sil domluvil na 15.30 pro každého z nás dvacetiminutovou hydromasážní koupel v termální léčivé vodě. V 10.05 nám odjížděl autobus, vymyslel jsem totiž, že když pojedeme kousek cesty k vodopádům autobusem, ušetříme cenný čas. Jízda autobusem byl hrůzný zážitek, na videu to nijak hrozně nevypadá, ale už už jsem myslel, že se skutálíme ze svahu; řidič musel několikrát v zatáčkách couvat, jinak by je nevybral. To myslím hovoří za vše. Výlet na vodopády byl pěkný, asi osmikilometrový, stále jen nahoru a dolů, dechberoucí výhledy, hned tři vodopády, každý úplně jiný, jen Petr byl zchvácený. Jednak ho bolelo koleno a jednak jsem spěchal, abychom pohodlně stihli domluvené lázně, takže jsme se ani nekoupali pod vodopádem, což se jinak přímo nabízelo, neboť bylo málem tropické vedro. Rostlinstvo bylo ovšem převážně druhotné, mimo přesličníků vynikala zavlečená agávovitá, až 15 m vysoká Furcraea foetida. Před návštěvou lázní jsme ještě stihli nákup a trochu se vydýchat a hup do vany. Sprchu nám nenabízeli, ale po naší koupeli se voda rychle vypustila, tak snad ani nebyla potřebná. Petr vodu též ochutnal, v odpočívárně mají totiž vývod, chvilku jsme si odpočinuli a vrátili se na pokoj. Po nezbytné sprše, docela mi od železa vrzaly chlupy, jsme zašli do výborně hodnocené palačinkárny, když už jsme v té Francii. Čekání se stále protahovalo, až už jsme hlady šilhali, ale nakonec jsme slané palačinky dostali, já tuším s kozím sýrem. Byly chutné, nepříliš objemné a docela tučné. Večer se rozpustila oblačnost, takže jsem mohl z terasy pozorovat záplavu jižních hvězd. A co bylo ještě důležitější, rozpustil se měsíc, přesněji začal ubývat a vycházet později. Ostatně východ měsíce zpoza skaního amfiteátru je značně působivý. A protože se mi podařilo konečně objevit, kde by se měl nacházet vysněný Jižní kříž, požádal jsem Petra, aby mne nad ránem vzbudil. Nechtělo se mi vycházet ven, takže jsme koukal jen z okna, ale viděl jsem nádherně zářit Jižní kříž, Toliman a beta-centauri, falešný jižní kříž a téměř celou Argó. Mouchu jsem nehledal, musel bych spouštět internetovou aplikaci, neboť jsem se nechtěl příliš probudit, abych zase hned usnul. Celé to bylo jako sen. Druhý den ráno jsme vyrazili nafotit městečko a poslat z pošty pohledy. Na poště byla pravá poštovní fronta, stáli jsme tam snad půl hodiny a nebyli jsme sami poněkud rozladěni. Pohledy se couraly podobně pomalu, dorazili za 14 dní. Sbalili jsme věci a vyrazili zdolat náročnou cestu dolů. Šlo to celkem hladce, jen jednou jsme stáli před tunelem a jednou jsme couvali ze zúžení. Volant autu neupadl, asi jsou zdejší automobily zvyklé. Další zastávka byla naplánována na známé pláži Boucan Canot se žraločí sítí. Pláž jsme našli bez obtíží, jen na parkovišti se nám stala nepříjemná nehoda; auto nám pochcal toulavý pes. Zvolili jsme zřejmě špatnou stranu parkoviště; ta druhá byla obsazenější a dnes už víme proč. V nížině už byla tropická teplota, ale zataženo. Na pláži visely tři vlajky. Dvě červené, byly totiž docela velké vlny, a jedna, žraločí, oranžová. Takže jsem se jen nechal zalévat vlnami, do vody jsem opravdu moc nelezl, zjevně se rychle svažovala a bál jsme se, že by mne vlny na hluboké vodě vcucly a zanesly na širý oceán, kde bych bídně zahynul. Písek na pláži byl docela hrubý, pálil mne pak dva dny mezi prsty na nohou, ale válely se zde četné úlomky korálů a také nějaké mušličky; dokonce jsem našel dva pěkné drobné zavinutce. Pobyli jsme zde zhruba dvě hodiny, složili plážový stan a vyrazili podél mohutných skalních útesů do Saint-Denis. Kousek před městem se mi podařilo spatřit jednoho bílého faetona. Byl hezký. Po troše bloudění se nám podařilo trefit střed města. Město je zajímavé, s růžovou sochou krutého otrokáře, s koloniální architekturou, je elegantní a udržované a mají v něm dobrou italskou zmrzlinu. A uříznutou hlavu. Když Petr volal paní do posledního ubytování na Réunionu na okraji St-Denis poblíž letiště, v paní poněkud hrklo. Záhy jsme měli zjistit proč. Dostat se ze středu města na okraj byl tvrdý oříšek, uvízli jsme v husté zácpě, ale nakonec jsme trefili přibližně správné místo. Podařilo se nám zaparkovat poblíž a Petr se vydal hledat ubytování, což se mu podařilo. Trefit ho jen tak nebylo možné, ale když už jsme věděli, kde je, nebylo to zase tak těžké. Navigace tentokráte nelhala. Ubytování mne zaujalo tím, že záchod byl pouze za plentou, ale jinak v něm bylo vše potřebné; zřejmě se jednalo o přestavěnou garáž. Největší zádrhel nastal s wifi. Při zadávání hesla jsme se i s paní ubytovatelkou pěkně zapotili. Došli jsme si do nejbližší samoobsluhy pro večeři a hurá na kutě. Moc dobře jsem nespal, kvůli dusnému vedru a hluku ze silnice. Ráno jsme vyrazili na letiště; zde už se navigace zachovala běžným způsobem a posílala nás ke všem čertům. Nakonec nám pomohli četníci, takže jsme dokázali včas vrátit auto, vytisknout potřebné papíry pro vstup na Mauricius, projít veškerým odbavením a nasednout do letadélka zpět na Mauricius. Let proběhl hladce, kolečko na letišti už nám připadalo jako hračka, kartičky jsme odhodili do správných košíčků a nato šup jsme byli venku, nasedli do objednaného taxíku a hurá do hotelu.