na výpravě za exotikou jsme moc nejedli, takže se mi scvrknul žaludek a teď je mi špatně, neboť jsem se doma přejedl. Ufff. Chatka v Palmistes byla sice prostorná, vybavená nábytkem i nádobím, ale pohovka byla příliš měkká, nádobí se zřejmě záměrně nehodilo na vaření, ušetří se bomba na plyn, ale hlavně v chatce bylo dost vlhko, takže hodinky místo aby vysychaly, tak úspěšně rezavěly. Nakonec jsem byl přinucen k pokusu vypudit vodu násilím v troubě. Nastavil jsem nejnižší teplotu a nechal nadevřená dvířka. Snad jsem hodinky nedorazil, ale voda se na sklíčku už dále nesrážela. Na další den byl naplánován výlet do horského pralesa stromovitých kapradin Bébour. Na počasí si stěžovat nemůžeme, zvláště ráno bývalo krásně. Sluší se připomenout, že když na Réunionu bylo osm hodin, u nás doma bylo teprve pět. A dále, nacházeli jsme se na náhorní plošině, přes 1000 m nad mořem, takže po večerech bylo chladno, teplota klesala i k 15 stupňům, takže jsem zapínal v chatce přítomná olejová kamínka. A to prosím bylo vlivem globálního oteplování kromobyčejně teplo, však přes den jsme se pekli, bylo klidně přes 25 stupňů a jen jednou k večeru drobně sprchlo. Slunce vycházelo před šestou a zapadalo před 18 hodinou nebo tak nějak. Stmívalo se poměrně rychle, jak se na tropy poblíž rovníků sluší a patří. Jestli se i rychle rozednívalo nemohu posoudit, to jsem totiž ještě chrněl. Horská silnička byla zcela podle předpokladů samá zatáčka, ale v klidu jsme zaparkovali a mohli se vydat do pralesa. Zřejmě stále ještě není Réunion přeplněn, ačkoli Francouzi mají dobrou možnost se na něj podívat; také jich všude byla spousta. Prales je ovšem nádherný, plný epifytů (tedy rostlin přisedavých), avšak téměř výhradně se jednalo o kapraďorosty, jakési pandány, Cordyline mauritiana a drobné vstavačovité. A pochopitelně hojné mechorosty a lišejníky. Fotil jsem jako vzteklý, hlavně kvetoucí orchideje; ta nejkrásnější, s velkým bílým květem, jako jediná splňovala představy tropické orchideje z románů, ovšem kvetla 5 metrů vysoko. Máme alespoň slušné snímky z Petrova fotoaparátu. Následoval pěšky přesun na jiné parkoviště, odkud jsme se vydali cestou necestou k jeskyni s jezírkem. No, jezírko jsme viděli, jeskyni už méně, já ji rozhodně přehlédl. Místy byl les narušený, místy ale docela pěkný. Než jsme nasedli do auta, obešli jsme ještě jeden okruh pralesem, ale ten nebyl tak hezký, jako ten první. K večeři jsme v samoobsluze vybrali zmraženou rybu, měli tam pro nás nevídaný výběr rybích řezů, na chatce jsme s pomocí internetu zjistili, vydupali jsme si totiž wifi, pronajímatel ji zřejmě platí, jen když má hosty, že jsme si koupili mečouna. Už jsi jedl, můj milý deníčku mečouna? Tak vidíš. Maso bylo dobré a značně připomínalo tuňáka. Jen jeho příprava v bojových podmínkách nebyla nejsnazší. Jako příloha posloužila bageta. Další den byla v plánu sopka. Zatáček bylo opravdu požehnaně, uprostřed pustiny začalo auto indikovat ufouklou pneumatiku. No, docela nás polilo horko, ale nakonec jsme usoudili, že jde o fyzikální jev způsobený vysokou nadmořskou výškou, vystoupali jsme totiž do 2350 m nad mořem; zpravila to návštěva pumpy, kde nám pneumatiky dofoukli. Po nucené přestávce jsme se úspěšně dokodrcali na záchytné parkoviště, dosti zaplněné a vydali se na sestup do kráteru. Na rozdíl od pralesů zde lidí bylo hodně, až mi to nebylo vhod, včetně výprav školních dětí. Formica leo vypadá z výšky úchvatně, zblízka ovšem zklame, vypadá jako kráter na Komorní hůrce. Jinak horská vřesoviště, vějířové lávy, mlhy, měsíční krajina, všechno skvělé a zajímavé. Nejzajímavější ovšem byla čerstvá láva. Jednak byla vysoká, pořádná kamenná hradba, a jednak vypadá sice jako pěna, ale je tvrdá, ostrá, šustivá a úlomky jsou pěkně těžké. Nejvíce připomíná strusku. Netušíme, jak moc mladá byla, ale zdálo se nám, že vidíme rostliny poškozené žárem. Na zpáteční cestě jsme ve stánku u silnice od černocha koupili ananasy, povinně tři, ale zato malé a trs malých vonných banánků a od staré paní v Palmistes pět mang, tři červená a dvě zelená. Ta zelená byla chutnější, ale od pecky nešla žádná a do zubů lezla také všechna. K večeři jsme dojedli špagety. Další den byl na pořadu dne výšlap za vodopády, na vyhlídku Vue sur le trou de fer a na vyhlídku do amfiteátru (cirku) Salazie. Nejprve jsme již nám známou horskou silničkou dojeli na vzdálené parkoviště, poté jsme se nechali zmást cedulemi zakazujícími vstup na stezku, ale nakonec nás přesvědčila německá výprava, že se není čeho bát. Upřímně řečeno, cesta byla lepší a schůdnější, než ta k jeskyni. Vyhlídka na vodopády byla nádherná, ještě bylo brzy, takže nebyla mlha, pralesy byly také slušné, Petr viděl dokonce lejskovce maskarénského, klenot tamarínových lesů. Z hor jsem řídil já, abych si procvičil ježdění autem. Se smrtí v očích, pochopitelně. K večeři byla exotická ryba, ne tak dobrá jako mečoun, ale podobně drahá. Jako příloha měly být vařené batáty, jenže sotva se začala vařit voda, došel plyn v bombě a vyměnit ji za náhradní jsme pochopitelně nedovedli. Takže, co teď? Já navrhoval volat majitelům chatky, ale Petr nechtěl, tak jsme se pokusili ugrilovat pokrájené brambory v mikrovlnné troubě. No moc to nešlo, ale nakonec se nám podařilo je alespoň trochu opéct. Byly docela dobré, ani z těch polosyrových nám nic nebylo, jen Petrovi se zdáli moc sladké. Konec konců sám koupil zvláště sladkou odrůdu; byla totiž levnější. Na Réunionu obecně panuje drahota, alespoň pro chudé Čechy. Další den jsme opustili Palmistes a vydali se oklikou do Cilaos. Vzhledem k tomu, že už se pomalu blížil odlet zpět na Mauricius, chtěli jsme si také nechat udělat povinný PCR test, což v neděli šlo jen na klinice CHU. Petr našel na internetu adresu a vyjeli jsme. Mělo to být na Avenue prezidenta Mitterranda, číslo 97. Jenže se nejednalo o číslo popisné, ale zřejmě něco jako směrovací číslo, to jsme ovšem netušili. Také klinika Chu byla pro nás záhadou, mysleli jsme, že je snad pojmenována podle nějakého Číňana, vždyť na sousedním Mauriciu mají v hlavním městě Čínskou čtvrť. Nejprve ale bylo v plánu několik zastávek. Jeli jsme podél pobřeží a první zastávka byla u Matky Lávy, tedy u zázračně zachráněného kostela Église Notre-Dame des Laves, jež už už zavalila láva, navalila se dovnitř a okolo, nakonec se však lávový proud v kostele zastavil, avšak pokračoval vedle a dotekl až do moře. Dále jsme se zastavili na lávových polích, abychom si prohlédli obsazování zchladlých láv rostlinstvem i v nížině, ne jen v horách. Ještě jsme se zastavili u jednoho lávového tunelu, což jsme ovšem netušili, na Réunionu totiž byly potíže s daty, zatímco hovory byly jako v EU, takže jsme jen zamířili do křoví a porostů tropického rostlinstva, i vanilku jsme tam našli, spousty lián a tak. Dále jsme zamířili do Sentier botanique de Mare-Longue, což je nížinný prales, s udržovanými stezkami a občas s cedulkami. Nejobvyklejší strom je dle cedulí Syzygium, zaujal mne také kávovník mauricijský, viděli jsme palmy se zpeřenými listy a jednu s dlanitými listy. Oproti horskému lesu zde byl chabý podrost, takže se lesem dalo volně procházet, bylo zde zřetelně méně rostlin přisedavých, tedy epyfytů, zato zde bylo celkem dost lián, dokonce i jeden škrtič, jež dokonal své zhoubné dílo. Jiný strom měl zase docela výrazné kořenové náběhy. Cesta na parkoviště byla příšerná, naštěstí tam nebyl velký provoz. Dále jsme se stavili v Jardin des Parfums et des Épices, kdy byla spousta tropických květů, palem, stromů a v prodejně jsme koupili vanilkové lusky a vanilkový cukr jako dárky. Dva lusky stály 30 euro, ale Míša si v práci, když jsme se s nimi chlubil, všimla, že jsou opravdu dlouhé, což je známka první jakosti. Na parkovišťátku Petr zadal do navigace Avenue prezidenta Mitterranda, číslo 97 a vyrazili jsme za testem PCR. Když jsme dorazili k číslu 97, zjistili jsme, že je tam soukromý dům. Nikde v okolí jsme nenašli nic, co by připomínalo odběrové místo a všichni dotázaní nás posílali do nemocnice. Nakonec se nám podařilo odkrýt, že chu znamená central hospital universitate, tedy ústřední univerzitní nemocnice, velký kolos, kolem něhož jsme projížděli, což všichni považují za samozřejmé, jen my to netušili. Něco jako u nás ikem. Také jsme si všimli, že číslo je před názvem ulice a že tedy zřejmě neplatí, že jiný kraj jiný mrav. Odběrové místo jsme nakonec našli, ale zhruba čtvrt hodiny po zavíračce. Vůbec už bylo docela pozdě, takže byl nejvyšší čas vyrazit do Cilaosu, kde jsme měli zaplacené další ubytování. O tom ale až příště.