Tak a je to … máme korona krizi, všechno zavřený … je pravda, že na naše tajný BDSM akce nikdo moc nevidí. Přemýšlím, jak lidi žili před 400 lety, kdy Českem obcházela morová epidemie. Muselo to být podobné, jako nyní. Místo roušek jakési náhubky ve tvaru zobáků. Jinak asi podobný, jen dneska máme přeci jen pokročilejší zdravotnictví.
Lidi jsou víc doma, víc pracují formou home office, takže i o něco víc fungují sociální sítě. S Petrem si dopisujeme, vzpomíná na akci na konci léta, kdy po domácí svazovačce jsme spolu byli i na nočním BDSM vejletě na blízký rozhledně.
Stejně jako mě, i Petrovi chybějí pochody. Hromadný akce jsou zrušený, tak se alespoň pořádají sportovní akce s odstupňovanými starty, bez možnosti občerstvení během akcí. Petr prej využil náhradní akce za Loučení s turistickým rokem, říkal, že procházka po Českým středohoří byla nádherná, nicméně s akcí před korona krizí to neleze srovnat.
Petrovi se po svázání ale stejskalo a během dopisování si na BDSM seznamce jsme si dohodli i další akci.
Přijel vlakem, po příchodu ke mně si ihned oblékl hrudní postoj. Na ruce kožený pouta, stejně tak i na nohy. Byl na něj krásnej pohled. Na krk jsem mu připnul obojek a na něj psí vodítko … do pusy roubík. Na oči černou, koženkovou, masku …
Moc hezkej pohled na suba, na otroka. Jen tomu něco chybí …
Doveden na čabraku, v pokoji mám velkou karabinu, ta by měla něco vydržet. Sepnout ruce za zádama, pak do karabiny uchytit levou nohu … Petr se začíná kroutit. Pomalu přitlačuju ke karabině i nohu pravou. Petrovo tělo se přirozeně brání, musím trochu víc přitlačit …
Už …
Petr je svázanej do kozelce i přes roubík v puse vydává bolestivé vzlyky … na hrudním postroji je zezadu kroužek. Aby svázání nebylo tak bolestivý, přichytávám řetězem s karabinama nohy i ke kroužku na postroji zádech a nohy přivazuju řetězem i k pasu.
Mmmpphh … eee …mmpphh …
Krásný pohled na trpícího mladého, 23-letého, subíka …
Eeehhh …
Nevím, jak Petrovi ubíhá čas … na BDSM stránkách se mu líbí subíci svázaní do kozelce … nyní to zkouší reálně na vlastním těle … trpí … když po víc, jak 25 minutách se jeho kňučení mění v utrpení, nohy od rukou z karabiny vyhakuju, Petra ze sevření osvobozuju …
Leží natažený na čabrace, ruce pořád spoutaný za zády koženými pouty a karabinou, nohy už volně, sténání zvolna přestává …
Rozepínám mu roubík …
„Tak jak se cejtíš, jaký to bylo?“
„No … náročný … chtěl jsem to zkusit, začátek byl zajímavej, ale čím dál tím víc mě mravenčily ruce, škrtilo to …“
„Ale pohled na Tebe byl hezkej …“
„To věřím …!“
Chvíli odpočívá …
Po cca 10 minutách si sedá na moje dřevěné křeslo s očky na uchycení kožených pout.
Karabinu zezadu sundávám a Petrovy ruce za kožená pouta připínám k očkům na područkách. Jedno očko je zvenčí druhé zevnitř područek. Nyní mu na zápěstí připínám další pouta, podle jejich českého výrobce určená na nohy … podobný rozměr jako nohy ale mají i lokty. Oba lokty pak za D-úchyt připevňuju k očkům na bocích opěradel.
Do půli opěradla jsem přišrouboval dřevenou tyč sahající nad opěradlo, končící očky na přichycení obojků.
Ke šroubům u opěradla jsou přišroubovány dva kožené pásky. Jedním Petra poutám ke křeslu v pase, druhým přes hrudník – pod rameny.
Hrudní postroj dočasně rozepínám a vzadu přehazuju přes opěradlo. Opět jej zapínám, ale tak, že je Petr i rameny připoutaný tímto postrojem rameny k opěradlu.
Inspirací k vytvoření takovéhoto křesla byl seriál Unesený, kde je obdobně hlavní unesený kluk připoutaný k podobnému křeslu uprostřed dílny … hezký pohled … možná nejkrásnější část ze seriálu.
Petr má pořád na nohou připlý kožený pouta. Jedno karabinami oboustranně přichytávám k očkům na předních nohách křesla. Druhý na druhý straně.
Na vrchu předních nohou jsou další očka. Na kolena Petrovi připínám další kožený pouta, původně určený jako obojky. Opět podobný rozměr. Obvod kolem krku je podobný, jako obvod kolem kolen. Pouta kolem kolen pak přichytávám karabinama k těm očkům na vrchu předních nohou.
Nakonec připevňuju očko obojku na Petrově krku k očku na tyči přišroubované k opěradlu.
Do pusy Petrovi opět zapínám roubík …
Na křesle je připoutána nehybná lidská socha … nádherný pohled na nehybného suba, upevněného na křesle, bez možnosti pohybu …
Čas nehybnosti běží … v pravidelných intervalech lidskou sochu kontroluju …
Po třech hodinách je čas večeře … stále nehybnému Petrovi odepínám roubík … krmím jej chlebem namazaným mletými škvarky, Petr hladově ukusuje …
„Jak ti to chutná?“
„Jo … chutná. Co to je?“
„Chleba se škvarkama …“
„Hm … dobrý. Jak dlouho jsem připoutanej?“
„Tipni …“
„Netuším … dvě hodiny?“
Že je připoutaný ke křeslu už tři hodiny mu neřeknu. Po posledním soustu chleba se škvarkama mu opět do pusy vkládám roubík, opět jej zapínám za hlavou …
Pohled na lidskou sochu pokračuje další hodinu.
Po hodině se už Petr vrtí … sundavám mu roubík, abych se dozvěděl, že akutně už potřebuje na malou … no jo no.
Petra odepínám, konečně si může ulevit. Potřebuje se i napít.
Je devátá večer … Naše BDSM hry už pokračujou pátou hodinu.
Po odpočinku a oklepání Petrovi svazuju 5 m lanem vpředu ruce. Další 30 m lano, s předvázanými uzly mu přehazuju přes hlavu a formou shibari mu dovazuju hrudní svázání, s tím, že mu za lokty přitahuju ruce dozadu, vepředu svázané ruce mu taky do tohoto krunýře uchycuju.
Petra opět pokládám na čabraku, svazuju mu nohy v kotníkách, dovazuju k sobě i kolena …
Přes oči znova masku, do pusy opět roubík, zbývajícím lanem jsem mu kotníky přitáhnul pod zadek.
Svázanýho Petra soukám do spacího pytle.
„Tak dobrou noc…“
„Mmmppphhhccc…“
Kolem půlnoci Petr sténá. Odepínám mu roubík, povoluju pouta na rukouch, odvazuju lano mezi kotníky a zadkem …
Petr opět usíná …
Ve čtyři ráno jej rozvazuju celýho a noční vsí jej doprovázím na první vlak na Prahu …
„Díky za akci … mě se fakt po tom stejskalo …“
„Není zač …až budeš mít čas, dej vědět, jak jsi dorazil …“
„Čau …“
Nadále sleduji BDSM seznamku … zaujal mě tam další inzerát mladého kluka, který touží být ponižován, svázán, kterému se líbí moje fotogalerie s BDSM hrátkama, líbí se mu moje výbava. Rád by jí vyzkoušel.
Dohadujeme se, že to až takový problém není … je prej vystudovaný vysokoškolák, strojař, a občas jede do Děčína na služební cestu. Není problém, aby se někdy cestou zpět zastavil u mě.
„Ahoj, toužím být svázán, uvázán k posteli, na sobě plínky …“
„Není problém, kdy přijedeš?“
„Nevím, jsem furt v práci, ale dám vědět, až pojedu služebně na sever. Stavil bych se u Tebe“
„OK, dej vědět pár dní předem, ideální to je v úterý, nebo čtvrtek, kdy většinou pracuju z domova“
„OK, budu se těšit“
… a i dohadujeme detaily, jak bude přivázanej na starým spartakiádním lehátku ….
O dva týdny později mi tenhle kluk ze seznamky píše, že další čtvrtek jede na služebku. Že by pak kolem 14. hodiny při cestě domů ke mně přijel … popisuju mu cestu, měníme si i čísla mobilních telefonů.
Ve dvě hodiny odpoledne mám SMS, že je na místě. Ještě mu telefonicky popisuju, kde má nechat auto a pak mu jdu naproti.
„No nazdar …!“
„Jé … nazdar...!“
Fakt by mě nenapadlo, že přijede zrovna kluk, kterýho znám …. z dálkových pochodů!
„No ty by mě ve snu nenapadlo, že to budeš zrovna Ty …“
„Problém? Mám jet pryč?“
„Ale ne, pojď normálně dál“
„Ty hele já Tě neviděl asi tak rok, dřív jste byli na pochodech s Petrem, od loňska začal Petr chodit sám …“
„No … já se oženil … a … a … přibyly mi i rodičovský povinnosti“
„Jo … slyšel jsem o tom …“
„Jo? Tý jo … no jo no drby nezastavíš, no … hele doufám, že tahle akce zůstane jen mezi náma?“
„Jasný …“
Je to Jirka, bejvalej souputník Petra, … ten, co s ním dřív chodil dálkový pochody … ten, o němž Petr mluvil na pochodě před rokem …
Jirka si u mě doma odkládá svršky, nasazuje si plínu …
Lehá si na spartakiádní lehátko.
Na hlavu mu nasazuju kuklu …
Ruce přivazuju k bokům lehátka …
Nohy roztahuju do X, přivazuju je ke spodní hraně lehátka.
Na lokty dávám další pouta, lokty přivazuju k bočním hranám lehátka
Na kolena dávám další pouta, kolena přivazuju k bočním hranám lehátka.
Přes oči Jirkovi dávám masku, do pusy mu utahuju roubík …
Jirka leží roztaženej do X … nemůže se hejbat, leží nataženej, pohybu neschopnej …
Za hodinu mu zvoní telefon … „Miláček“ ….
„Ty sis nevypnul mobil???“
Jirkovi uvolňuju roubík …
„To nemůžu, manželka mě hlídá … nesmí mít podezření …! Prosím Tě piš: „Mili, mám ještě práci, přijedu pozdějš …“
„OK, ale pak to vypnu…“
„Prosím tě, ne!“
„Mili“ votravuje ještě asi 5x … úžasný … Jirka vysvětluje, že ho hlídá, že ví o jeho dřívějších BDSM sklonech … že se to nesmí provalit …
„Jako prcka mě svázal bratránek. Abych ho nezlobil. Pak jako děti jsme se svazovali na táborech … docela často … no, teď mi to chybí …“
Jirka chce, abych mu sáhnul do tašky. Má tam kojeneckou přesnídávku … tou ho, pořád ještě přikurtovanýho k lehátku, krmím …
Po nakrmení mu dávám do pusy zase roubík a opět jej nechávám roztaženýho ležet … za chvíli slyším jak Jirka spojeně pochrupuje …
V 8 večer Jirku rozvazuju a on vyráží vstříc svejm povinnostem do východních Čech …
O měsíc pozdějš Jirka opět píše, že zase jede do Děčína na služební cestu, že by chtěl zase něco vyzkoušet, zase ale něco jinýho.
Tentokrát ho upevňuju do svejch dvou rozporek. V OBI jsem si koupil dvě dvoumetrový latě. V 20 cm intervalech jsem tam navrtal díry, do toho dávám šroubovací očka, na který potom pomocí karabin uchycuju kožený pouta …
K prostřednímu očku uchycuju obojek na Jirkově krku …
Ruce mu roztahuju co nejdál od sebe a uchytávám na krajích latě …
Ještě mu připevňuju k rozporce lokty.
Jirku s maskou na očích usazuju na bondážní křeslo. S 2 m latí na rukou je to docela i prostorovej problém …
Na levou nohu mu uchycuju pomocí koženejch pout druhou lať. 120 cm od ní mu uchycuju pravou nohu …
Nohy jsou nějak blízko od sebe … rozpětí upravuju na 140 cm …
Do pusy Jirkovi dávám roubík …
Aby Jirka z křesla nespadnul, přikurtovávám jej ještě popruhem k opěradlu židle …
Hezkej pohled na roztaženýho subíka …
„Stíhačka Mili“ opět votravuje ….
Jirka takhle roztaženej strávil 3 hodiny …
„Byl to krásnej zážitek, obzvlášť, jak jsi mi roztáhnul ty nohy od sebe … to jsem měl chuť se udělat…“
Večer opět odjíždí domů za malou dcerou a „stíhačkou“ …
S oběma klukama si dál dopisuju prostřednictvím BDSM stránek … Oběma jsem slíbil, že o akcích nikomu neřeknu. Kluci ani netuší, že je občas svazuju oba …
Koronavirus pořád ne a ne odejít z republiky … koncem dubna vládní „PES“ přechází na 3. stupeň, slovenský dominantní guru lámanou češtinou povoluje venkovní sportovní akce …
S Petrem se domlouváme, že společně půjdeme v půli května na jarní dálkový pochod … po dlouhých měsících turistickýho absťáku je to vítaná změna …
Začátkem května mi píše Jirka, jestli bych s ním nechtěl jít do Prčic … že manželka slíbila, že ho pustí … no, to bude paráda. Odepisuju mu, že jo, že už jsem domluvenej, ale že na něj počkáme na startu na metru Háje ....
Kluci o sobě nevědí … Petr je pořád na Jirku naštvanej, že kvůli manželce už s ním nechodí na pochody … a nejen na pochody.
V sobotu 15. května dojíždím prvním metrem na stanici Háje … Petr už má registraci a čeká … I já si kupuju (jako každej rok) mapu pochodu, dostávám první razítko a chci vyrazit … Jirka nikde … tak holt vyrážíme sami.
Ještě před Milíčovským lesem mám telefonát od Jirky, kde jsem … trochu zaspal … ale už je na startu … doběhnul nás na konci Újezda …
Kluci na sebe nevraživě koukaj … Petr zmlknul … kdyby moh zabíjet pohledem, jsem na místě mrtvej …
„Nazdar ….!“
„… čau !“
Jirka se tváří provinile i on mě zabíjí pohledem …
Vydrželo jim to až do Průhonickýho parku … tam se Petr zeptal Jirky, jak se mu daří … komunikace se zvolna rozjíždí … Oba si sdělují, co za poslední půlrok prožili … Stejně ale na mě oba koukaj dost podezřívavě …
U Kostelce u Křížku se Jirka odhodlá Petra zeptat, na to, co mu celou dobu leží na mysli …
„A co svazování? Stejská?“
Pak si ale uvědomí, co provalil a vrhne na mě děsnej pohled …
„No … nestejská … našel jsem dominanta, co mě svazuje ….“
„Fakt???“ Částečně se zklamáním, částečně s úlevou, částečně s příchutí žárlivosti …
„Koho prosím Tě?“
„Tady … Martina …“
„A …. A …“ Jirka lape po dechu …
„Tý …tý …“
„Co je … budu čekat, až Tě Máňa pustí, ne …“
„Tý …. Tý … já u něj taky dvakrát byl …naposled před měsícem …“
Oba vykulený oči … i když jsme nasadili tempo … oba zpomalujou ….já si nemůžu pomoct, mě to jejich překvapení prostě rozesmívá …. Radši jdu napřed, než „nějakou“ koupím …
V lese cestou na Týnec si to ty dva vyříkali … nezabili mě … naopak je to pobavilo … vyprávějí si o „akcích“ …
V Týnci nad Sázavou mě Jirka seznamuje se svým bratrancem Břéťou (tím, co ho kdysi svazoval?) a jeho kolegou Jardou … Ti čekali na Jirku, až dorazí …, že půjdou s náma …
Petr se s nima taky zná, prej napřed z táborů, teď dělá u Břéti v práci v účtárně … svět je malej …
(Z táborů? Že by ….?)
Cesta je dlouhá … asfaltka do Chrášťan nezklamala … tvrdej asfalt je na bolící nohy paráda … ještě, že v Černíkovicích je zase u kulny občerstvení … tam dočasně opouštíme Břéťu s Jardou, jdeme napřed … Na kontrole v Neveklově se nijak nezdržujeme, občerstvení ale potřebujeme na poslední kontrole v Kosový Hoře .. ten den byl slunečnej, slunce fakt sálalo …
Cestou z Jesenice do Prčic se už ploužej „Zombie“ …
Kluci během „zombie pochodu“ přícházej s nápadem, že až zase Jirka pojede na sever na služební cestu, že ke mně přijede i Petr …. Že je svážu oba dva …
„A … do Prčic! No jo, no …!“
A jsme všichni v …. Prčicích!
No, konec…!!!