Ať si každej říká, co chce. Potkat Jirku pro mě bylo štěstí. Nejprve jsme se seznámili na skautským táboře. Tam mi otevřel, mě zatím neznámej, svět BDSM. Napřed jsem ho v rámci hry já přivázal ke stromu, pak zase pod rouškou tmy mě on s dalšíma klukama v noci přepadli a přivázali na celou noc k palandě. Jo, nechal jsem se pak i přivázat ke stromu v lese, Jirka potom chtěl vyzkoušet svázání do kozelce. Oba jsme se začali účastnit různých akcí a vejletů. Například vejletu na Lovoš a Milešovku, Jirkův bratranec Břéťa, kterej vedl oddíl si s námi troufnul i na pěší vejlet až na Karlštějn.
Příjemným překvapením pro mě bylo, že rok na to jsme se s Jirkou oba stali spolužáky na stejným gymnáziu, naše přátelství pokračovalo i dál na dalších táborech, teď už v roli praktikantů, pomocníků vedoucích. No, pomocníků … Přes den jsme se chovali, tak jak to určovali pravidla, v noci jsme pak měli čas na sebe i na naše BDSM hrátky. Do hry se zapojili i dva vedoucí, Břéťa a jeho spolužák z VŠCHT, nějakej Jarda … i ty bavilo svazování, takže ne ve dvou, ale i ve čtyřech se to dobře táhne a my s Jirkou skončili svázaný oba dva.
Protože to máme do skautský klubovny docela blízko, rádi jsme tam chodili s Jirkou nejen na akce, ale rádi jsme tam zůstali o něco dýl, a to nejen kvůli úklidu. Ta klubovna se pro nás stala jakýmsi blízkým místem pro naše BDSM akce. Jirka mě například přivázal ke stolu, a … asi už tušíte … stejně tam bylo prima vybavení …
Byly tam nejen uskladněný horolezecký lana, kvůli táboru, ale i jiný věci. Například černá balící folie … běžným člověku to nic neříká … jenže nám jo …
Jedno zářiový sobotní odpoledne odjela Jirkova maminka na sraz spolužáků přes noc někam na Vysočinu, tátovi se nechtělo bejt doma, tak šel na pivo. Jirka mu řek, že půjde ke mně, že bude spát u mně … No proč ne, mě jeho rodiče znali z dřívějška, tak jsem to potvrdil, že jo … taky proč ne, když naši rodiče jeli na představení Divotvornýho hrnce do Krumlova a i tam spali u známých v Českých Budějovicích.
Jirka přijel s batohem, v něm měl od Břéti vypůjčený lana, z klubovny jsme si půjčili tu černou balící folii. Já se svlíknul do plavek, postavil do pozoru a Jirka mě začal obmotávat kolem těla. Zvláštní pocit, to nejde popsat … pak jsem měl připažit a Jirka mi folií třikrát obtáhnul i moje připažený ruce. Folie se začínala sama lepit, smršťovat, jednotlivé vrstvy se začaly spojovat. Pusu mi zalepil lepenkou na koberce a pak tou folií mi začal i obmotávat hlavu. I přes oči, jen u nosu mi nechal místo na dejchání. Začal jsem mí pocit, jako že jsem v hodně těsný pláštěnce. Krásně to i vrzalo.
Jirka se mě přes folii ptá, jestli se mi nemotá hlava, jestli držím balanc. Zatím to jde, zatím mám volný nohy … jenže dočasně. I ty mi Jirka obmotává folií … teď už se mi balancuje fakt špatně. Naštěstí je blízko postel, ke který mě Jirka pomalu přistrkává.
Aby se folie neroztrhala, Jirka ještě všechno jistí tak, že mě zvenčí ještě sváže lanem … na posteli ještě dobaluje nohy, souká mojí mumii ještě do čistýho pytle na odpadky a ještě cejtím, že přese mně dává peřinu, prej aby mi nebyla zima …
„Uhu,, uhh, uhuu?“
„Copak?“ Něco tlačí?“
„Eeooo!“
„Teplo?“
„Eeooo!“
„Ahá, tak já dám tu peřinu pryč no …“
Pochopil, že se v těsný motýlí kukle začínám potit … Divnej pocit … Tma, přes folii i hůř slyším, co dělá Jirka vůbec netuším … i když se nemůžu hejbat, pot mi obtéká po celým těle … mám pocit, jako bych tak trochu ležel ve vaně. Jenže tam bych cejtil mejdlo, nebo šampon, tady cejtím svůj pot … mám pocit, jako bych ležel ve vodě. Snažím se spát, ale jak, ve vodě se spát nedá, tady v tý plastový mumii se pořád potím, začínám mít i žízeň …
Co to je? Já ho zabiju! Von mi mačká nos … snažím se kroutit.
„Gggghhhkkkk!!!“
„Dobrý, žije …“
„Ppptttmmččč!“
To ho nenapadne lepší způsob, jak mě zkontrolovat? „Zdravotní“ kontroly se opakujou každou chvíli. Kdybych alespoň věděl, jak dlouho jsem už obalenej … vždyť ze mě snad bude brzo motýl!
Po nějaký době mě Jirka během kontroly naznačuje, jestli toho nemám už dost, že je kolem mě dost mokro. Kejváním naznačuju, že jo … Cejtím, jak ze mě odvazuje lana, od nohou cejtím uvolnění, začíná odtud proudit chladnej vzduch. Když se chlad a uvolnění blíží k rozkroku, zjišťuju, že Jirka mojí „kuklu“ rozstříhává. Doufám, že mě nikde nestříhne. Jo dobrý, prostříhal se až k obličeji. Skutečně mám pocit motýla, co se právě vylíhnul z kukly. Mokrej jsem jako po dešti, zpocenej, z plavek pot teče proudem. V pytli na odpadky, kterej Jirka přese mě natáhnul, je louže … to není možný, že by to všechno bylo ze mě … ale určitě jo …
Jdu se osprchovat, žízeň mám takovou, že najednou vypiju celou 1,5 litrovou PETku s Mattonkou …
Zajímavej pocit, byl jsem 4 hodiny mumifikovanej, možná to bylo i zdravý, snad to jde srovnat i se saunou. Vypotil jsem takovýho potu, že jsem Mattonkou měl co dělat, abych vypocený minerály vrátil do těla. Ale zase jsem i vypotil spoustu škodlivin z těla ven … asi by se to mělo zavýst jako léčebná terapie, klid, oproštění od okolí, pocení škodlivin … relax.
Zbytek noci už dospal Jirka na gauči. Než jsme usnuli, vzpomínali jsme, jak nás Jirkův bratranec s přítelem nečekaně svázali na táboře vedle sebe do jedný postele.
V květnu následujícího roku jsme se s Jirkou rozhodli, že zkusíme oba ujít celou trasu Praha – Prčice. No, taky pěkný sado-maso … Start ráno v 6 hodin na metru Háje a odtud po značených stezkách na jih. Pěkná procházka průhonickým parkem, celkem dost pochodníků. Už v Týnci nad Sázavou jsme začínali pěkně pajdat. Bylo i poznat několik lidí, co přecenili svý síly a pochod po 28 km vzdávali. To my přeci nechceme, my půjdeme dál … Po krátkým občerstvení jsme vyrazili opět na anabázi. Kolem 14. hodiny jsme byli na druhým kontrolním bodě v Neveklově, další 4 hodiny nám trvala cesta do Kosový Hory. Cesta od Kosový hory už byla fakt zajímavá … hlavně cca 10 km před Prčicema. Když je někdo dlouhodobě svázanej, tělo bolí … kam se to hrabe na tenhle pochod … tolik lidí, tolik zombie, co se plouží do Prčic, to se jen tak nevidí … Ale my v půl devátý do cíle, do Prčic došli. Když nás pak vlak dovez z Heřmaniček do Prahy, na hlavním nádraží jsme oba slízali do podchodu po zábradlí … co krok, to bolest … ale pocit vítězství stál za to … 72 km v nohách!
I když jsme se svým úspěchem na gymplu chlubit nechtěli, realita byla jiná … teprve ve středu jsme přestávali pajdat, teprve ve středu nás nohy přestaly bolet … takže jsme museli „s barvou ven“, co jsme to oba dva minulou sobotu prováděli … jo, jasně, spolužáci se nám posmívali, ale v tom posměchu byl poznat obdiv, uznání, že jsme to dali.
Nám se to toulání zalíbilo. Na netu jsme našli akce barrandovskýho Trilobitu, ať už cesty kolem toků řek, nebo toulačky místama, kde se dřív toulali trempové … a začali jsme i dostávat pozvánky ze severu Čech (např. z Teplic) na toulky po Českým středohoří, nebo po Krušnejch horách (dokonce i po Orlickejch horách) … nejdřív jsme chodili maximálně 50 km, po maturitě, to už jsme oba byli na vysoký škole, jsme i zkoušeli chodit 100 km. No jasně, to za den, pokud nemáte jo sportovní trénink, neujdete …
Startuje se v pátek večer a do nedělního oběda by jste měli dojít do cíle … V našem případě se jedná o dvě noci. Noc z pátku na sobotu, kdy ještě nejsme nevyspalý, je docela snadná, jen jdete, svítíte si čelovkou, horší to je ze soboty na neděli. V nohou máte přes 80 km (spíš víc), cesta nevede po rovině, cestou jste už přešli několik hor, a rozhleden, a takhle nevyspalý, unavený, vcházíte do druhý noci … brzy ráno už musíte cestu kontrolovat intenzivnějc, máte dost velký halucinace, vidíte cesty a lávky, co tam nejsou, štěká na Vás lebeda. Jen se neztratit, jen dojít do cíle … Tyhle cesty nás sblížili ještě víc. Zvlášť v noci.
Pod rouškou tmy se totiž občas dají skrýt nějaké „neřesti“. Jako příznivci BDSM hrátek jsme si časem pomalu pořizovali svojí vlastní BDSM výbavu. Ať už lano na svazování rukou, nohou, či celého těla, kožený roubík, kožená pouta české výroby, po tom, co jsme vyzkoušeli svazování do mumie, jsme si oblíbili i svazování v obleku do deště. A pávě takto jsme si dokázali hrát i při nočních pochodech. Jak se roztrhnul „peloton“, t. j. jakmile kolem nás nebyl nikdo v dosahu, jak se setmělo, Jirka mi nasadil na krk obojek a vodítko, občas mi do pusy dal roubík, občas mi spoutal, nebo svázal, ruce lanem, nebo pouty. Samozřejmě jen do doby, než jsme dorazili na nějakou kontrolu. Vedení otroka pánem jsme si dost užívali. No a pocity, když začínalo poprchávat, že jsme se oblíkli do obleků do deště, ve kterých jsme se pár dní před tím svazovali, ty snad ani popisovat nemusím.
Tu výbavu jsme si pořizovali z peněz, který jsme si občas na brigádách vydělali. Do maturity jsme chodili sázet stromky do lesů, občas jsme si vydělali peníze při pomoci na polích. Byly to naše peníze, před rodiči dobře tajené, výbavu jsme si objednávali většinou na internetu, měli jsme dohodu, že to chodilo na adresu Jirkova bratránka Břéti, kterej byl taky příznivcem BDSM, ten nám dokonce i s výběrem výbavy občas i radil. Co objednat, co ne, lepší si připlatit za kvalitní kožená pouta, co nějaký tah vydrží, než jen pouta, kde jednotlivé kožené části jsou pospojovány nýty … ty se po první větší akci trhají …. Dokud byl Břéťa na VŠ koleji, bylo zasílání pošty v pohodě, horší to bylo, když Břéťa vejšku dostudoval a vrátil se zpátky na Vysočinu. Tak holt nám tu výbavu vozil k Jirkově babičce, kde se několikrát do roka s Jirkou potkávali.
Maturitu jsme zvládli bez problémů. Jirka měl vždycky technický myšlení a tak bez problémů udělal přijímačky na strojní fakultu ČVUT. Já mám zase rád všechno spočítaný, to já jsem držel naší tajnou kasu, ze který jsme financovali naší BDSM výbavu, takže volba byla jasná, já se dostal na ekonomku. To, že nás vysoká škola rozdělila, bylo sice na začátku těžší, ale stejně jsme se potkávali skoro každej víkend, pořád jsme měli snahu si i od učení odpočinout během už zmíněnějch dálkovejch pochodů.
A pokud jsme spolu nebyli na pochodech, měli jsme snahu se alespoň potkat v hospodě u piva, probrat dění z uplynulýho tejdne, vymejšleli jsme společný akce. A i nadále jsme jezdívali s mladšíma skautama na vejlety, na jednodenní výšlapy na různý vrchy, nebo na sobotní zájezdy na běžky na hory. Občas při tom byl i další dospělej doprovod, občas s námi na běžky vyráželi naši, nebo Jirkoví rodiče, čím dál víc náš ale svěřovali „do péče“ Břéťovi.
Protože Břéťa měl pár přátel na horách, občas se mu podařilo zařídit i dvou a vícedenní zájezd na hory i s ubytováním. Dokonce jsme i pro naše skauty začali o jarní prázdniny organizovat i lyžařský výcvikový tábory … ne, ani já ani Jirka, natož Břéťa, nejsme žádný lumeni v lyžování, nás baví běžky, přes den byli děcka většinou v péči profesionálních instruktorů, nebo s námi byli na těch běžkách. My tam byli spíš jako dozor. Proč ne, užijeme si hory, Břéťovi pomůžeme se skautama, na chvíli si odpočineme od učení …
No jo, jenže to bych nesměl bejt na pokoji s Jirkou … První noc jsme se zašli podívat do místní hospůdky, poklábosili s domorodci, dali jsme si pár panáků na zdar výcvikovýho tábora … proti tý zimě, co byla venku, se mi dobře sedělo, tak jsem pil trošku víc a cesta domů se mi trochu motala. S Jirkou jsme pak potichu vlezli na pokoj, já se jen umyl a šup do postele, otravou kyslíkem zmámenej jsem začínal usínat. Jirka něco hrabal ve svým kufru. Pak povídá, že je chadnějc, že bych moh nastydnout, a že mě radši přioblíkne. Tak mi něco začal oblíkat. No jo … ale zepředu … a začal mi ruce táhnout křížem kolem těla …
„Co to je? Ty vole, kde jsi vzal svěrací kazajku?“
„Sehnal jsem ji, víš, jak jsem se těšil, až tě do ní dostanu?“
„Neblbni, já jsem unavenej …“
„Seď a nekecej!“
Cejtím, jak mi dotahuje popruhy za zádama.
„Postav se!“
Přes rozkrok mi ještě dotahuje dva popruhy, Když mě povalil na postel, svázal mi nohy lanem. Aby to nestačilo, do pusy mi dal roubík.
„Jjjjrrrkkkk!!!“
„Co pak?“
„Čččččrrrrttt!!!“
„Jo ty bys chtěl čůrat, jo? Tak na to zapomeň, hošánku!“
„Mmmmppphhhh!!!“
Se zbláznil, ne? Vždyť to pustím do postele. Předchozí návštěva restaurace dělala svý. Vydržel jsem to hodinu. Po hodině ošívání se (už vím, jak je toto zklidňovací zařízení účinný) to Jirka nevydržel a nohy mi rozvázal. Pootevřel na chodbu, kouknul, jestli tam někdo není a popadnul mě za kšíry a ved na WC. Pořád v kazajce, pořád s roubíkem!
„Mmmmppphhh!!!“
Na WC mě posadil na mísu, počkal, až si ulevím, pak mě pomoh na nohy, spláchnul, zkontroloval chodbu a přetáhnul mě za popruhy zpátky na pokoj. Praštil se mnou do postele, svázal mi zase nohy lanem a zhasnul. Chvíle převalování, když jsem našel vhodnou polohu, únavou jsem usnul. Ráno jsem se strašně divil, co to mám na sobě ….
Zvláštní noc. Měl jsem naprostou jistotu, že jsem nic neprováděl, když jsem byl naprosto zklidněnej.
Tejden na zimním lyžařským výcvikovým kurzu, tejden spolu sami na pokoji. Kazajku jsme si střídali. Druhej den jsem do ní spoutal Jirku, stejně jako on mě, jsem se mu pomstil svázáním nohou. Když jsem mu nasadil roubík, pozoruju, jak mu vzrušením v rozkroku roste „pohoří“. No co, Jirka byl naprosto v mý moci, bez jakýkoliv možnosti odporu … tak jsem mu „ulevil“. On mi to pak vrátil další noc. Zvláštní, strávit noc spolu s pacientem spoutaným v kazajce … Je pravda, že noci v kazajce byly paráda, že jsme při tom odpočívali, relaxovali …
Koncem května mě Jirka požádal, jestli bych neměl volnej víkend, Jeho babičce na Vysočině během praní „shořela“ pračka a tak jí Jirkovy rodiče koupili novou. Jenomže přes víkend měl jeho táta nějaké pracovní povinnosti a tak se Jirka nabídnul, že mi řekne, jestli bych mu novou pračku nepomoh na Vysočinu dovýzt.
Oba dva jsme měli už dva roky řidičský průkaz, po Praze jsme si rodičovská auta občas půjčovali, tak co … na tu vesnici s námi jela i Jirkova máma. Z půjčenýho vozejku jsme pračku my dva sundali, a společnejma silama jí donesli až do prádelny. Tam jsme jí vyměnili za novou. Práce to zas tak těžká nebyla. Starou, už nefunkční pračku jsme dali na vozejk, že to v Praze potom dají do kovošrotu.
Proč spěchat z klidné vesnice do Prahy? Navíc v tejdnu pršelo, a tak jsme, zatímco Jirkova máma pomáhal babičce s větším úklidem, s Jirkou vyrazili do blízkýho lesa na houby. Jirka mi cestou vyprávěl o prázdninách v dětství, jak jezdil na prázdniny společně s bratránkem, jak ho stopoval mizícího do lesa, až ho tam chytli a za trest přivázali ke stromu. To místo mezi skalama mi i Jirka ukázal. Na tu skálu jsme vylezli, na flek, kam dřív kluci chodili tajně kouřit a pít. Ve škvírách byly ještě patrný zbytky vajglů. Hezký vzpomínky … mě to připomnělo naše svazovačky na táboře. S košíkem do tří čtvrtin plným hub jsme se pak vrátili k Jirkově babičce na večeři. Večer jsme si ještě zašli na pivo na zahrádku místního pohostinství.
Po návratu domů jsme šli do podkroví do pokoje, kde dřív o prázdniny spávali společně Jirka se starším bratránkem Břéťou. Jen co jsme ulehli, Jirka si vzpomněl na to, jak ho tam kdysi Břéťa svazovával, a tak jsme na to zavzpomínali i prakticky, Jirka věděl, kde jsou schovány zbytky lan po Břétovi, svázanej jsem spal až do rána. Když nás vzbudil kohout, Jirka mě rozvázal a dospávali jsme až do snídaně.
Po snídani jsme se pak s Jirkovou mámou vrátili do Prahy.
Učení na vysoký škole přibývalo, s Jirkou jsme na sebe měli čas už jen o víkendy. Snažili jsme se je trávit i na oblíbenejch pochodech po okolí Prahy, po Českým středohoří, Krušnejch horách, úspěšně jsme i zvládli stokilometrovej pochod po Šumavě od Vyššího Brodu do Vimperka.
Samozřejmě jsme i trávili občas večery ve studentskejch klubech na zábavách. Víc času na to bylo před vánoci a i po novým roce. Oba jsme byli docela družní, Jirka o něco víc. A tak byl i v kolektivu docela oblíbenej. Nehledě na to, že i strojní fakultu ČVUT zvládal bez větších potíží. To nebyl případ jeho spolužaček. Občas k němu přišli na konzultaci, občas jim musel pomoct s domácím úkolem. Holky ale za pomoc byly vděčný. Například Marie, ze vsi u Havlíkova Brodu, který některý výpočty ne a ne jít „od ruky“. Co jen s ní Jirka strávil času, než látku pochopila, dostala zápočet a i udělala po novým roce zkoušku. Dokonce za dvě.
Dodatečná oslava nového roku, spojená s Mariinou oslavou úspěšně složený zkoušky nakonec skončily u Marie na koleji, kde ještě pokračovali. Po oslavě Jirka s Máňou skončili spolu v posteli … Ranní kocovinové překvapení, kde to je, stálo pro Jirku za to … jo … pít se má s mírou. Jirka se z koleje vytratil domů, kde dospal …
Máně časem začínalo bejt čím dál tím víc špatně. Když se svěřila s nechutenstvím a nevolností doktorovi, dozvěděla se, že je ve čtvrtým týdnu … Pro Jirku to prej byl docela šok. Že si jednou založí rodinu plánoval, ale teď? Ve 22 letech, ještě před promocí?
Víkend na to, když jsme spolu byli na pivu, se mi zdál celej nesvůj, Bylo vidět, že se mu chce povídat, ale neví jak na to … tak jsem ho rozmluvil …
„Ty vole, já se musím ženit!“
„Ty si se pos….!!! Fakt musíš?“
„Jo musím, před měsícem jsem spolužačce udělal dítě.“
Další pivo jsem si už nedal, zaplatil jsem a byl rád, že jsem trefil zlostí domů … byl to šok. Zrada. Ale moh jsem to čekat. Nic netrvá věčně. Ani naše kamarádství, 9 let, od společnýho tábora… Mám mu to vyčítat? Čeká dítě. Dřív, jak by chtěl. Zatímco já asi mít nikdy dítě nebudu … On bude žít normální život … ale … ale spoustu věcí teď bude muset omezit. Včetně našich schůzek. Včetně pochodů. Včetně našich „hrátek“ … bude mít další povinnosti. Konečná.
Další pochod mělo bejt Vítání jara … nebylo. Z Číny nám sem zavlekli koronavirus a od začátku března jsme všichni museli omezit schůzky. Pochody se rušily, na procházky jsme mohli tak akorát do parků … pejskaři měli přednost.
Jirkova svatba proběhla v omezeným počtu 10 lidí, všichni s rouškou. Jirka si prej přál mít za svědka mě, jenže koronavirus mu udělat další čáru přes rozpočet, svatbu mu kvůli omezení musel dosvědčit jeho bratranec Břéťa.
Dny doma se vlekly … školu jsme museli zvládat dálkově pomocí videokonferencí, na pivo šlo jít k okýnku až začátkem května. Jirkova rozlučka se svobodou byla přesunutá na „až“. Psychika domácího vězení byla děsná … ještě že mě alespoň bavěj ty pochody, organizovaný jsou sice zrušený, nikdo mi ale přece nemůže zakázat individuální turistiku v přírodě. Například si udělat pěší vejlet z Ledčic na Říp a pak do Roudnice na vlak … stejně to ale není ono. Vzpomínky, že se se mnou takhle toulal Jirka dost bolely.
Když pomalu krize z koronaviru opadávala, dostal jsem mailem zprávu, že se chystá pochod z Terezína přes Středohoří do Ústí a druhou stranou Labe zpátky. 100 km. Po pauze, kdy jsem toho moc nenachodil? Zkusím jít jen 50 km …
V sobotu jsem vyrazil vlakem do Ústí … Pořád ještě s rouškou na puse, pořád obava z viru. Během jízdy jsem zavzpomínal, jak jsme takhle jezdívali tímhle směrem na vejlety se skautama a hlavně na dálkový pochody s Jirkou … čas nezastavíš … co bylo, už není … nikdy se nevrátí … hroznej splín. To musím rozchodit.
Pochod jsem začal ze startu a přes Labe pokračuju nad Střekov. Cestou na jednu rozhlednu mě dochází starší účastník pochodu, co jel se mnou ve vlaku. Musím si přidat, jdu asi pomalu. Po asi 15 kilometrech začínám mít žízeň a tak si dojdu cestou na pivo do otevřený venkovský restaurace. Ten chlap mě tam došel, jo znám ho z dřívějška, z předchozích pochodů. Přised si ke mně a ptá se, kde je Jirka. No ten má otázky, ještě mi to připomínej, ty … dám si ještě jedno pivo, nechám ho, ať si jde přede mnou …
Po druhým pivu taky vyrážím … ať se zbytečně nikde nezdržuju. Kolem 9. hodiny se začíná pomalu stmívat … musím si už vynadat čelovku … a sakra … to není možný! Během korona pauzy mi pošly baterky, nedrží energii … to není svit, to je hrůza… no, to bude zajímavý … to abych si snad svítil mobilem. No půjdu, co to půjde, když tak to vzdám a dojdu do města po silnici.
V hospodě pod dalším vrchem sedí ten předchozí pochodník. To by mi mohlo pomoct! Moh bych jít s ním, jemu určitě čelovka svítí … jé … von má zásobu náhradních baterek. Prej mi tři půjčí, prej mu je mám nechat na jméno v cíli. Jmenuje se Martin.
Ale ne, já půjdu s ním, vypadá to, že se tu vyzná líp jak já. Vypadá to, že se mu to taky líbí, že nepůjde jen se psem, že půjdu s ním. Ta noc dělá svý. Nakonec jsem mu vysypal na sebe všechno … sdělená starost, poloviční starost. Mě vlastně ty pochody umožňujou na Jirku nemyslet. Pomalu zjišťuju, že Martin je taky příznivce BDSM.
Když stoupáme na kovovou rozhlednu, zavzpomínal, jak ved kdysi na tuhle rozhlednu svázanýho suba … tý jo, to by bylo! S Jirkou jsme takhle na rozhlednu nelezli … haů, haů, haůůů … Naznačuje, že by to se mnou i zkusil … a o pár kilometrů dál je na dalším vrchu velkej kříž, tam už hovor vedem o tom, že by bylo taky zajímavý bejt tam přivázanej … vybavujou se mi vzpomínky na tábor …
Mám co dělat, abych došel do cíle … oba míříme do svejch domovů … Za dva dny, kdy už mě přestaly bolet nohy, je to už jen pěkná vzpomínka.
Dva tejdny si přivydělávám roznášením piv v hospodě. V tu chvíli mi pípne SMS …
„Jak se daří, co vzpomínky na noční pochod? Co slib?“
Ty jo, von nezapomněl …
„No chuť by byla …“
Dohodli jsme se na následující čtvrtek. Dojel jsem k němu vlakem. Pořád nevěřím, že to myslí vážně. Po kratším oklepání se mě přivazuje ke svejm tyčím s koženými pouty, jako rozporkám. Hezkej pocit, zvlášť když mi spodní rozporkou roztáh nohy, no nedám je k sobě … Já vůl ještě řek, že už mi chybí jen pás cudnosti. Já vůl … už ho mám nasazenej, ani jsem se nemoh bránit! Přes dvě hodiny jsem roztaženej v rozporkách, na očích masku, v puse roubík …
Po dvou hodinách změna, místo rozporek mě svázal lanem. Svázanej, nehybnej, se vzpomínkama na dřívější svazvačky pomalu usínám …
Po asi třech hodinách mě budí … že by mě chtěl pustit? Pás cudnosti už docela tlačí …Prej mi ho sundá až za měsíc … no to nevydržím. I když se s tím chodit dá …
Nějak mě přioblíká, na krk mi dává obojek, přes tělo cejtím, jak mi navlíká postroj a někam mě táhne … Posadil mě do auta … kam se mnou jede? Po cca 15 minutách mě tahá ven … někam jdeme, někam do kopce, pořád … zakopávám o kamení … naštěstí mě Martin drží dobře, ví o každém kameni dřív, tak mě občas upozorní, občas když zavrávorám, vyrovná můj potenciální pád …
Lezeme někam po kovových schodech … nahoře mi přivazuje nohy k něčemu, jako ke kovovýmu roštu … rozvazuje mi ruce, než si ale stihnu sundat masku, už mi je přivazuje k nějakýmu zábradlí …konečně mi sundavá tu masku. Tý jo … my jsme na tý rozhledně, já k ní přišněrovanej … nemůžu se hnout, v puse pořád roubík … Martin mně přikrejvá spacákem, sám do druhýho leze a brzo usíná … nad náma jasná noc … no paráda …
Ráno se do nás dává zima …Martin mě odvazuje, jedeme k němu domů, dospáváme noc, Kolem 9. hodiny mi sundavá pás cudnosti, veze na vlak do Prahy … slibujeme si, že ještě podobně mě přiváže k tomu kříži nad městem.
Odjíždím do Prahy, tejden vzpomínám na tu noční akci. Bylo to prima, paráda, na akce s Jirkou sice vzpomínám rád, ale tohle bylo zase trochu něco jinýho … navíc má prostor pro hrátky, i „vejbavu“.
Jirka může konečně, čtyři měsíce po svatbě, udělat dodatečnou rozlučku se svobodou … a zrovna v hospodě, kde si přivydělávám roznáškou piva, než se mi podaří najít nějaký zaměstnání. Vzpomínky jsou nádherný, ale … musí se starat o těhotnou manželku, ta ho hlídá, na žádnej pochod teď nesmí, je div, že ho vůbec pustila na tuhle rozlučku. Navíc mám dojem, že mě vůbec nemusí … skoro je mi Jirky líto …
Září ještě není ani v půlce a je vyhlášená druhá etapa korona krize … jarní průběh byl proti tomu podzimnímu jen čajíček … Všechno opět zavřený, další sportovní akce, včetně dálkových pochodů, odvolaný. Opět nastává domácí vězení.
S Martinem komunikujeme po mailu, i na sociálních sítích … vymýšlíme, kdy by jsme mohli vyrazit na ten vrch s křížem … vzpomínám na noční akci na tý rozhledně, i to bych si docela rád zopakoval, až to půjde.
Hledám práci, firmy nové zaměstnance nenabírají, bojí se, že budou muset propouštět. V hospodě na brigádu nemůžu, jsou zavřený … Jen Břéťa mi psal, že jeho firma bude asi potřebovat zaměstnance do účtárny, že jeden z jejich zaměstnanců chce už jít do důchodu.
Před vánoci mi přišlo přání k vánocům od Jirky … ta „zrada“ pořád bolí, ale s tím nic nenadělám …
Jirka má dceru Elišku …