Bejt jedináček není úplně dobrý. Já jím byl … Vyrůstal jsem v okrajový čtvrti Prahy, rodiče byli dost často v práci, a tak když byli doma, tak jsem si jich užíval a oni mě …
O prázdniny jsme jezdívali na dovolený, ať už pod stan, nebo na hory, kde jsme chodili na různé kratší výlety. Jenže prázdniny trvaly dva měsíce a celou dobu s rodičema nemůžu bejt.
Prázdniny u babičky
Podstatnou část prázdnin jsem jezdíval i k babičce na vesnici na Vysočinu. Krásný prostředí. Středně velkej dvůr se slepicema, psem, kočkama, chlívek a vedle kůlna, nahoře se seníkem. Kousek za barákem pole, za ním hřiště a kolem dokola les. Nejradši jsem tam byl, když tam byl se mnou na prázdninách i můj, o šest let starší, bratranec Břéťa. Učil mě lízt po stromech, krást hrušky na „cizím“, střílet z praku, střílet lukem a další rošťárny.
Na prázdninách v tý vsi byl i nějakej Honza, odněkud z jablonecka, nějaká Ložnice, nebo jak, a ten mi dělal samý naschvály. Například jsem nes babičce nákup a on mi podrazil nohu. Babičce jsem to říct nechtěl, ale když už toho bylo hodně, řek jsem to Břéťovi. Druhej den se mi zdálo, že má Honza oko nějak tmavší, a docela se mi i vyhejbá. No … není nad to mít nějaký zastání …
Byly ale chvíle, kdy Břéťa asi z mý přítomnosti nadšenej nebyl … občas mizel s dalšíma klukama do lesa … co tam dělali, jen tuším, tvářili se dost tajemně … když jsem se Břéti na to ptal, řek, že za ním nesmím, že by mě tam moh někdo přepadnout a … a ať o tom ani nepřemejšlím …
Jo … jenže to je, jako když mi řekne, „musíš za mou…“ Jednou šel takhle „tajně“ zase s klukama do lesa, já, aby mě nebylo vidět, jsem se schovával za stromama … kluci zašli za skalní výběžek. Pomalu se za nima plížím, aby o ně nevěděli … V tu chvíli mě někdo chytí za pusu a za ramena, do pusy mi cpe nějakej šátek s uzlem a utahuje mi ho vzadu za hlavou. Ruce mi uvazujou za stromem, celýho mě i k tomu stromu obmotávaj … Brek nepomáhá, banditi se šátkama přes nos a pusu se mi chechtají … a Břéťa nikde … co mi udělají? No … ukazujou mi sirky … oni mě chtějí upálit! Cejtím, jak mi mokvají slipy. Škoda, že nemám sebou ty kalhotky s plínou, co nosím na noc, kdybych se v noci pomočil … jé oni kolem mě naskládali klestí … Jeden z nich říká, že půjdou teda dál, ale jestli budu jakkoliv křičet, že přijdou a že to podpálí! Ne… nebudu, slibuju …! Banditi pak zmizeli ve skalách.
Nevím, jak dlouho jsem byl u toho stromu přivázanej … co když tady budu pořád? Co když tu umřu hlady? To je ale přece blbbost. Mám přece bratránka, ten mě přeci bude hledat … a zachrání mě … a navíc, šel přece tudy … jejda! Aby ho taky nepřepadli! Oni šli určitě hledat i jeho!
Provazy držej, vyvlíknout se mi nedaří. Křičet nesmím. Břéta mě varoval …měl jsem ho poslechnout!
„Jirane! Ty pitomče, kde si se tu vzal?“ Jů, Břéťa …
„Bbbřřťťť…“
„Jiříku, neříkal, jsem Ti, že za mnou do lesa nesmíš? Že by tě moh někdo přepadnout?“
Bratránek mě osvobozuje, když mi sunadavá šátek, varuju ho před banditama, co mě přepadli, aby nepřepadli i jeho. Jen se usmívá a je divně cejtit, jako ta bába od mámy z práce, co když není táta doma, se chodí k nám vykecávat, hulí cigára a mamina pak ještě hodinu po ní větrá ten smrad! Že by takhle někde smrděla i Břéťovi? Břéťa je cejtit víc, jak moje, už uschlý, počůraný, kalhoty.
„Bbbřéťo! Aaaa neublížej ti, když jsi mě odvázal?“
„A jak asi, víš co, to lano a šátek si vezmeme sebou, aby ho nemohli znova použít. Já ho schovám, jo? Jo, hele, Jirko! Ale tohle si musíš nechat pro sebe … ne, že o tom někomu řekneš, to by pak nemuselo dopadnout dobře. Přísaháš?“
„Jjjo. Jjjo, přísahááám“.
Vážně jsem byl rád, že mám ve starším bratranci takový zastání. Už jsem za ním do lesa nechodil, ale docela jsem se bál, když tam šel. I když on je větší, on by se asi ubránil. Stejně mi ale vrtalo hlavou, kam schoval to lano a ten šátek, to přeci musí těm banditům chybět. Jů … pod postelí je nějakej odřenej kufr. Jo tak tady je to lano i ten šátek. Jů, tady je takovejch věcí! Takovej delší gumovej váleček zakončenej přeskama, jako by to byla uzda pro koníčka. Gumová kulička na řemínku. A policejní pouta. Asi pravý. Ten Břéťa je stejně šikovnej, takovejch provazů, to on asi těm banditům jich asi sebral víc. Večer se ho zeptám.
Večer před spaním jsem se ho ptal, jestli se nebojí, když těm banditům tolik toho sebral.
„Ne, nebojím … Jirko, ty jsi se mi hrabal ve věcech?“
„Ne … ale hledal, jsem, kam jsi schoval to lano, co jsi sebral těm banditům“.
„Jirane! O tý skrýši se nesmí nikdo dozvědět! To by bylo strašně zle! Nikdo! To by Tě pak mohli ty banditi někde chytit a svázat!“
„No jo, ale co když chytěj tebe? Co když svážou tebe?“
„Já se jich nebojím, já bych svázal je!“
„Ty to umíš? Kdo tě to naučil?“
„No, jezdím na tábory a tam jsme se to učili.“
„Jé, jé, naučíš mě to? Břéťo, prosím, prosím!“
„Bych tě moh zkusit svázat na noc. Ale ne! Ty bys brečel, jako v tom lese!“
„Ne, ne, nebrečel!“
„A ty vydržíš bejt svázanej celou noc?“
„Jo, vydržím! Jsem přece chlap, ne?“
A co když budeš potřebovat na záchod?
„Já už mám na sobě ty plenkový kalhotky, abych se zase nepočůral jako v tom lese. Hele o těch plínkách to nesmíš nikomu říct, ani tomu blbýmu Honzovi, on by se mi smál, jo?“
„Jirane, tak teda jo, ale nesmíš nikomu, opakuju nikomu, o tom svázání říct! Když to vydržíš celou noc, půjdu s tebou zejtra odpoledne na zmrzlinu, platí?“
„Jasně, platí!“
Břéťa otevřel svůj tajnej kufr a vyndal z něho modrej provaz. Lano. Posadil mě na postel, svázal mi ruce, pak tělo, pak nohy. No, já se nemoh v tu chvíli fakt vůbec hejbat!
„Hele Břéťo a na co máš tu kuličku s řemínkem?“
„No to se dává, aby nikdo moc nemluvil. Něco jako jsi měl ty v tom lese ten šátek, tak tohle se dává zajatcům místo toho.“
„Ale ty mi to nedáš, že ne?“
„No když budeš celou noc zticha….“
„Jo budu.“
Břéťa mě svázanýho, nepohyblivýho, položil na postel, přikryl mě po krk peřinou, popřál dobrou noc a šel spát. Ahá, tak takhle se cejtej svázaný zajatci … nemůžou se pohnout, můžou se jen převalit na bok a na záda. Paráda. Lano sice tlačí, ale na mě jde nějaká únava, tak jsem se převalil na bok a pomalu jsem i usnul. V noci jsem se několikrát vzbudil, jak jsem se nemoh hejbat, lana tlačily, chtěl jsem vzbudit Břéťu, aby mi pomoh, pak jsem si ale vzpomněl na slib a vydržel to až do svítání.
Když začal kokrhat kohout (ten nás pokaždý vzbudí!) Břéťa vstal a rozvázal mě. Chválil mě, že jsem silnej chlap, že jsem to vydržel. Naše tajemství jsem si nechal pro sebe, mokrou plínku jsem zahodil, odpoledne jsme pak spolu byli oba na zmrzlině. Břéťa mi koupil kopeček broskvový a kopeček meruňkový, ty já mám nejradši.
Břéťa pozdějš odjel na tábor. Já s rodičema na dovolenou do Pece do Krkonoš … krásný procházky po okolí. Ale stejně jsem vzpomínal na to, jaký zvláštně krásný to bylo, když jsem byl přes noc svázanej. Slib je slib, nikomu to neřeknu, s Břéťou by jsme měli bejt spolu ještě na konci prázdnin, tak mu o tom řeknu. Docela se na něj zase těším.
Ke konci prázdnin jsme spolu opravdu byli. Břéťa občas nemoh najít botu, co jsem mu schoval, jindy měl boty přivázaný k noze postele, občas měl svý věci rozsypaný po pokoji nebo měl věci zauzlovaný provazama z jeho kufru, občas jsem ho i polil studenou vodu … skončilo to … jak jinak … mým dalším svázáním, včetně nasazení toho kuličkovýho roubíku … Paráda.
Jasně, že jsem brzo pochopil, kdo byli ti banditi, i nadále mě Břéťa u babičky občas svazoval, učil různý techniky … jenže k babičce na prázdniny, nebo na víkendy jezdil čím dál míň. Přeci jen už nebyl dítě školou povinné.
Prázdniny na táborech
Kufr plnej svazovací vejbavy si časem přestěhoval na VŠ kolej, naznačil mi i, že tam i svazoval nějakýho spolužáka. Bylo mi to líto, chtěl bych u toho bejt. A na táboře se z Břéti – dítěte stal Břéťa – oddílový vedoucí. No a tak já na ty tábory začal jezdit s ním, dokonce se mi i dařilo, že jsem byl právě v bratránkově oddíle.
Tábory byly zajímavý. Učili jsme se přežití v přírodě, různý bojový hry, soutěže, vejlety, orientace v přírodě, přežití v přírodě, jasně, že i různý svazovací techniky a uzly. Já už to uměl od Břéti, s nímž jsem měl ale dohodu, že neprozradíme, že jsme příbuzný.
Asi nejzajímavější byl tábor, na kterým jsem byl v oddíle s takovým zajímavým klukem, Petrem. Byl docela kamarádskej, něco víc mě na něm i přitahovalo, rozuměli jsme si třeba ve vyprávění o vejletech po horách, i jejich rodina je měla ráda.
Petr mě zkoušel při jedný hře chytat do lasa a pak přivázat ke stromu. No konečně, vzpomínka na přepadovku v lese u babičky udělala svý … a ta potvora, bratránek, mu ještě radí, jak na to… kluci, kluci, kluci … na Petrovi bylo vidět, jak ho to baví, tak jsem mu slíbil sladkou odplatu.
Břéťa mi půjčil provazy, co jsme se na nich učili uzly a další techniky, my v noci přepadli nic netušícího Petra, přivázali ho k palandě a nechali ho tak do rána … konečně jsem poznal svazovačky, taky z druhý strany … paráda. I Petrovi se to časem začalo líbit a tak jsem ho ještě stihnul přivázat o polední pauzu v blízkým lese ke stromu (na rozdíl ode mě jsem ho i umlčel improvizovaným roubíkem) a abych si to užil i já, nechal jsem se zase naopak svázat do kozelce. Konečně jsem našel někoho dalšího, koho taky bavilo svazování, s kým jsem moh pokračovat v tom, v čem jsme s Břéťou už, bohužel, skončili …
Po táboře jsme se viděli jen jednou při úklidu skautský klubovny a oba jsme využili možnost turistickýho zájezdu na Milešovku.
V létě následujícího roku jsem dělal přijímací pohovor na gymnázium. Jaký bylo příjemný překvapení, když jsem na pohovoru potkal i Petra. Oba jsme úspěšně přijímačky udělali, oba jsme byli přijati a to dokonce i do stejný třídy. Po prázdninách jsme se dohodli, že budeme spolu sedět v lavici … co si přát víc?
Začátky gymplu snadný nebyly. Ani tak ne přechod ze základky na gympl, ale spíš to, že jsme zrovna my dva seděli vedle sebe. Občasný pošťuchování, sem tam napínáček na židli, občas jsme si i napověděli. A ty společný vzpomínky …
A protože jsme i měli oba rádi turistiku, začali jsme spolu chodit i na různý dálkový pochody, ať už v okolí Prahy, nebo do Krušnejch hor, líbily se nám i pochody po Českým středohoří. Organizátoři měli naše e-maily, a tak jsme pravidelně dostávali pozvánky na zajímavý dlouhý pěší vejlety přírodou. Některý pochody byly i přes noc. Má to svý zvláštní kouzlo. Všude ticho, slyšíš jen praskání větví pod sebou, vidíš jen tam, kam Ti dosvítí čelovka, i ten les voní jinak, prostě romantická pohoda.
Táboroví praktikanti
Na Vánoce mi u babičky Břéťa naznačil, že na dalším letním táboře bude dělat zase vedoucího, ale že jim chyběj mladý praktikanti, který by pomáhali s dětma. Vzpomínky na tábor byly pořád skvělý, a když jsem se Břéti zeptal, jestli mám teda říct o tom i Petrovi, souhlasil. I Petrovi, po novým roce, když jsem mu to nabídnul, zasvítili oči nadšením. Oba jsme se na ten další tábor těšili.
Na rozdíl od předchozích táborů jsme měli volnější režim. Nesměli jsme se opíjet, ani kouřit, no, oba jsme stejně nekuřáci. S mladšíma klukama nás bavilo blbnout, Já měl na starosti o něco starší kluky jak Petr, oba oddíly mezi sebou pořád soutěžily, my měli co dělat, abysme ty kluky všechno naučili. Ty sičáci se taky vyblbli ve svazování, i v přivazování. Když jsme nahnali kluky před večerkou do postelí, měli jsme konečně volno, čas na sebe …
Petr už leží … jeho image by chtělo vylepšit svázáním lanem. Potichu jdu do pokoje Břéti, ať mi půjčí kufr. Má zamčíno, přes dveře slyším jen „mmmpphhh“ … Tý jo, co to je? Na třetí klepání se ozejvá Břéťa, kdo prej to je, když jsem se ozval, že bych si chtěl půjčit lana, podává mi škvírou jen pár svazků … snaží se, abych neviděl dovnitř … škvírou chvíli vidím svázanýho praktikanta Jardu, Břéťovýho kamaráda z koleje … Tý … jo … ta chvilka mi stačila … takže Jarda je ten …. kamarád…ten, spolužák, kvůli kterýmu Břéťa tenkrát přestěhoval od babičky kufr… jo ahá …
Lana nám nechali naštěstí dostatek, oboum dvoum se nám po svázání už fakt stejskalo. Pod rouškou tmy svazuju i Petra. Hezky ruce, nohy, lokty, kolena … přesně tak, jak mě kdysi svazoval Břéťa … roubík mu nedávám, nastává zase vytoužená krásně emotivní noc … máme i čas si spolu probrat znova zážitky z uplynulýho dne, třeba to, jak nás dráždilo, když se děcka vyžívali v tom vázání, než unavený usneme. Ráno před budíčkem zase Petra rozvazuju, lana pak nenápadně nesu bratranci, ten zrovna na pokoji není, se špatně skrejvaným úsměvem je přebírá už rozvázanej Jarda … jo, jo, … ty taky určitě víš svý …
Tábor normálně pokračuje dál … táboráky, vejlety, učení dalších způsobů jak přežít v přírodě. Jen po té noci mám problém se udržet a nesmát, když vidím, když jsou blízko sebe Břéťa a Jarda, jak se snažej bejt nenápadný, jak to zkoušej maskovat … jenže my dva víme … se stejnejma pocitama se mi svěřil Péťa … No a když pro změnu viděl nás dva spiklence Břéta, už se neudržel a musel se smát … no, hrozný … Ptal jsem se ho, jestli nám zas půjčí brzo lano, prej už ne, tak ať si ho třeba nabouchá do …
Necelej tejden na to, byl „olympijskej den“, tzn. den, kdy děcka mezi sebou soutěžej ve sportu, běhaj, skáčou, šplhaj atd … zatímco vedoucí je aktivně podporujou křikem … Čím víc se snažej, tím víc jsou unavený. A neprotestujou, že by šli spát o večerku ve 22 hodin.
Hned po večerce se u nás na dveře ozvalo bouchání … Břéťa a Jarda přišli na večerní návštěvu.
„Kluci umíte kanastu?“
„Jo umíme … a vo co?“
„No … třeba kdo prohraje, je do rána svázanej“
„No jasně!“
Karty padaj jedna za druhou, trochu mám pocit, že jak Břéťa, tak Jarda, podváděj. Podvodníci, jedni! Jak já, tak Petr, nemáme šanci … no, to je otázka, za prohru je trest, nebo odměna? No jasně! Já prohrál, já …!“
Ani jsem si nevšimnul, že bratránek přitáhnul i svůj „kouzelnej“ kufr a už v tom jedu. A Petr jim ještě aktivně pomáhá mě svázat …Teda tři na mě, jo? Nejdřív svázat ruce, pak nohy, pak obmotávat tělo. Ne! Roubík ne! Už ho nám nasazenej … A už mě trasportujou do postele … no co, no …
„Ale Péťo, ty jsi taky prohrál, sice jako druhej, ale taky …“
„HHHkkkklllhhh“ snažím se smát, mě to nejde …
A už Jarda s Břéťou vážou dalším lanem i Petra. Zvláštní pocit … když mě svazoval, měl potutelnej výraz … tady to máš, ty … a už je taky nehybnej. A taky má roubík … Co to vidím? Vy pitomci, co to máte? Masku na oči? To si houby užiju, to nic neuvidím … Prej jí Petr na oči dostal taky!
„Mmmmppphhh!!!“
„Jardo, hele, jak tam Jirka takhle leží, sám, svázanej, bezmocnej … bude mu zima … dáme mu tam společnost, co?
„No jasně, jdem na to!“
Do mý postele dopadnul nějakej těžkej balík. To není balík! To je Péťa! Ty jo! Hmmmm… Mírně se odsouvám, aby se vešel, ještě cejtím, jak přes nás přehazujou peřinu a pak už jen cvaknutí vypínače … Ticho, asi tma, jen Petr příjemně hřeje … je to fakt příjemný … strašně mě bolí ve slipech … s tím ale fakt nic nezmůžu.
„Jjjjjkkkjjjmmmppphhh???“
„Ccccsssseeeehhhhggg!!!“
„Ddddbbbbrrrrnnnnccc!!!“
„Ddddbbbbrrrrnnnnccc!!!“
To by mě nikdy nenapadlo, že takhle jednou skočím s Petrem svázanej v jedný posteli … sen, na kterej jsem nechtěl ani pomyslet, se stal skutečností …Ten kluk voní opalovacím krémem, teplo sálající z něj mě skoro pálí … do háje! Slipy mám mokrý! Na co asi tak právě Petr myslí? Stáčím se k němu, snažím se maximálně si to užít, jak cejtím svázaný, teplý, voňavý, tělo, ohřátý lana … Přemejšlím, na co asi tak právě myslí. Mám dojem, že i z jeho slipů cejtím trochu mokro. Tý jo … Trochu se snažím s ním huhlat, je to ale na nic, tak se holt k němu blíž tulím, je to příjemný, i když provazy tlačej, holt Břéťa svazovat umí, s hřejivým pocitem vedle Petra zvolna usínám.
Ráno když nás rozvázali, nedokázali jsme s Petrem vyjádřit pocity … když se ale naše pohledy po rozvázání střetly, bylo v nich všechno … Ty dva blbouni nás snad dokopali k něčemu, po čem jsme oba toužili, ale žádnej z nás neměl odvahu to druhým navrhnout. Bylo nezapomenutelný, prima.
Úklid v klubovně
Další pěknej tábor skončil. Děcka i my odjíždíme. Za tejden sem musíme přijet dodávkou a odvýzt věci přes zimu, vyčistit, zkontrolovat, případně nechat opravit a pak naskládat do skladu klubovny.
S touhle prací jsme se rozhodli jednou na večer pomoc my dva s Petrem. Venku začíná pršet, stejně není kam jít, v televizi akorát „výměna manželek“, tak co … Přístřešky stanů jsou vyrovnaný na stole a po podlaze. Vařiče, plynový bomby, nádobí, kanystry, pohotovostní nářadí, provazy …
Nosíme kus po kusu do skladu, položku po položce odškrtáváme ze seznamu …
„Ty … já nemůžu zapomenout, jaký to bylo, když nás svázali oba do jedný postele.“
„Viď. Taky furt na to myslím, na to nejde jen tak zapomenout …“
„Teda nevím jak Ty, ale já jsem si při tom asi pustil do slipů …, mě to fakt vzrušovalo.“
„Mě taky …“
Jak tak na Petra koukám, v oblasti rozkroku mu roste „Milešovka“. Couvám ke dveřím, zamykám, stůl je už prázdnej, vedle ještě leží pytel s lanama …
„Péťane, postav se ke stolu! Sundej si kalhoty! Roztáhni nohy!“
Obě nohy jsem mu přivázal roztažený k nohám stolu. Petr už těžko drží balanc. Sám svý štíhlý tělo pokládá na stůl. Beru mu jednu ruku, vážu přes protější roh k protější noze stolu. Tak a teď tu druhou … Nádhera! Stahuju mu slipy, cejtím, že to už Petr nevydržel, předek slipů má mokrej. Ty slipy nejdou dolů, stejně jsou starší, beru nůžky a stříhám. Namáčím je pod vodovodem a vlhčím Petrový pozadí.
„Jirko, co chceš dělat? Snad ne….? ….? …?“
„Jo … jo, právě, to …“
„Tý jo, tak dělej …“
„Už jedinej dotek mý „ozdoby“ stačil, vzrušenej, tvrdej jak dřevo.“
„Počkej … počkej … sáhni mi do kapsy u tašky …“ Jé, on tam má šprcku … natahuju jí na sebe …
„A…a…aááá …“
„Tý jo …. Bolí ….eh …. eh …eh …!“
„Uf …uf …uf …!“
„Eh … eh… ještě … ještě …!“
„Uf … uf …uf…!“
Odpadám … klesám na blízkou židli … fialovo před očima …
„Ty ve … vodvaž mě! No tak …“
Odvazuju Petra, bere mokrej zbytek slipů a jde se umejt k umyvadlu … Pak si bere další židli, sedá si vedle mě, pokládá svojí hlavu na moje rameno …
„Paráda …hmm!“
„Jo … paráda …“
„Teda … ztrátu panictví jsem si představoval jinak …“
„No, já taky … ale chuť to mít s tebou mám už dlouho. A tu noc, kdy jsme leželi spolu vedle sebe svázaný na táboře, tu noc jsem se tý myšlenky nemoh zbavit … fakt ne …“
„Hmmm … já taky ne … to nám to trvalo …co?“
„No jo … hele o tom dnešku budem držet zobák, jo? Nikomu, jasný?“
„Jasný …!“
Po asi 10 minutách jsme se pustili do zbytku úklidu … No, to by mě zajímalo, jak vydržím další rok nečině zase sedět vedle něj, jen tak, ve třídě. Nedat na sobě nic znát. … No … nevím …