Jsem sice Pražák, to ale jen proto, že jsem se tu narodil a bydlím tu. Srdcem jsem spíš venkovan. Maminka totiž pochází z malé středočeské vsi a tak jsme, dokud to šlo, jezdili k babičce na víkend, nebo na prázdniny.
Táta, s městským původem, má zase vztah k turistice, k toulkám po památkách, k různým pochodům na delší trati. Takže se nelze divit, že jsem tuto zálibu zdědil i já … jak jen můžu, snažím se z Prahy odjet na venkov, do přírody, na procházky přírodou.
Je pravda, že prázdniny u babičky byly vždycky prima, mám odtud i pár kamarádů, ale být skoro celé prázdniny u babičky, to taky nejde … a tak jsem začal jezdit na skautské tábory.
Na táborech mi na začátku chvíli trvalo, než jsem si zvyk na určitou disciplínu, ale dodneška na ně rád vzpomínám, obzvlášť na ten, kdy mi bylo asi 13 let. I když to zpočátku vypadalo, že to bude jeden z mejch nejhorších táborů:
Tábor probíhal standardně, kromě obvyklých činností, jsme se i cvičili na přežití v přírodě. Učili jsme se, jak poznáme bez kompasu sever, morseovku, rozeznávat houby, táborničit v přírodě pod širákem, jak se nachytat pitnou vodu, uvařit si jídlo z přírodních zdrojů atd. Jedna z věcí byla i naučit se uzly a práci s lanem.
Lodní uzel, ambulantní uzel, dračí smyčka … s pomocí lana vyšplhat vejš, chůze po laně, apod … docela jsme se s klukama na tom vyblbli a protože jsme měli i mimo „předepsaných osnov“ i čas, zkoušeli jsme se pomocí lan jako indiáni chytat do lasa, chycenýho jsme přivazovali i ke stromům. Ta hra „na indiány“ nás fakt bavila, nejradějc jsem chytal kamaráda Jirku, když jsem ho chytil do lasa a pak přivázal ke stromu, měl jsem divnej, zvláštní, nepopsatelnej, hezkej pocit. Dával jsem si práci, aby se sám neodvázal … bylo hezký vidět, jak zápasí ….
Až jednou v noci …
Večer probíhal standardně, večeře, táborák, kluci po mě nějak divně koukali, žádnej flek, nic jsem ale na sobě neviděl, pak večerka a zalízt do postelí. V klidu usínám, najednou divnej šramot. Někdo mě chytil za pusu. Než jsem se ohnal, už mě dva drží za ruce a další dole za nohy. Do pusy mi někdo něco strká … fuj, balík ponožek. A přes to izolepa. Jo proto jsem dneska na vejletě do města viděl jít Jirku do papírnictví, kupovat izolepu. Syčák! Jo, je to on, vidím jeho rysy, i ty jeho blonďatý vlasy ve zbytku záře z venkovní lampy … Aby to nestačilo, přes oči mi uvazujou nějakou pásku! Ruce a nohy mi uvazujou k nohám postele … no, je vidět, že denní příprava v uzlování se jim „vyplatila“ …
Pitomci … chtěl bych jim od plic něco peprnýho říct, copak ale můžu? „Mmmppphhh!!!“ Promáčený ponožky v puse mi dovolej jen huhlat. Izolepu mám obtočenou i za krkem, jakejkoliv pohyb čelisti navíc mě tahá a trochu bolí … Kdy mě asi tak pustěj, co? Nic? No, to nemyslej vážně, takhle mám bejt celou noc? No, to snad ne!
Čas zvolna ubíhá, venku ticho, jen občas zaslechnu chichotání. Já, roztaženej do X, nic nevidím, mluvit se už nesnažím, ono to přeci jen bolí, zkusím spát … příjemný to není, ale … únava mě přeci jen občas zmůže, takže chvílema i spím, občas mě zbudí mravenčení v rukouch, nebo nohouch, čelisti už taky od balíku ponožek bolej, … když jsem trochu hlasitějc huhlal a hlavou ukazoval k pravý ruce, kluci mi ruku na chvíli odvázali, brzo ale zase přivázali zpátky. Ach jo … už vím, jak se asi cejtili zajatci, přivázaný do X ke kolíkům … já naštěstí na sobě mám peřinu, a kluky přeci jen napadlo mi ruce a nohy něčím omotat, takže lana tak neřežou. Takhle noc je neskutečně dlouhá … těžko odhadovat čas … v dálce jen slyším houkat sýčka, občas je slyšet voda z potoka kus za táborem … Nemůžu se ani hnout … teda to jsem jim naletěl. Já vůl, no počkejte! Tohleto si za rámeček teda nedáte!
Ráno, ještě před budíčkem – trubkou, mě rozvazujou … to by mě zajímalo, kdo … no jasně, Jirka … co ho to vůbec napadlo … že by to bylo za to, že jsem se mu posmíval, jak se u toho stromu kroutil, když se snažil dostat z mejch úvazů? No … možná … Já jsem docela nevyspalej, já to na něj prásknu! No jo, ale … rozvázal mě on … tuším, že to byl on, kdo mi udělal roubík z ponožek a z izolepy … že to on to začal … ale zase mě rozvázal. A neuvazoval mě jen on … muselo jich bejt minimálně 5 … podle hlasu bych tipy měl, ale … když je nahlásím, budou mít průser. No a je pravda, že když jsem přivazoval Jirku ke stromu, sliboval mi odplatu a já řek, že se už těším. To jsem netušil, že to vezme takhle vážně. Je pravda, že dodržel slib … to ale fakt teda nemusel …
Během denního programu jsem unavenej, nevyspalej. S klukama se nebavím … odpovídám jim krátce, odsekávám jim. Kromě Jirky netuším, kdo z nich to byl … i když podle jejich pobavenejch pohledů by se to asi dalo poznat … jenže po mě kouká zase celej náš oddíl. Když si mě nakonec všimnul náš vedoucí, a ptá se, co mi je, odpovídám, že jsem se moc nevyspal. Pohledy kluků stojej za to! Teď! Teď je ta doba to naprášit! Teď! Nejvyděšenější pohled vidím u Jirky … tak hošánku, tak teď Tě napráším, a budeš mít průser, třeba Tě i pošlou domů … Tý ve … to přece nemůžu … takovej přece nejsem! „Netuším, bolelo mě břicho, asi jsem něco sněd“. Vedoucí se ptá, jestli je to už lepší, říkám že jo, pro jistotu ještě dává živočišný uhlí … jo, kdybys Ty věděl, jak já tuhle noc strávil … Vedoucí mě poslal, ať si na hodinku teda ještě odpočinu, ať se teda ještě trochu prospím.
Jirkův výraz se změnil … je v něm pořád obava, ale i úleva … I ostatní kluci se na mě podívali se směsicí úlevy a oddechu. Nechám je v tom ale vykoupat. Jen ať se bojej. Ještě může přijít čas je naprášit. Během dne se mi snažej nenápadně pomáhat, je divný, že i dveře i podržej … večer mi přinesli pití k večeři … prostě celej den plnej nenápadnejch výhod … stejně na ně mám vztek. Hlavně na Jirku, začínám tušit, že to on kluky zpracoval … ale ten jeho pěknej, nevinnej výraz? Je pravda, že na něm něco je, něco co mě přitahuje, něco mi brání Jirku potopit, neublížit mu … Proč zrovna on?
Večer máme znova táborák … Opékám si vyfasovaný buřt. Kluci se mě nenápadně straní. No co, maj proč … Kolem mě je o něco větší volno. Najednou si někdo přisedne hned vedle mě, přímo se na mě přitisknul. Jirka … Je cejtit březovým šamponem, čerstvě vymydlenej ze sprchy …
„Péťo, díky“
„Cože?“
„Že ti děkuju.“
„Za co?“
„No … žes nás nenaprášil …“
„Ty vole, a co to v noci bylo, jako?“
„No … předevčírem ses vyžíval v tom svazování, jak jsi mě přivázal ke stromu. Bylo vidět, že se v tom vyžíváš … že Tě to fascinuje, že se Ti to líbí … Tak jsme Ti to dali taky ochutnat, no.“
„Hm …“
„No nekecej, že sis to neužil …“
„Hm…“
Moc dlouho jsem mlčet nevydržel … Byl jsem rád, že sedí vedle mě, že …. No, jsem rád, když se mnou blbne, když se máme rozdělit do skupin, že jde se mnou právě on … když to teď podělám, podělám si to na dost dlouho … dyť von do toho papírnictví pro tu izolepu šel kvůli mně, je pravda, že za tím byly ďábelský úmysly, ale on to dělal kvůli mně, … no jo, no. Pro mně …
„No … hele ty ruce bolely …. Mravenčily. Byl jsem rád, když jsi mě ráno rozvázal, byla to fakt úleva. Je pravda, že jste mi to podvázali nějakejma fáčema, nebo co to bylo, ale stejně ty ruce fakt brněly“
„A to jsi to nemoh víc naznačit, že to nemůžeš vydržet?“
„A jak asi, ty dobrej, v hubě ponožky, přelepenej izolepou …“
„No, ale …“
„Ale … ty hele, byl to divnej, zvláštní pocit. Ztráta svobody, nemožnost pohybu, podřízení se „pánovi“, oddanej vůli toho druhýho … spánek byl fakt krátkej, ale myšlenky? Ty hele, to nejde popsat … ticho, relax … čas na přemejšlení, divnej adrenalin … člověk by se chtěl osvobodit, ono to nejde. Čas ubíhá jinak, čekáš, kdo se smiluje, a rozváže Tě … a ono dlouho nic … propadáš se na dno, chtěl bys zařvat … ono to nejde … takovej pocit, … to fakt nejde popsat … Když tě někdo přepadne, sváže, ohrožuje pistolí … čekáš na vysvobození …. Tak takovej nějakej pocit jsem měl … a pak úleva.“
Jirka se přitisknul víc, z jeho těla sálalo zvláštní teplo, docela mě zahříval … svojí ruku mi dal na nohu …
„Ty hele, podle toho jak to popisuješ, tak se ti to líbilo …“
„Hm … takhle zpětně … něco na tom je …“
„A dal by sis repete?“
„Hele … dej s tím pokoj, jo!“
Za dva dny jsme měli v programu vejlet na rozhlednu … sice jsme s tátou chodili už dálkový pochody, kde nás tak trochu tlačí čas, máme určitou dobu, do který musíme dorazit do cíle … Teď nespěchám, spíš si užívám vejlet, lezeme na kopec, rozhlídnout se po kraji … vidím, že i Jirka se loudá … a mě furt pálí otázka, kterou se bojím vyslovit …
„Hele, Jirko, jaký bylo to … to přivázání ke stromu …?“
„A jéje, Tobě se to rozleželo v hlavě co? No, taky zajímavý … na začátku mě to štvalo, ale ono mě to vlastně bavilo … něco jako jsi to popisoval ty … prostě zvláštní pocit, bejt odkázanej na někoho druhýho, kdo Tě ovládá … komu musíš, chtě nechtě věřit … Kdysi mě takhle, když jsem zlobil, u babičky za trest svazoval bratránek.“
„Jo, jo … taky jsem měl podobnej pocit, čím dál víc o tom přemejšlím, tím víc docházím k tomu, že se mi to vlastně líbilo, že ….“
„Že ….?“
„Že mi to bude i snad chybět, že bych si to zkusil znova, ale třeba trochu jinak …“
„Hm … třeba něco ještě vymyslíme …“
Dny ubíhají, tábor se krátí, s Jirkou si rozumíme čím dál víc a taky se mi čím dál víc stejská po nějakým svázání. Každej pohled na něj ve mně vyvolává vzpomínku, jak byl hezky u toho stromu přivázanej. Byl to hezkej pohled a po tý zvláštní noci bych si to chtěl docela taky zkusit. Když tu o jedno odpolední volno (polední pauza) mě Jirka láká do blízkýho lesa …
„Chtěl jsi přivázat ke stromu, tak jsem zase „znárodnil“ lano, tak na to pojď …“
Ruce mi svázal vzadu za tenkým stromem, druhým provazem mi svázal nohy. Ta mrcha! On má zase tu izolepu, zase mi sebral poslední čistý ponožky, ty mi cpe do pusy, to celý zase obmotává izolepou. Aby to nestačilo, celýho mě ještě dovazuje ke stromu. Nejdřív hrudník, pak i přes ramena. „Jjjrkkk! Ttt sss zzblll! Mmmph!“ Pak mi uvazuje nohy. Ne že by to jen obvázal, on mě provazuje i přes rozkrok … Hrůza … zrovna tam, slipy mě tlačí, …. Rukama nemůžu ani cuknout. Nakonec mi i zase zavazuje oči.
Tý, jo! Svázanej na kraji lesa, za bílýho dne! Co kdyby šel kolem nějakej turista, co by si pomyslel. No to by musel snad dostat infarkt … Uzly držej, Jirka se je učil docela s nadšením. No, když jsem ležel přivázanej na posteli, ležel jsem, tady přeci jen stojím, nohy trochu brněj, zkusím rozložit sílu do provazů, zkusím nestát plnou vahou na nohách … Něco mě ale začíná na nohy tlačit. Jako kdyby se někdo opřel … no jo, Jirka je o moje nohy opřenej, zase z něho cejtím tu příjemnou vůni březovýho šamponu.
„Víš, docela jsem toužil, Tě svázat … mít Tě ve svý moci.“
„Ppphhhččč?“
„No … sem tam si čtu indiánky, Karla Maye, občas tam indiáni někoho svážou, občas zase někdo sváže je … přemejšlel jsem jaký to je … tys mi to umožnil … chtěl jsem si to zase zkusit. Díky.“
„Mmmm jjjjkkkkk?“
„Bylo to prima, užíval jsem si to … akorát jsem věděl, že mě rozvážeš. Že mě musíš rozvázat … ale stejně je to zvláštní, to bejt svázannej, co?
„Mmmmtttt!“
Kdo ví, jestli mi Jirka vůbec rozumí. Kromě strachu, že nás uvidí nějakej kolemjdoucí, se cejtím OK, a to, že se mi tak hezky opřel o nohy, že si se mnou jakoby povídá, je prima … už na něj nemám takovej vztek, jako tenkrát v noci, je to divný, mě se to líbí … hlavou mi jdou různý způsoby, jak se dá ještě svázat … přivázat k židli, svázat ruce a nohy dohromady, vepředu, nebo vzadu, kozelec, zajímavý by bylo i se nechat přivázat, viset, někde na bráně, tam spíš ne, ale někde ve dvirkách branky … no, to ale nepůjde, to by nás fakt někdo načapal … Ale toho Jirku mám chuť zase nějak svázat já.
Odpolední slunce přes stromy začíná svítit na mě a hřát … připadám si jako zdrátovaný kuře na rožni … Jirka nějak zmlknul … on snad opřenej o mý nohy usnul … trochu se začínám vrtět, probírá se ze spánku. Rozvazuje mě … škoda, chtěl bych si to užívat dýl, ale polední klid v táboře za chvíli skončí, o týhle naší neřesti nemusí nikdo vědět … Pomáhám mu smotat lana a pomalu se plížíme do tábora.
„Jaký to bylo?“
„Prima, docela bych to i vydržel dýl …“
„Snad ještě nějaká šance bude …“
„Taky doufám, hlavně bych Ti to chtěl někdy oplatit …“
„Pche … no jo, no, tak jo, někdy se zase nechám svázat já od Tebe … no“.
Tábor pokračuje dál … ještě jsme byli na několika vejletech do přírody, užili si pár bojovek, užili si i exkurzi na hájovně, kde nám hajnej vyprávěl o životě v lese …
Předposlední den jsme měli sportovní den … hody krikeťákem, střelba z kuše, běh ve dvou se svázanýma nohama (já samozřejmě běžel spolu s Jirkou, bylo to prima…), jeli jsme i do lanovýho parku … prostě jsme si poslední celej den tábora patřičně užili …
Když jsem se v podvečer vrátil, sednul jsem si na postel, pod peřinou cejtím něco tvrdýho. Co to je? Tý jo! Oni tam úhledný balíčky lan, co jsme na nich trénovali uzly … kde se tam vzaly? Za zádama Jirka … v jeho čích čtu žádost …
„Slibovals, odplatu …“
„Jak to myslíš?“
„Nikdy jsem nebyl svázanej do kozelce, chtěl bych to vyzkoušet …“
„A kde se tu vzaly ty lana?“
„To neřeš, kdo se moc ptá, moc se dozví …“
„No jo, a kdy?“
„Máme půlhodinu čas do večeře.“
Jirka mi napovídal co a jak, nejprve svázat ruce za zádama, pak nohy … použít na svázání co nejvíc provazu, aby to moc netlačilo … pak k sobě přitáhnout lokty, co nejvíc ovázat … Ke svázanejm kotníkům pozvolna přitahovat lanem přivázaný zápěstí a lokty … je vidět, že Jirka překonává trochu bolest, chtěl by se napřímit, nemůže … Ležet na břiše moc dlouho nevydrží, převaluje se na bok … je to krásnej pohled. Tenhle krasavec tu leží bezmocně svázanej, jako chycený zvíře. Nádhernej pohled … Sedám si k němu, do vůně březovýho šamponu se pomalu vkrádá vůně čerstvýho Jirkovýho potu, jak vnitřně bojuje se svázáním … Cca 15 minut to vydržel … na rukou si roztírá otlačeniny z lan, jak jej stahovaly … na večeři si radši bere na sebe mikinu s dlouhým rukávem … nemusí nikdo nic poznat …
Na rozlučkovým večeru sedíme vedle sebe … bylo to prima, škoda že to končí, oba toužíme v tom nějak pokračovat … je mi líto, že tábor zejtra skončí, bude se mi po tom stejskat … snad i pak se budeme s Jirkou dál potkávat … teda já pro to udělám maximum, nevím jak on…
Tábor končí … na nádraží nastupujeme do vlaku, my s Jirkou si jdeme do volnýho kupé … už mám od něj telefonní spojení, bydlí pár stanic tramvají ode mě … snad se teda budeme potkávat dál … Vlak se rozjíždí, k nám do kupé si sednul i náš mladej vedoucí … celou dobu na mě spiklednecky kouká …
V půli cesty si Jirka jde odskočit na WC. Vedoucí na mě znova spiklenecky koukne a ptá se:
„Tak jak se Ti líbilo svazování, co?“
„Jak to víte? Já jsem přece nic neřek!“
„No čekal, jsem, jestli ho práskneš. Máš můj obdiv, žes to vydržel.“
„No dobře, ale jak to teda víte? Kdo to prásknul?“
„Vím o tom celou dobu … od koho si asi myslíš, že měl bratránek ty provazy, kde je asi sebral, co?“
„Jakej bratránek, zase?“
„No náš Jirka, můj bratranec, přišel za mnou, abych mu ty lana půjčil, že zkusí na noc svázat taky Tebe …“
„Taky?“
„No trénink na to má z dřívějška, když jsme spolu jezdili na prázdniny a víkendy k babičce, tak jsem ho přes noc občas svazoval … hlavně když zlobil … no tak si to teď vyzkoušel i na tobě, no …“
„No teda …“ Jirka se už vrací z WC ….
Teda, tohle Ti jen tak nezapomenu … pomsta bude „sladká“! Už se na to těším!