zdál se mi sen, že jsme se s Petrem zúčastnili swingers párty, pro heterosexuály, pochopitelně. Pořád jsem se bál, že přijdou na to, že jsme homosexuálové a bude průšvih. Procházeli jsme různými místnostmi, i potemnělými, tu a tam potkávali různě (ne)oblečené lidi, raději jsme se rozdělili, abychom nebudili pozornost, a nakonec jsem se rozhodl odejít, z bezpečnostních důvodů, ale nemohl jsem najít Petra. Musel jsem požádat jednu slečnu, co tam pracovala, aby mi ho odtamtud pomohla dostat. Stále se to ale nedařilo, zasedla si na něj jakási obtloustlá nesmlouvavá osoba a navíc jsem nemohl najít nějaké součásti oděvu. Sen byl dost tísnivý, jak už tak sny bývají.
Jinak jsme byli autem v Libhošti. Velká oprava dálnice Praha – Brno se skutečně chýlí ke konci, jenže, vyjeté koleje u Mirošovic dávají naději, že hned po volbách začnou další uzavírky. Jinak potíže jsme měli na cestě tam před Prostějovem, na cestě zpět u Prostějova, kde jsme stáli asi 20 minut. Nějací šílení Poláci, co nás předjížděli kousek od Šternberka, měli poruchu vozidla, takže nejprve ho museli odtlačit ke kraji a poté jsme je všichni museli opatrně objíždět, neboť se tak stalo ve zúžení do jednoho pruhu. Další zdržení bylo u Brna, ale to už bylo celkem krátké. Ostatní zácpy se mezitím rozpustily, však jsme do Chyňavy dorazili až ve 22.30. Ale popravdě, cestou jsme se stavili u Panny Marie ve skále, což je klidné tiché místo k modlitbám a rozjímání. Pokud ovšem není velká pouť. Už když jsme přijížděli od Oder, bylo nám divné, co proti nám jede aut a skutečně; velká louka nedaleko zázračného pramene byla plná aut, stánky s vařečkami, perníky, košíky a kdoví čím ještě, kolotoče, autíčka, lidí jako o pouti, po klidném rozjímání ani stopy. Ještě jsme se stavili na jedné lokalitě se starčkem bažinným, proto ten pozdní příjezd do Chyňavy. Ani cesta tam nebyla kdoví co. Z práce jsem vyrážel ve 13.10, abych stihl vlak ve 14 hodin. Na Karlově náměstí jsem nasedl na tramvaj na Kubánské náměstí a jak tak jedeme po Ječné ulici, najednou se ozvalo řachnutí, skřípání a tramvaj prudce zastavila, až jsem si narazil koleno. Ano, nějaký čurák nevymrdaný začal odbočovat do leva, nevšiml si tramvaje a narazil do ní. Okamžitě bylo jasné, že je průšvih a tramvaje hned tak jezdit nebudou. Došel jsem pěšky na I. P. Pavlova a domluvil se s Petrem, že pojedu metrem na Strašnickou a tam pro mne přijede autem. Nakonec nebylo zpoždění nijak veliké, metrem jsem byl na Strašnické za chvilku a možná jsem to celé způsobil, abych si mohl koupit makronku. Do Libhoště jsme ovšem dojeli až ve 21 hodin. V pondělí jsem pak vyrazil do sauny na Slovany a doufal, že bude málo lidí. No byli jsme tam dva, to už zavání zavřením sauny, ale venku bylo celkem teplo, tak se asi chlapům do sauny nechtělo. Do bazénu jsem tentokrát zkusil jít v úterý ráno, žel byl plný plavající mládeže. Alespoň že ostatních lidí bylo málo, v dráze jsme plavali dva, ale ty vlny.
Také jsem myslím ještě nelíčil, jak jsem na nádraží v Chebu viděl vytáhlého chlapíka v červených trenýrkách použitých místo kraťas. Zkoušel jsem se mu zespoda podívat do rozkroku a opravdu jsem něco zahlédl, ale byl jsem mu podezřelý, myslel, že je mi špatně, jak jsem se tak válel po zemi. Ovšem, že by mi v pátek po 1,5 hodině v nacpaném vlaku bylo zvláště dobře tvrdit nemohu. Poté jsem ho viděl ještě ve vlaku a zřetelně mu vyčuhoval kousek šourku, krásně bílého. Škoda že neroztáhl více nohy, mohlo být vidět všechno.