Ksukolznovu    (53/190/65)

– Plzeň-město
Holba Můj milý deníčku,
tuhle se mi zdál sen, jak jsme se šli projít do míst mého dětství a zamířili ke hrázi přehrady Skalka a jak ji tak přecházíme, všimli jsme si, že je v ní hodně vody a už dokonce čůrkem přetéká přes korunu hráze. I lekli jsme se a vrátili se na pravý břeh a Petr někam volal, ale to už tekla voda přes celou hráz proudem. Ovšem za chvíli dorazili nějací lidé, použili totiž tunel prokopaný na levém břehu (otázka pro znalce: odkud ti lidé přišli, když v tom směru není nic než pustina), vlezli do vody kousek od hráze proti proudu a zvedli za dna nějakou zábranu a to zřejmě zachránilo hráz. My jsme ovšem byli naštvaní, že nemáme jak se dostat na druhou stranu. Pak jsem měl i nějaké divoké sny, ale ty už si nepamatuji.
Také jsem byl svědkem, jak nějaký dobře oblečený, ale značně neklidný mladík s kolem čekal na tajemného souseda. Pak spolu dojednali nějaký obchod, ten mladík odpočítával cosi jako peníze, neměl jsem dalekohled, to by bylo příliš nápadné, musel dvakrát přidávat, do čehož se mu moc nechtělo, soused na chvíli odběhl domů a po návratu mladíkovi něco předal, a když ten šťasten odcházel, poklepal na sedlo, aby souseda upozornil na kolo. Snad tím nechtěl říci, že až kolo prodá, bude mít peněz dost. Celá příhoda mne naplnila smutkem, takhle nějak přece začíná pád do bezedné bažiny.
Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nám poskytuje 6000 KČ na takzvané benefity, jde o cizí slovo, takže pořádně netuším, co znamená, a tyhle benefity se musí utratit výhradně přes kafetérii, další cizí slovo, což je značně obtížné. Ale vymyslel jsem, že zaplatím pobyt v Branné, což je podhorské městečko na úpatí Vozky a tak jedu směr Jeseníky, ovšem s přestupem v Praze. Jízdenku do Prahy jsem koupil o jeden den dříve, ovšem opomněl jsem zaškrtnout při koupi zítra, nebo se možná příkaz neprovedl a já neudělal řádnou kontrolu. Naštěstí průvodčí byl hodný a protože jsem jízdenku nepoužil, což se pozná, uznal mi ji. A navíc byl docela hezký. Máme mít v 17 hodin přednášku o krásách Slovenska, takže jedu z Plzně v 15 hodin expresem. Vše by se pohodlně stíhalo, kdyby vlak neměl zpoždění už z Německa a dále se v Plzni neodpojoval jeden vagón. Probíhalo to tak, že na nástupišti zůstal první vagón, tři zadní se odtáhly, kdesi se odpojil postižený vůz a zpět se nasunuly zbylé dva vagóny. Mezitím se na začátek vlaku přistavily další dva vagóny a elektrická lokomotiva, místo dieselové německé. Takže v 17 hodin s jistotou nedorazíme.
Také je zajímavé, že lékař Voráček, jenž nakazil za letu ČOV na olympiádu několik lidí, stále tvrdí, že on nic. Doma měl tři nakažené, sám nebyl očkován, byl ze všech první pozitivní, ti co sedli poblíž to později také měli, ale není přeci jisté, kdo virus šířil. Musí se vyšetřovat, protože je celá věc nad slunce jasnější, že můj milý deníčku. Místo aby ten člověk byl přísně potrestán, tak se vyšetřuje. Zkrátka, nejen Voráček to zvoral. Měl by panáček vrátit diplom, jak se říkalo za komunistů.
Na grilování jsme pochopitelně dorazili s půlhodinovým zpožděním a Petr trefně poznamenal, že nám to pěkně začíná. A skutečně, cesta do Branné, což je městská památková zóna na úpatí Králického sněžníku, ačkoli slouží jako východiště do Jeseníků, byla prostě hrozná. Valašský expres měl asi 20 minut zpoždění, na přestup jsme měli 17 minut; už jsme podléhali úzkostem, než si Petr v ťapce ověřil, že přípoj do Branné má hned 60 minut zpoždění. Takže jsme v Zábřehu vystoupili, zašli do tamní hospody na celkem hnusné pivo Welzl, ano ano, můj milý deníčku, Eskymo Welzl je ze Zábřeha a po 80 minutách zpoždění jsme vyjeli směr Branná. Ale zadarmo to nebylo, nemysli si, můj milý deníčku. Takový zmatek, jako tentokrát už dlouho nepamatuji. Abychom zmatek náležitě ocenili, musíme vědět, že z Brna jede přes Olomouc složený vlak. Ten se v Zábřehu rozpojuje, půlka jede do Šumperka a půlka dostane novou lokomotivu a jede do Branné. Tentokrát bylo všechno jinak. Vlak do Šumperka nejel, byl zrušen bez náhrady. A teď sleduj, můj milý deníčku, nejprve se na cedulích objevil náš vlak na Jeseník, za vhodnou chvíli přijel vlak, část lidí vystoupila, mezitím přijel křižující vlak z opačného směru na jiné nástupiště, aby si to lidé užili, nikde žádný nádražák, nikde žádné hlášení, my, co jsme chtěli do vlaku na Jeseník jsme začali nastupovat, ale lidé ve vlaku nás upozornili, že právě z Jeseníku přijeli a pokračují do Olomouce, takže jsme zase vystoupili. A teď nastal zmatek. Odkudsi se objevil uštvaný průvodčí a prohlásil, že vlak se skutečně vrací do Jeseníku, ale nejprve je nutno z něj vyhnat lidi. Prošel prostě vlak a oznámil, že do Brna se nejede a je nutno přestoupit do vlaku v opačném směru. Lidé tedy vystoupili, my jsme nastoupili a čekali, než část vozů odpojili a připojili novou lokomotivu v opačném směru. Pochopitelně k nám přistoupili lidé od Brna, jimž se vedlo stejně, též byli vyhnáni z přímého vlaku. A konečně jsme vyjeli. Pravá lidová veselice. V hotelu měla recepce do 20 hodin, dorazili jsme v 19.55. Ale to si způsobila paní recepční sama, neboť prohlásila, když jsme si předem ověřovali možnost pozdního příchodu, že na zpoždění od ČD jsou zvyklí. Takže jsem byl nakonec rád, že jsem si kvůli grilování vzal dovolenou na pátek a mohli jsme vyrazit v pohodě už v 15.15 z Prahy. Místo předpokládaných třech hodin jsme se plahočili pět. Na další den jsem naplánoval poněkud náročnější výšlap, vlakem jsme vyjeli na Ramzovou, odtamtud pěšky na Šerák, dále na Keprník s 1423 metry nad mořem nejvyšší bod trasy, následoval sestup do sedla pod Červenou horou, to je ta z Červenohorského sedla. Už když jsme scházeli do sedla jsem měl krizi, když jsem viděl protilehlý hrozný kopec, na něž se chytáme vylézt. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby nenašel žádnou slušnou kytku, trval jsem na výstupu, ač bylo vidět, že Petr by se nezlobil, kdybych Vřesovou studánku a Skalní okno vynechal. Zatnul jsem však zuby a vyplatilo se. Našel jsem alespoň zvonek vousatý a lněnku alpskou, když už nic jiného. Následoval výstup na Vozku, s 1377 m druhý nejvyšší bod trasy, výhodou bylo, že už zde nebyl provoz jako na promenádě: hlavní dálnice je Červenohorské sedlo s parkovišti – Keprník – Šerák – lanová dráha – Ramzová a na ní je provoz značný. Za Vozkou, směrem na Brannou je už ale vyloženě pusto. Nakonec jsme ještě stihli navštívit vodopády Hučavy. Pěkné, ale trochu z ruky. Do Branné jsme se vrátili stezkou kolem skal a hurá do saunového světa. Privátní welness za 1500 KČ na 1,5 hodiny byl beznadějně vyprodán, takže jsme se museli spokojit s obyčejným. Ale vzhledem k tomu, že probíhaly saunové rituály jsme měli saunový svět sami pro sebe. Aromasauna byla mimo provoz, ale nám stačila solná pára, vířivka a já dokonce zkusil Studnu pohanů, neboli ochlazovací bazének, výrazně studenější než ten na Slovanech. Když jsem se svlékl, zjistil jsem, že jsem se pořádně spálil. No bylo horko, bundu jsem táhl zbytečně, a to jsme se pohybovali převážně nad 1000 metrů. V Branné je po 20 hodině otevřena jen jedna hospůdka, kde podávají jídla, to jest na celý týden navařený boršč, smažený květák z polotovaru nebo palačinky ohřívané v mikrovlnné troubě. Dost bída, asi se do hor nejezdí dělat túry, ale válet se do wellnessu. Pokoj v zámeckém hotelu byl drahý, padly na něj benefit body, spartánský v renesančním stylu, betonový strop obložený dřevem, postel, pár kousků historizujícího nábytku a koupelna maskovaná dřevěnou klecí. Dojem kazilo jen bílé protipožární čidlo a nepřítomnost wifi. V noci tam byla tma a ticho, vedle ubytovaný homosexuální pár se choval slušně. A ano, byla v něm zima. Jinak jsme bydleli v takzvaném horním zámku, pod renesančními arkádami. Ráno bylo jasné, že mám dost, bolely mne holeně a bolí mne dosud. Popravdě, takhle zničený už jsem dávno nebyl, takže jsme vyrazili jen na pětikilometrový výlet na skály v PP Pasák. Skutečně velmi zajímavé, jen zarostlé listím. Kdybych se nebál, že spadnu, mohl jsem vylézt i do skalního okna. Na Králickém Sněžníku jsme dalekohledem odhalili nově stavěnou polskou rozhlednu a už byl čas na návrat. A myslíš, můj milý deníčku, že jsme jeli hladce? Ale kdež, zpoždění na příjezdu do Prahy bylo 30 minut a to stačilo, abychom museli na hlavním nádraží čekat bezmála hodinu, než něco pojede do Berouna, kde bylo auto. Ale dojeli jsme bez nehody, nepočítám-li Petrův telefon, jenž mu spadl na kamenitou cestu a prasklo mu sklo.