odpočinek
Můj milý deníčku,
to jsem tedy zíral. Na plzeňském Gottwaldově nádraží (omlouvám se, zapomněl jsem se, na hlavním nádraží) na záchodech, opět volně přístupných po období turniketu, jsem viděl chlapíka, jak si jen tak v umyvárně přede všemi něco píchá do paže. Možná inzulín, co myslíš můj milý deníčku. A mimochodem, kam se hrabe takové slabé tornádko z jižní Moravy. To chce pořádné záplavy, jako v Německu. Tomu říkám naprostá zkáza. A u Staré Boleslavi chtějí otevřít fungl novou těžebnu štěrkopísku. Ten je čím dál vzácnější a hodně nese, víš můj milý deníčku. A že se do štěrkovny občas spláchne část městečka? No koho to zajímá, že. Nebo v Číně. Tam jim také trochu napršelo do metra. Zato u nás už pomalu začíná sucho. No dobře, tak ne, sucho se odkládá na horký podzim. Tuhle jsem si prodloužil členství v Ponrepu. Nejprve chtěla zmatená slečna 4500 KČ, pak se ovšem umravnila, ale zřejmě až moc, platil jsem 150 KČ jako v předchozích letech. To Petr dopadl podstatně hůře. Platil postkovidových 450 KČ. Je vidět, že krize právě vypukla. O zeleném šílenství ve zpropadené EU ani nemluvě. Nevím, zda už jsem se zmiňoval, že se bratr podivoval nad skutečností, že v domě pod Skalistými horami, v němž měsíc bydlel, mají ve sklepě druhý byt. Myslím, že už je zřejmé proč. Kdyby udeřilo tornádo, zbylo by alespoň náhradní sklepní bydlení. Když jsem si v práci postěžoval, že jsem úplně oddělaný z ořezávání zeravů a cypřišků ve třech metrech ruční pilkou, ubezpečil mne spolupracovník Martin, že dříve takhle ořezával rodičům živý plot ze smrků na jejich chatě a nezdálo se mi, že by na to rád vzpomínal. Teď už mají elektrickou pilku, neboť otroci nemají na hlouposti čas. Když jsme se vraceli z Libhoště, zaujal nás hubený prodavač občerstvení ve vlaku. Ten byl snad sjetý. Nemístně žvanil a vůbec byl agitovaný, měl tetované paže a jakési jizvy. No, jednou se takový člověk snese, ale pokaždé by to bylo dost únavné. Možná dříve pracoval v nějakém nočním klubu, tam by se lépe vyjímal.