začalo léto a všechno je mnohem horší. Spoje MHD mají opravdu rozčilující intervaly a sauna v bazénu Slovany sice dál běží, ale jen v pondělí a úterý a jen společná. Tuhle jsem společnou vyzkoušel, bylo tam dost lidí, z toho jen dvě ženské, ovšem jedna z nich byla záškodnice a na žhavící kameny naházela led a ještě rozháněla páru ručníkem. Prý to takhle dělají v Praze při rituálech. Tohle mi opravdu vadí, mám rád suché teplo, dělá mi dobře. Když mám chuť na páru, tak jdu přeci do páry, kde je menší teplota a pořádná pára. Z této vlhké sauny se mi udělalo hnedle šoufl. Ale byl tam jeden pohledný mladík, nazrzlý, nějak mne správně odhadl, nejprve se všelijak zakrýval a otáčel, ale nakonec se vzdal a ukázal všechno. Moc pěkné a vzrušující. Také jsme po roce byli ve Starých Splavech v chatě Roháč. Pokud příští rok vynecháme, ten další už bude teplý slet ve zřícenině chaty Roháč, tak zpustlým dojmem místo působilo a vyviklané prkénko na jednom ze dvou záchodů je toho jasným důkazem. Vzhledem k tomu, že jeden den jsme strávili s panem Jiřím Mimoněm z Mimoně, na ostatní radovánky nám moc času nezbylo, v pondělí ráno, tj. na první červencový svátek jsme jeli do Libhoště. Za největší atrakci pan Jiří považuje občasný vodotrysk s kopajícími se volavkami a potom průrvu Ploučnice. No, připadalo mi to trochu umělé, ale vodáci se z toho mohou podělat. Kdyby v Ploučnici nebyla tak špinavá voda, uvažoval bych nad možností proplout průrvu na matračce, správně nafukovacím lehátku. Já vím, vodáctví mne prostě minulo. Ale s panem Jiřím jsme byli na Juliině vyhlídce, kde jsem po vyčerpávajícím pobíhání našel Carex macroura; jsem ovšem nějak z formy, dříve bych navíc ještě křepce vyběhl na Ralsko, tentokrát jsem byl rád, že se jede odpočívat na pláž. Na pláži už bylo po 17 hodině poněkud chladno, zato voda v Máchově jezeře je letos na začátku sezóny stále překvapivě čistá, takže jsem si chutě zaplaval. Už jsme chtěli jít zpět na chatu, jenže dorazil jeden příjemný, stále ještě mladý muž, tak jsme ho přesvědčili, ať se také svlékne a vykoupe. Vzhledem k tomu, že jsme byli nazí a Jarda, myslím že se tak nějak jmenuje, není žádný stydlín, mohli jsme si ho dobře prohlédnout. Bylo to pěkné, jen už se blížil večer a tak se do mne přeci jen dala zima. Mimochodem, poslední nudapláž na Máchově jezeře na Klůčku byla zrušena, prodavači vstupenek prohlašovali, že mají příkaz naháče vyhánět, ale zatím tak snad nečiní. Když jsme se s Petrem tuto smutnou novinu dozvěděli, rozhodli jsme se chodit na Klůček až po 17 hodině, kdy už se vstupné neplatí, takže nás už neměl kdo vyhazovat. A také odmítáme podobné manýry podporovat penězi. Jakoby textiláci neměli kolem Máchova jezera dost místa. Z Roháče je to 3,5 km, takže jsme se každý den pěkně prošli, na mostku přes záliv jsme viděli husice nilské, dosti nápadné vrubozobé ptáky. Též jsem Petra vytáhl na Jestřebské slatě, viděli jsme tam celé houfy nádherně rozkvetlých prstnatců plamatých, nebo jakých, také jsem se stavil na Baronském rybníce, kde pro změnu kvetly prstnatce české, či jak by se jim mělo říkat. A protože bylo letos vlhko, prstnatce byly zvláště pěkné a bylo také spousta kohátky kalíškaté. Jen s tučnicemi to vypadá bledě a hlízovec jsem též nenašel. Zřejmě vymizel a tučnice ho budou následovat. Smutné. Celý pobyt byl hlavně o jídle. Vynikající kuřecí prso s čočkovým salátem v Jachtklubu, rozlétaný ptáček u Zlaté lípy, ne už tak povedený smažený sýr opět v Jachtklubu na druhý den; zřejmě jiný kuchař, a u Petrových rodičů se jenom jedlo a pilo, co hrdlo ráčilo i neráčilo. Však mne ještě teď tlačí žaludek. Naštěstí jsme v Libhošti byli jen něco přes 24 hodin, takže mne zaměstnali pouze na tři hodiny k trhání bílého rybízu, docela jsem se při tom spálil. Pak už následovalo jen koupání v jezírku a odpočinek na slunci. Obávaná cesta zpět do Chyňavy po D1 proběhla hladce, možná k tomu přispěl zákaz jízdy velkých nákladních vozů ve svátek, zato cesta do Starých Splavů v pátek odpoledne byla hrozná, Praha byla zacpaná jak náleží a při cestě ze Starých Splavů do Libhoště předvedla navigace jeden ze svých nejlepších výkonů. Ono jí pravda moc jiných možností nezbývalo, ale stejně. Mezi Kůněticemi a Sezemicemi je echtovní dřevěný most. Je jednosměrný, my naštěstí měli bílou šipku, zato v protisměru čekalo dobře osm automobilů, a před vjezdem jsou bytelné sloupky o rozteči dva metry. No, abychom projeli, museli jsme sklopit zrcátka. A nějaká paka před námi vycouvávala. A mimochodem, jde o starý usácký vojenský most z dob druhé světové války, původně zamýšlený jako provizorní. Hahaha.
Už zase nás straší supercelami a bouřkami a já ztratil velký deštník; nechal jsem ho ve vlaku, protože jsem ho dal nahoru na poličku. To je pochopitelně hrubá chyba, neboť sejde z očí, sejde z mysli. Ještě něco. Letos mne konečně napadlo zkusit na teplou společnost origami a u některých pánů úspěch mělo, největší obdiv sklidil skřítek Joda, jistý mlaďoch si ho dokonce fotil.