vracím se do Plzně z prodloužené návštěvy Prahy už ve 20.43, místo abych si zašel po čase do Babči, což se nabízelo, byl jsem poblíž a jel až ve 22.39. Ale byl jsem za toto selhání náležitě potrestán. Máme už 25 minut zpoždění, prostě dost hrozné, navíc se zřejmě budu muset ještě vysprchovat, takže stejně půjdu spát kdoví kdy. Navíc, kdybych se vracel večer, už bych třeba nečetl všechny ty hrozné zprávy a tiše pospával. Koronavirus se nám konečně zase začal vesele šířit a to jsme ještě ani pořádně nerozvolnili, zasáhla nás supercela se zkázonosným tornádem a srovnala Hrušky, Moravskou Novou Ves, Mikulčice, Lužice a část Hodonína se zemí a Beneš byl zločinec, protože vyhnal Němce ohněm a mečem a nastolil komunismus. Ale popořádku. V době vrcholící koronavirové krize jsem z nedostatku jiných podnětů za 3400 KČ předplatil pobyt až pro šest lidí v Chatě na vodě. Jde o hausbót, tedy loď sloužící k bydlení, trvale ukotvenou, nově u ní byl dobudován wellness, tedy pěkná sauna v sudu, žel se špatně těsnícími dveřmi a dvěma káděmi, z nichž jedna má vodu studenou a druhá má zabudováno topení, což jsou vlastně vodotěsná kamna na dřevo; je to docela zábavné a i účinné. Původně jsem si myslel, že by Petr mohl na pobyt pozvat ještě nějaké přátele, ale pak mi došlo, že by takový pobyt mohli ocenit i děti a přinejmenším Kuba byl opravdu nadšený, dokonce než šel druhý den do školy, ještě se proběhl po palubě, aby se rozloučil. Takže se vybral vhodný den uprostřed týdne a objednal se pobyt s tím, že přijedou i Petrovi rodiče. Jenže těsně před nástupem se vyjasnilo, že hrozí silné bouřky a rodiče se zalekli a zůstali doma. Celkem se to hodilo, neboť místa tam pro šest lidí opravdu moc není. Wellness byl příjemný, děti byli z kádě nadšené, jen voda se nestačila dostatečně ohřát. Na lodi je sprcha se záchodem, ale odpad se vypouští přímo do Vltavy. Hausbót je umístěn ve slepém rameni Vltavy v Holešovicích u Libeňského mostu. Místo je dosti nevzhledné, ale opuštěné a má své kouzlo. Vodu jsme raději nepili, co kdyby byla brána také z Vltavy. Západ slunce byl hezký, děti nadšené, jenže pak Ninka sama vlezla do postele a mne napadlo změřit jí teplotu. Protože jsem jako napotvoru měl ssebou teploměr, naměřil jsem 37.5 stupňů a měli jsme po náladě. Vymyslel jsem to tak, že když teplota zvýšená bude i ráno, strávím s ní den v Chyňavě a pak se uvidí. Už když jsme šli spát, začínalo pršel a blískalo se, za chvíli už pršelo pořádně, byly pořádné blesky, ale děti spali jako zabité. Asi ve dvě ráno mne vzbudilo jakési šplouchání, stále hustě pršelo. Šel jsem na záchod, ještě šel spláchnout, ale když jsem se koukal ven, zřetelně jsem viděl, že voda stoupla. Zachvátila mne hrůza, ale naštěstí posléze přestalo pršet a do rána voda opadla. Ninka se tentokráte vzbudila a chlubila se, že je celá zpocená. Ráno měla pořád ještě 37.1, takže jsme spolu jeli do Chyňavy, tam jsem jí udělal domácí test na koronavirus, negativní, i teplota jí klesla a odpoledne jsem odjel do Prahy do kina. Po cestě z metra jsem si koupil nějakou zahraniční pochoutku z listového těsta za 70 KČ, chutnou, ale pálí mne z ní žáha, nakoupil čaje a po kinu jsem chtěl jít do DČ na Můstku, jenže ta má zatím otevřeno jen do 20 hodin; prý nejsou lidé, ani na obsluhu, ani po 16 hodině zatím moc nechodí. Měl jsem zkusit tu Babču, alespoň bych ji podpořil. A zapomněl jsem ve vlaku velký deštník, mám už jen ten malý skládací. Udělal jsem totiž hrubou chybu a dal ho na horní poličku. To se prostě nesmí, sejde s očí, sejde z mysli, že můj milý deníčku. A když jsem tuhle jel domů, vyhodil jsem ze sedadla hnusného odporného černocha a myslíš, můj milý deníčku, že si přesedl jinam? Ne, až do Chebu seděl blbeček negerská vedle mne, ač už od Plané bylo docela volno. Já měl místenku a vybalený počítač. Ale to nebylo nic proti tomu tlustému bílému praseti, když jsme jeli do Strážnice. A tenhle odporný mastodont ještě funěl, když jsem si potřeboval něco vzít z batohu a musel se, chudáček vyžraný, zvednout. Má si, když je tak tlustý, včas koupit místenku, aby seděl u okénka. Jenže když má mozek obalený tukem, moc mu to zřejmě nemyslí, že můj milý deníčku. Tak koronavirus se prý nešíří, prý to byla chyba dat. Ten vlak je poloprázdný. No je přeci pátek, ne? V novém Čtyřlístku jsem zjistil, že jeden z příběhů nenamaloval Němeček, ale někdo jiný. Chvíli mi trvalo, než jsem si toho všiml, ale že je kresba nějak jiná jsem viděl hned. Cosi zkrátka nehrálo. A v expresech už jezdí občerstvení.