všechno se otevírá, i kino Ponrepo naskočilo na běžný provoz, takže po dlouhé době jedu do Prahy na filmové představení. Je to dost únavné, ale co se dá dělat. Jen kdyby v expresu zase nebyla zařazena náhradní souprava. Příjemně chladný květen odvál čas a byl vystřídán parným červnem, jsou ale otevřené bazény, kam ovšem zatím nemám čas zajít. Akvafórum rozeslalo dopis, že může přijít každý, že kapacita je dostatečná i s ohledem na vládní protikoronavirová omezení; asi započítavají i rozsáhlou opalovací loučku. V pátek jedu na volno domů, tak nejspíše zajdu tam. S Petrem jsme byli v Bílých Karpatech, spali jsme v pohodlném hotelu Strážnice, s příjemnými retro pokoji, cpali se po večerech v hotelové restauraci, popíjeli vínko ve vinárně, jeden den jsme nachodili 15, druhý den 20 km, koupali se v pylu a klíšťatech na orchidejových loukách bez orchideí, našli škardu ukousanou, hrachor panonský i tořiče, zato nenašli podkovku, obdivovali jsme rázovité výmalby na nádraží, na kapličkách i soukromých domech, postáli jsme ve stínu Adamcovi oskeruše, spálili se na sluníčku, koupali se v Lučině a vůbec jsme se měli fajn. Petr chytil tři klíšťata, já dvě; když jsem se snažil to jedno Petrovi odstranit, tak jsem ho přetrhl. To jsem ale nešika, což. Také jsme viděli pozoruhodné křížení Baťova kanálu a Veličky. Vzhledem k množství pylu jsem dokonce potupně nosil respirátor na loukách; nakonec proč ne, když už je všichni musíme mít. Odjezd jsme málem nestihli, ale už jsme byli poučeni z předchozího dne, takže jsme dali Olince echo předem. To bylo tak. Náhodně jsme u snídaně vyslechli hovor číšnice s recepční Olinkou, typ jihomoravské krasavice, jak ji popsal Petr, že zde má dva lidi, jenž chtějí odjet v 8.42 a potřebují zaplatit. Zřejmě tito lidé, podléhajíce úzkosti, volali i vedoucího, takže přeci jen stihli zaplatit; platili právě u číšnice. Olinka se přiřítila před devátou, už namalovaná a dokonale upravená. Proto jsme se ohlásili s odjezdem dopředu a neměli jsme žádné potíže. Ve Velké nad Veličkou jsme byli v hospodě na obědě, hovězí tokáň s knedlíkem za 68 KČ, což už se dnes vidí málokde. A žel, pobyt v Karpatech odnesla moje expediční košile bushman. Cesta vlakem zpět proběhla celkem dobře, však jsme jeli v pondělí, takže nevadilo, že mne vydařený e-shop Českých drah opět vypekl, tentokrát s místenkami. Zato cesta z Prahy byla dost hrozná. Nejprve jsme se pokoušeli doběhnout rychlík, ale kdepak, jedná se o ukázkový nepřípoj. Odjel nám u nosu. No, za chvíli jel osobní vlak, ale jela stará souprava bez klimatizace, patrová, kde jen ji vyhrabali?, v pondělí odpoledne dost plná, nahoře opravdu pekelně rozpálená. Naštěstí za Černošicemi jsme si mohli přesednout dolů a ulevilo se nám. Jen drahé čokolády tak nějak roztály. Zřejmě jsme vyměkli, zdá se. Jak jsme to, můj milý deníčku, mohli dříve v pohodě snášet? Pověz!
Tuhle jsem viděl, když jsem jel do práce, jak do zastávky přijíždí autobus, ale řekl jsem si, že se tentokrát honit nebudu a počkám na další. Kolem půl sedmé jich totiž jezdí nejvíce. A mimořádně jsem se trefil. Další třicítka jela za chvilku a na příští zastávce jsme kvůli poruše vozidla nabírali lidi z předchozího spoje, včetně záhadného souseda. Kdybych býval dobíhal jako jindy, jejda, to bych se byl vztekal, můj milý deníčku. To dnes mne chytil nepříjemný revizor a vtipně mi oznámil, že mám prošlou plzeňskou kartu a že prý je to moje chyba. Zjevně zdaleka ne jen moje, neboť se pan revizor vytasil s pořádným paklíkem letáčků pro zapomnětlivce. Je ovšem zajímavé, že průvodčí Českých drah půl roku dopředu oznamují, že se blíží konec platnosti karty Z. To zkurvení revizoři v Plzni jenom kontrolují. Že by to bylo proto, že člověk musí zaplatit pokutu 250 KČ? Jiný důvod mne, můj milý deníčku, věru nenapadá. Do práce jsem proto přišel po desáté. Musel jsem si zařídit kartu novou a jít vyřídit pokutu. Alespoň jsem potrápil mladou úřednici v oddělení pokud: když chtěla vědět, proč jsem přišel, trval jsem na tom, že revizor vše přesně popsal, tak ať si důvod pokuty pěkně najde sama. A také že si ho našla.
Jedu rychlíkem Berounka a ten má mezi Plzní a Přešticemi výluku. Probíhá to asi takhle. Ti, co jedou do Plzně, ať už jako do cílové stanice nebo za přestupem, zůstávají v soupravě, ti ostatní vystupují v Rokycanech. Ti, co pokračují dále za Plzeň jedou autobusy náhradní přepravy, ovšem z Rokycan. A teď přijde fígl. Ti co jedou do Chlumčan u Dobřan, musí přestoupit v Dobřanech do jiného, zvláštního vozu, jež je doveze do Chlumčan. Ještě že nejedu do Chlumčan, kdoví, kam bych dojel.
A už jsem psal, můj milý deníčku, že ve Fr.L. na louce pod tratí, kde kdysi hojně rostl prstnatec májový, jeden jedinec přeci jen přežil až do dnešních dnů? Pokud ano nevadí, opakování je matka moudrosti. Jde ovšem též o to, co se opakuje.
Na závěr jedna čerstvá smutná zpráva. Zemřela Libuše Šafránková.