mám v poslední době nějaké potíže se zuby, tuhle jsem kousl a ozvala se ostrá bolest, asi týden jsem na tu stranu nemohl kousat. S obavami jsem zavolal zubaře a skutečně, nějací lékaři byli v karanténě, takže mne objednali až za 14 dnů. Bez přemýšlení jsem kývnul na 13.15 s tím, že tam nějak dojedu. V práci bylo spousta problémů, takže jsem se dostal ke koupi jízdenky až den předem po 17 hodině, kdy jsem ke své nelibosti zjistil, že ČD zrušily mnichovské expresy, takže do Prahy jezdí vlaky jen jednou za dvě hodiny. To znamenalo, že jsem musel jet z Plzně v 10 hodin. V Praze jsem byl přinucen se 2,5 hodiny placatit od ničeho k ničemu, neboť díky moudré vládě je všechno zavřené. Takže jsem vyrazil ze Smíchova pěšky směrem Újezd, po cestě jsem koupil oběd u KFC a ačkoliv jsem musel čekat, protože bylo přede mnou dost lidí, paní u pokladny mi sdělila, že mají omezenou nabídku a grilované kuřecí není. Ještě že měli twister i se sýrem, neboť o smažené kuřecí jsem opravdu nestál. Koupil jsem si nějaké drahé čokoládové pralinky u čokoládovny, co je místo čajovny BJ. Musím žel doznat, že kvalita už není taková, jako dříve. Prošel přes vylidněný Karlův most, po liduprázdné (sic!) Královské cestě dorazil na Staroměstské náměstí, plivl na marijánský sloup a vydal se na Můstek, po cestě si všiml jisté internetové hvězdičky, Janka Rubeše, vypadal jako ryzí nemakačenko, jemuž docházejí peníze, ale nechce si to přiznat, však taxikáři nemají koho šidit, kde by se v Praze vzali cizinci, což můj milý deníčku, a má velký nos, abys věděl. Už na Vysočanech jsem něco zařídil v bance, doufám, že dobře, ale jisté to není. Paní zubařka měla čtvrt hodiny zpoždění, poté mi našla kaz na úplně jiných zubech, než jsem si myslel a sdělila mi, abych se na recepci objednal na 1,5 hodiny, že potřebuje více času a že objednává na květen. Hahaha.
Tuto neděli, to jest 31. ledna jsme s Petrem byli lyžovat kolem Hranic, dokonce jsem kašlal bacily přes hranice, sněhu bylo jen tak tak, ale větší potíže jsme neměli, jen jsme několikrát museli přeskakovat kravské ohrady. Já jsem vyšší, takže jsem to dával i s lyžemi. Najeli jsme mezi 7-8 kilometry, což mi přišlo akorát, neboť den předtím jsme po Plzni nachodili nějakých osm kilometrů. To bylo zajímavé, když jsme byli na mostě u Mrakodrapu, už jsem zapomněl, podle kterého usáka se jmenuje, všimli jsme si chlapíka, co se brodil rozvodněnou Radbuzou. Pozorovali jsme ho nejméně 20 minut, snažil se ode dna oddělit zaseklý oranžový provaz nebo lano. Proč, to netušíme. Nejprve si vykasal kalhoty, ale řeka byla hluboká, takže to nebudu napínat, nakonec se namočil víceméně celý. Byl tam na kole a než se začal koupat úplně, sundal si alespoň mikinu. Provaz se snažil uvolnit rukou, nohou, ale voda byla kalná a na dno pořádně nedosáhl. Vždycky chvíli provazem škubal, pak na chvíli zcela ztuhnul, jako by promýšlel další postup, pak zase úplně stejně bezúčelně škubal a tak pořád do kola. A stále se namáčel více a více. Tak jeho úpornost byla až děsivá.
Po měsíci od nákazy se zdá, že se rodiče uzdravují, ale pozor na pozdní následky, jako jsou trombózy a podobně. Ovšem do Lidlu jsem stejně musel ještě já. Jednak ho ty svině sprosté úplně předělali, takže jsem tam zase běhal jako trubka sem tam, než jsem našel řekněme Fernet ve slevě, a pak jsem dvakrát uvízl u pokladny. Po prvé se zavřely ostatní pokladní, zbyla jedna. Nejprve zdržoval chlap se stravenkami a pak to přišlo. Když už jsem byl v uličce, nastaly potíže s tatarákem, pokladní kamsi volala, čekala na správný kód, poté si ho ještě opisovala na tahák. Mezitím se už odcházející pokladní znovu posadila a obsloužila tři lidi, co stáli za mnou. Pak jsem konečně přišel na řadu. Na druhý den se totéž opakovalo v bledě modrém, s tím rozdílem, že celou dobu byla jen jedna pokladna, takže nikdo nepředbíhal. Paní s malým dítětem nejprve zapomněla olej, honem pro něj běžela, dítě mezitím lezlo z košíku na pás že udělá hačí, po namarkování nákupu si vzpomněla, že peněženku nechala v autě, odběhla i s dítětem, proběhla obchodem, neboť dveře jsou jednosměrné a konečně zaplatila. Za mnou už stál pořádný chumel lidí, naštěstí paní pokladní už zavolala pomoc. Ve vlaku pak nepřístojnosti pokračovaly. Průvodčímu ve vlaku z Chebu nešla jízdenka načíst z in-karty; měl jsem sice jízdenku v počítači, jenže jsem ji omylem považoval za neplatnou, viděl jsem datum 3.2. a protože si běžně kupuji jízdenku den předem, myslel jsem, že jsem automaticky koupil jízdenku na zítra, tj. 3.2. Koupil jsem si tedy další jízdenku u průvodčího. Později jsem si uvědomil, že mne prověřovali už ve vlaku z Fr. Lázní a tudíž že jízdenku mám a je platná. Než jsem však nalezl pana průvodčího, uplynula čtvrthodinová lhůta a jízdenku již nebylo možno vrátit. Vtipné, že můj milý deníčku. A to ani nebyl v první třídě internet. Ostatně jako obvykle.
Ukrajinci nade mnou měli večírek, do 22.30, pak se rozešli, navzdory zákazu vycházení odjíždělo několik aut, ale harašili dál. Vypadalo to, jako by bourali byt, takže jsem spal na matraci v kuchyni, usnul jsem k půlnoci a vzbudili mne ráno kolem páté, kdy už zase harašili. Děsné