Nejsem tak sentimentální jak se může zdát, ale při otevírání profilu, který mám již od roku 2006 si říkám, že jsem ušel dost cesty, v mém živtě, někdy to byla cesta dobrá jindy zase bláznivá a mnohdy velmi špatná.
Rád vzpomínám na bydlení na Žižkové, pár kluků z IB tam bylo, a zažili jsem tam velmi hezký chvilky, jen co je pravda, co?
Říkám si, stárnutí je zvláštní, víc než kdykoliv předtím koukám na staré fotografie, ne z dětství, ale právě z dob kdy nám bylo dvacet, byla to krásná doba plná vzrušení, a očekávání.
Dneska na prahu čtyřicátých narozenin jsem smutný, to co mám to je to o čem jsem snil? Přijde ještě něco víc? Mým přítelkyním je o pár desítek let víc než mě, a své sny si plní postupně celý život, ale mě je líto, že se pořád za něčím honíme, vyděláváme peníze, a nakonec si řekneme stálo to za to? Stojí, přátelé, i když nemáme to co chceme, není přeci důvod být nešťastný.
Mě třeba už delší dobu chybí někdo koho bych měl opravdu rád, velká láska, ale vím, že jednou přijde, ale občas si říkám, co když ne. Co když už ta velká láska nepřijde.
Tudle u mě ležel můj milenec, známost jmenuje se Honza je mu 30 a je božský, to jeho tělo, jenže je zadaný, ale neuvěřitelně po těm prahnu, užívám si každý jeho dotyk, každý vzrušení, jeho přítomnost, ale úplně nesnáším, když odjíždí, pokaždé vypadne se slovy tak čau. Jako by to bylo naposledy.
Moje přítelkyně Gábi měla Milana, to bylo jediný co o něm věděla, Milan. krásný a úžasný po sexuální stránce jí splnil vše co chtěl. Dlouho se neozval, roční "vztah" s "Milanem" skončil. Prostě se neozval....