po 14 dnech se zdá, že se otec postupně uzdravuje, sice se zadýchává, je unavený a kašle, ale to je po prodělané koronavirové infekci běžné. S matkou je to o dost horší, i třetí týden jí trvají vysoké horečky, však má také koronavirový zápal plic. Probíhalo to asi tak, že týden po nástupu příznaků u otce, matka onemocněla o dva dny později, jsem rodiče poprvé navštívil. Byl jsem tam jen chvíli, měl jsem nový respirátor, ochranný oblek, jež jsem vyžebral v práci a rukavice. Štít jsem neměl, ale rodiče též měli respirátor, tak snad nebyl potřeba. Gumáky jsem neměl, když jsem odcházel, zjistil jsem, že udržet neporušený řetězec je dost těžké, při nazouvání bot jsem se zapomněl a přidržel si je rukou v rukavici, dost možná kontaminovanou bacily. Boty jsem raději postříkal desinfekcí a docela dlouho trnul. Vzhled matky, její vysoké horečky a úporný kašel mne dost vyděsily, takže jsem vyhlásil poplach. Jejich obvodní lékařka s nimi nechtěla nic mít, měla jedinou starost, aby k ní náhodou nešli. Jako by toho byli schopni. Takže jsem na místo vyslal bratra, jenž koronavirus již prodělal, zda by něco nemohl vymyslet. Ten nakonec volal rychlé šípy, jeho nová přítelkyně totiž dříve pracovala na záchrance. Paní lékařka z erzety byla moc milá, maninku vyšetřila, vyloučila rozsáhlé poškození plic, dokonce se vyjádřila, že maminka vypadá mnohem lépe, než jiní a protože byla svědkem záchvatu neztišitelného kašle, odvezla matku pro jistotu na roentgen. Tam zjistili počínající zápal plic. To bylo ve čtvrtek. O. dal zprávu obvodní lékařce do schránky a matce bylo dále špatně. Další sobotu jsem tam jel znovu, tentokráte jsem jel vlakem a zdržel se déle. Tvrdí se, že po deseti dnech od pozitivního PCR testu člověk není považován za infekčního, ačkoliv když člověk po dvou měsících zemře jakože na koronavirus, tak za infekčního považován je a musí se pohřbít v zavřeném pytli s nápisem pozor infekce, neotvírat. Oněch deset dnů splněno bylo, přesto jsem měl strach z nákazy, tentokráte jsem totiž neměl oblek a člověk se otře o povrchy, ani neví jak. Otec vypadal celkem v pohodě, zato matka na tom byla pořád bídně. Teprve v pondělí se ozvala obvodní lékařka a poslala jí recept na antibiotika. Takže bere klacid, čistě jako prevenci bakteriální superinfekce, a čeká se co bude. Poté, co jsem od našich vypadl, měl jsem ještě hodinu čas do odjezdu vlaku, proto jsem se šel projít po městě. Koupil jsem si oplatku a nakoukl do akvafóra, jež je pro veřejnost zavřeno, ale lázeňští hosté tam mohou. Kdybych prodělal koronavirus, pokusil bych se dostat do lázní. V celém akvafóru byly tři lidé. Paráda. Chtěl jsem domů zajet i v týdnu, dovolené mám dost, ale chytil jsem nějakou chorobu. Nakonec mi slezla na průdušky, včera večer, tedy v úterý, jsem měl 37,2, nad ránem jsem od 5 do 6 soustavně kašlal. Volal jsem do práce a vedoucí zařídila antigenní test. Dojel jsem do práce autobusem, ale šel jsem rovnou k odběrovému místu. Odběr probíhá v zavřené místnůstce v unimobuňce, ale je často odvětrávána. Chvilku jsem čekal, než na mne přijde řada, ale jakmile paní zjistila, že mám na objednávce cedulku vzít přednostně, dokonce z unimobuňky vyhnala již připravené Vietnamce, ostatně objednáni byli už na 8 hodinu a dorazili před 11. Jen mne trochu vyděsilo, že Vietnamec vypadal vyloženě nemocně. Abych nakonec nechytil koronavirus při náběru. Takže, podepsal jsem předvyplněný papír, vysmrkal se, sedl si na kontaminovanou židli, hlavou se opřel o kontaminovanou zeď a paní mi začala šťourat štětičkou v nose. Nos mne pálí ještě teď. Jinak mám záchvaty kašle a hůře se mi dýchá. Asi astma. A chytil jsem to asi od kašlající spolupracovnice, neboť jediný, kdo v práci nosí ochranu úst a nosu jsem já. Nicméně s vedoucí jsme se dohodli, že středa až pátek pro jistotu zůstanu doma. Ve čtvrtek dorazil Petr, trval na oslavě padesátin. Kdoví, jestli jsem nakonec nepřivolal koronavirus já, abych se vyhnul oslavě narozenin. Přivezl medový dort, ledové víno, občerstvení a zcela neuvěřitelného trilobita. No je milý, že můj milý deníčku.
Matka si nakonec sama volala erzetu v pátek dopoledne, z důvodu klidové dechové tísně, podle otce moc nadšení nebyli, ale odvezli ji do nemocnice. Tam už se k ní chovali, jako by nebyla nakažlivá, měli jen respirátory, ale ty mají stále. Naměřili jí nižší nasycení krve kyslíkem, sestra ještě vtipně poznamenala, že pokud nezabere kyslíková kůra, budou si ji tam muset nechat. Jako by toužila po něčem jiném. V té době už neměla horečky, nejspíše zabrala antibiotika, také je mohla mít už dávno, ovšem laboratoř dopadla bídně, spousta hodnot byla vyšinuta mimo obvyklé meze, takže dostala dvě infúze. To konečně zabralo. V sobotu dopoledne vypadala po dlouhé době lépe. Také jí udělali kovidové CT a zjistili lehké až střední poškození plic. Cesta v sobotu ráno do Chebu byla dost hrozná, lidí fůra, s jedním člověkem jsem se srazil na záchodě a vůbec mne nenapadlo nejprve vyvětrat, vždyť ten člověk neměl roušku! Vypadal divně, ale to mohlo být špatné svědomí. Měl jsem sice roušku s nanovlákennou vložkou, ty mají lepší účinnost, ale stejně mne od nákazy zachrání jen skutečnost, že ten nešťastník nebyl nakažlivý. Doma jsem vyměnil našim ložní prádlo, vypral ho a vyžehlil, dále jsem vyžehlil prádlo po dětech, co zbylo po svátcích, vyklidil myčku, vynesl smetí za dva týdny a něco málo nakoupil v Lidlu. To také bylo. Jak se tam nevyznám, pořád jsem běhal sem a tam, nemohl najít marmelády, ty mají dobře schované, pořád jsem něco nemohl najít, no hrůze. Kupoval jsem dvě balení respirátorů, byly to takové úhledné krabičky po stovce a doma koukám, jedna je prázdná! Dneska se každé hovno přelepuje, že se dovnitř nejde dostat, ale respirátory se asi nekradou, nebo co. Dále jsem zhltl 14 dní starou brynzu, bylo mi líto ji vyhodit, tak snad přežiji bez následků. Otce moje návštěva tak zmohla, že druhý den už měl 37 stupňů. Tak snad to není nic vážného. Oba dva špatně dýchají, rychle se unaví, no hrůza. Vůbec to byl doma dost smutný obrázek. Zprávu z nemocnice jsem hodil paní obvodní lékařce do schránky, ale musel jsem kvůli tomu přelézt plot u střediska. O sobotách a nedělích tam mají zavříno. K ránu se mi zdál sen. Byl jsem s někým, asi s Petrem, na Ibize (sic), bylo ještě docela teplo, takže koupaliště i moře bylo plné lidí, šlo o něco ve stylu akvaparku na břehu moře, a nikdo neměl roušky, pak se ale slunce skrylo za hory a lidé zmizeli, neboť na koupání začala být zima a opalování také nic moc. Asi mi začala být zima, jak jsem na noc vypnul topení. Když jsme se vraceli z koupání, šli jsme kolem takových zajímavých paneláků s dřevěnými lodžiemi a já si říkal, že by to bylo pěkné bydlení, i když je to taková díra, hotový konec světa. Ale by se tam člověk živil, že. Celkově musím říci, že to byl doma dost bezútěšný obrázek. Původně jsem chtěl jet až ve 20.30, to jede lepší vlak, ale jedu v 18.30, neboť se mi zdálo, že už by rodiče byli rádi, kdybych konečně vypadnul a oni mohli začít odpočívat. No nic.
Jinak zářivky mám nakonec dvě, než mi poslal prvně objednanou pomalý internetový obchod, napadlo mne, zda nemá prodej přes internet též baumax, kam bych šel za běžných okolností. Takže hned ráno jsem objednal příslušnou zářivku a hned odpoledne jsem si ji vyzvedl. Že mne to hned nenapadlo. Svoje ložní ani pyžamo jsem zatím neměnil, nějak se mi nechce, když pořád hrozí koronavirus. A to očkování, to je také pěkný trapas. Navíc se cenné očkovací látky plýtvají na přestárlé. Nebesa, když je někomu devadesát, opravdu je čas v tichosti zesnout, doma nebo ve starobinci. Jak k tomu přijdou ti mrtví šedesátníci. A nemusí to být ani čerství otcové.
V práci jsem dostal dva malé balíčky, jeden tak za stovku, kupují se z narozeninového fondu. Takže mne hned vedoucí pumpla o sto korun, aby se fond doplnil. To už ani není k smíchu, kolik já jen zaplatil prachů na všechna ta výročí různých lidí v práci, jež jsou mi naprosto lhostejní. Ani to víno od Lošáků nebylo, asi už jim došli zásoby. Ale, pravda, zase nemusím dělat oslavu. Alespoň pro naše oddělení jsem koupil šumivé víno a orion pralinky.