tak jsem včera nakupoval v expres Tesku a zasekl se u automatické pokladny, neuměl jsem si poradit s několika druhy pečiva v sáčku. Přivolaná paní prodavačka také ne, ale jak jsem jí tak koukal přes rameno, zacítil jsem její smrdutý dech i přes naše látkové roušky. Sice jsem hned odskočil, ale co když mne stihla nakazit, he? Už před časem mne napadlo, že nějak dlouho jsem neměnil žárovky a kde že je jako koupím, když je všude zavřeno. Mé tušení bylo správné, včera večer mi naposledy blikla zářivka v kuchyni. Až dnes přijdu domů, musím ji přeměřit a zítra se pokusit koupit ji na internetu, ale bude to složité, navíc stojí asi tak 50 KČ a poštovné bude nejméně dvojnásobné. A kdoví, kdy přijde. Už mi ta čurácká opatření lezou na nervy, stajnak nikoho neochrání. Například Ukrajinci nade mnou. Ten hlavní se mi chlubil, bez roušky mimochodem, že pořádá slet příbuzných a že dorazili sourozenci, bratranci, sestřenice, děti a kdoví kdo ještě z Německa, Francie, Rumunska, Ukrajiny a snad dokonce Ruska a že má sice ještě jeden byt, ale že i tak je jich hodně a pořád mluví a mluví, pochopitelně bez roušek. Ještě to tak, bavit se po tak dlouhé době v roušce.
Takže otec je pozitivní na koronavirus, matka ještě nemá výsledek, ale má ho také. Horečky jim po dvou dnech klesly, ale to nic neznamená, jsou strašně unavení a krize nastává zhruba desátý den, takže kritický bude příští týden. Mám velké obavy a poněkud povolí až v pondělí 18. ledna, pokud se naši do té doby nezhorší. A teď, když nabírali otce, matce bylo tak špatně, že o tom ani nevěděla. Nabrat ji nemohli, protože neměli žádanku a protože, jak pravila obvodní lékařka, je třeba dát viru čas, aby byl zjistitelný. Takže u rodičů byli kosmonauti 2krát. A za těchto podmínek nás stát poučuje, co smíme a nesmíme dělat.