tak proběhlo zdánlivě mezinárodní origamistické setkání, vzhledem ke strachu z koronáče opravdu v malém. Nepamatuji, že by se nás sešlo tak málo, snad kdysi tenkrát v Kolíně s Čáslavou. Možná že se nás v nejlepších letech na pravidelná setkání v pražské klubovně sešlo více. Byl nás zhruba tucet, včetně rodičů malých dětí. A mám obavu, že jediným mimopražským jsem byl já sám. Předsedkyně ČOS se omluvila, že roušku prostě nenosí, ostatně skautky se přeci nebudou omezovat, jsou totiž jen pro svobodu. Tak si říkám, že ti komunisté věděli své. Přišla ovšem se skvělým nápadem a sice oprášila projekt Nikolase Terryho a jeho 48 hodin s origami, takže jsme skládali podle videonávodů zahraničních autorů. Nejlepší dílnu měl Hagiwara, což nepřekvapilo, co mne ale překvapilo, bylo zjištění, jaký je Kawahata strašný patlal. Ale z některých jeho skládanek se to dalo vytušit. Potěšitelné bylo, že dorazil Solovský, mladý muž v nejlepší formě, však také jel na kole až odněkud zpoza Kladna. V pondělí jsem byl v bazénu na Slovanech a byl jsem nepříjemně překvapen zjištěním, že vzdor skutečnosti, že středoškoláci jsou kvůli skokovému nárůstu nakažených doma, tak plavat do veřejného bazénu jako plavecký oddíl jít mohou. Tomu, můj milý deníčku nerozumím: ve škole být nemohou, aby neroznášeli virus, ale do veřejného bazénu je klidně pustí, tam virus roznášet mohou? Snad proto, že tam se nikdo nedá dohledat a nebudeme mít proto větší nárůst? Tak kde to jsme? A že by trenér plaveckého oddílu řekl, necítíš se dobře, jdi domů, ještě bys nás nakazil, tomu nikdy neuvěřím. Nemluvě o rodičích – má to zaplaceno, tak ať sype. Pravda, sportovců smí být najednou až 130 a nemusí mít roušky, ale to se snad nemá týkat veřejných sportovišť, nebo ne? Hlavně že na zápasy nesmí diváci. Tak jsem plaval alespoň na druhém okraji, co nejdále od nich, ale stejně. Nově šatny mají úplně čurácké skříňky po způsobu jak z jedné udělat čtyři. Žádný div, že se do nich nic nevejde. Asi se předpokládá, že každý pojede autem a v plavkách jen přeběhne z parkoviště. Kde ale zaparkuje opravdu nevím. Navíc je v šatnách i ve sprchách zima a jsou dost malé. A jsou úplně jinde, než dříve. Ale zase jsem si užil šulíny, jednomu pohlednému mladému muži snad i trochu stál, dokonce i dva mladíci se ukázali, jeden vyholený a druhý ne. V úterý jsem byl objednaný na barvení vousů. Když to holičství nabízí, tak jsem si řekl, že bych mohl vyzkoušet, jak to dopadne. Původně mi holič říkal, že si mám zavolat, protože budou potřeba dva odstíny, neboť mám vousy vícebarevné. Dovolat jsem se nedovolal, takže jsem tam zašel osobně a objednal se. Musel jsem ale slíbit, že určitě přijdu. Jenže ten flákač na mne zapomněl a nepřipravil si barvy. I řekl si, mám tady jen tu černou, ale nějak to dopadne. Dopadlo to, jak se dalo očekávat a jeho ubezpečování, že je to skvělé a že mu mám věřit, že za dva dny to zesvětlá, mne nepřesvědčilo. Také se mi napraskla miska na čaj, takže vybírám na internetu nový šálek. Líbí se mi jeden z cibuláku za 1700 KČ. A teď něco veselého. Petr si pořídil novou hračku, chytrou váhu. Mimochodem nechápu, jak jsme mohli dříve žít, když kolem nás byly jen samé hloupé věci. Nová váha měří tuk, orgánový tuk, svaly a tak. Mimo jiné si také člověk může nechat vypočítat metabolický věk. Petrovi vyšel o rok menší, než je jeho skutečný, zato u mne vypadlo 12 let. Když jsem to líčil v práci, všechny to upřímně rozesmálo.
Jinak lidé už úplně ztrácí kontrolu. Tuhle přistoupili do jedničky dva nádražáci, ti žel mají po určitém součtu odpracovaných let jedničku zdarma, vybalili svačinu, sundali roušky a začali se hlasitě bavit. Musel jsem je okřiknout, aby alespoň začali mluvit potichu a neprskali bacily na metry daleko. Fuj. Lidé už vůbec nejsou schopni odlišit, co je vhodné a co nikoli. Není divu, když opozice zpochybňuje vyhlášení nouzového stavu.
Také jsme se s Petrem byli podívat na rozhlednu Máminka na Krušné hoře. V neděli odpoledne se nejednalo o dobrý nápad, nakonec jsem výstup nahoru vzdal, musel bych totiž stát frontu a pak se stejně prodírat davy jdoucími dolů. Rozhled ovšem musí být kruhový, i ze zdola jsme viděli Klínovec, Klášterec nad Ohří, zámek Leontýn nebo velkolom Čertovy schody. Druhý pokus toho dne, Vraní skála byl naopak velmi úspěšný, výhled byl skvělý, dalekohledem byly vidět Chyňava, Bezděz, dokonce Krkonoše, i pouhým okem Ještěd, opět Čertovy schody, část Berouna, Velíz, Krušná hora. I samotná buližníková skála byla pěkná a výlet se celkově vydařil. Zajímavostí pak byla rekreační chata vzniklá přestavbou správní budovy železnorudného dolu pod Krušnou horou, zrušeného počátkem 70. let 20. století.