tak jedu domů, jen na jeden den, potřebuji totiž vyměnit prádlo z letního na zimní. Koupil jsem si první třídu s tím, že se nebudu muset tlačit v přecpaném vlaku. Tak ne, sedím naproti zjevně nemocnému dědkovi, ten už mele z posledního, musí nutně sedět u čtyřsedačky se stolkem, kam mám náhradní místenku, má jen tenkou hadrovou roušku a ještě k tomu kýchá a nemá ani dost ohleduplnosti, aby si přesedl, když se u vedlejšího stolečku uvolnilo místo. Já bych musel přenášet počítač, batoh, deštník atd. Čurák stará. Věc se má totiž tak, že náhradní souprava má jen tři vozy a nebyla zařazena první třída. Hlavně že byl zařazen dámský oddíl. Dostal jsem sice poukázku na vrácení doplatku na první třídu a k tomu třicetikorunovou poukázku jako náhradu za nezařazení 1. třídy, ale co je mi to platné, když od dědka chytnu koronavirus. A to jsem si myslel, že nejvíce jsem ohrožen v práci a pak včera v posilovně, kde všichni pořád zavírali okna. Jediný, kdo chtěl odvětrávat koronavirus, jsem byl já. Jsem dost naštvaný. Průvodčí ve vlaku tvrdil, že mi tu poukázku proplatí na pokladně, že na internetu to nejde, pokladní tvrdila pravý opak. Tak uvidíme. Matka byla v pondělí v klubu důchodců, kde se dozvěděla, že týden předtím tam byla devadesátiletá stařena, co si stěžovala, že je jí nějak divně, nakonec jí odvezli do nemocnice, kde byla pozitivně testována na koronáč a už to má za sebou. Ale ne, musí se do klubu hrát žolíky. Bodejť by ne, když v Monti se událo toto: byla tam na léčení postarší paní a nějak se necítila. Lékařka jí řekla, kdepak, domů nejezděte, my vás z toho vykurýrujeme. Chodila po baráku, do jídelny ke stolu s pěti dalšími lidmi a tak, avšak bylo jí stále hůře a hůře, takže pro ni přijel syn autem a tumáš, měla ho. Zavolala do Monty, zvedla to recepční, že to sdělí lékařce. A stalo se něco, můj milý deníčku? Nestalo se nic, je někdo v karanténě, neřknu-li celé Monty? Ani nápad, vždyť se přeci trasovat nestíhá. Tak minibar ve vlaku bere jenom hotovost, takže jsem dostal nazpět hromadu padesátikorun a natrženou dvoustovku, nicméně dávají alespoň desinfekční ubrousek.
V neděli jsem si řekl, že zajdu přeci jen do DČ, pro jistotu jsem si vzal vlastní kalíšek na pití a knihu origami, abych měl podle čeho skládat. Ale vše šlo šejdrem. Nejprve jsem zjistil, že nemám origami papíry, takže jsem musel skládat z kancelářského a tudíž mi kniha nebyla k ničemu. Dále jsem se dozvěděl, že docházejí vodní dýmky i konvičky na pouštní dunu, neboť v době nouzového stavu majitelé půjčovali klíč uzavřeným společnostem, než zjistili, že se ztrácí věci. Čaje jsem se však nedočkal. Měl jsem smůlu, že obsluhovala výpomoc a přede mnou dorazil velká skupina neřestné mládeže. Jedna slečna se snažila vařit čaje, druhá připravovat dýmky a ani jedné to moc nešlo. Na okraj: to se to šíří koronáč přes vodní dýmku, co můj milý deníčku. Když slečna připravující čaje slastně prohlásila, že už má konečně na chvíli padla, musel ji její známý, sedící u pultu upozornit, že jsou v čajovně i další zákazníci. Vybraný čaj neměla, měl to být ojedinělý čaj z Barmy, náhradní prý mají, šlo o nějaký zvláštní typ vietnamského čaje. Když ale přišla s tím, že náhradní také nemají a doporučila mi ten nejobyčejnější vietnamský, vhodný leda k dýmce, už jsem se neudržel a řekl, že odcházím. Začala mi vysvětlovat, že přeci nemusí mít všechny čaje z nabídky, takže jsem už zvýšil hlas a vysvětlil jí, že když mi po půl hodině čekání ani není schopna říci, co mají nebo nemají, tak odcházím. Nakonec uznávám, že společnost neřestné mládeže je pro čajovnu důležitější, než osamělý piják čaje.