stálo mne mnoho sil, abych zařídil, že si nás, jako České republiky, nebudou Italové všímat, ale nakonec jsme odletěli. Nutno však zdůraznit, že tentokrát jsem měl nejen já nervy na drans. Petr si ráno před odletem naměřil 37 stupňů, avšak na ruzyňském letišti se nikde neměří, takže do letadla pronikl bez obtíží a v něm se poněkud uklidnil. Jako další obtíž se ukázalo pojištění na cestu. Ne, tentokráte jsem na něj nezapomněl, ale usmyslel jsem si, že si ho koupím u České pojišťovny, když u ní mám životní pojistku. Všechno probíhalo hladce, až na to, že mi přišla jen SMS s číslem smlouvy ještě před tím, než jsem zaplatil a jinak nic. Takže v pondělí před odletem jsem hned ráno v 8.00 volal do centrály, paní se chlubila, že platbu nemá potvrzenu, platil jsem ovšemže kartou, ale že mi ty papíry přesto pošle. Originální papíry, ne ty protekční přes úřednici, mi přišly v pátek odpoledne, když už jsem byl zpět v ČR. Vyplňovali jsme ještě na palubě papír s našimi údaji, kvůli dohledatelnosti, a s prohlášením, že nejsme nakažení a nemáme teplotu větší než 37,5 stupňů, takže běžná cestovní horečka se nebere v potaz. Pražské letiště bylo zcela zjevně poloprázdné, nikde jsme se netlačili, ani příliš nečekali, letadlo nemělo vůbec zpoždění, ani na zavazadla se nečekalo a vůbec šlo vše hladce. Létá se v tyto dny tím způsobem, že jsou obsazována pouze krajní sedadla, ne ta vnitřní, což u našeho letadla představovalo úbytek třetiny míst a ani tak nebylo letadlo plné, takže jsem měl vzácnou příležitost sedět u okénka, neboť jsem si hbitě přesedl. Úplně přesně si volných sedadel všiml můj otec. Vzhledem k tomu, že bylo jasno, bylo krásně vidět, Dunaj, Inn, působivé Alpy, moře u Benátek, Apeniny, městečka severně Říma, prostě nádhera. Měli jsme drahé respirátory třídy FFP3, smrděla z nich desinfekce, ale zase se přes ně dýchá lépe. Hadrová rouška po chvíli zvlhne a dýchá se přes ni obtížně. Zatímco v Praze si moc na koronavirus nehrají, v Římě berou nákazu vážně. První, čeho si člověk všimne byly uklízečky, otírající desinfekcí pohyblivá madla u pohyblivých pásů či sedáky u laviček, dále nás zaujalo, že sedáky byly vždy ob jeden přelepeny páskou zakazující usednutí, aby se dodržovaly rozestupy. Na pánských záchodech jsou zakázány pisoáry, všude jsou dávkovače s desinfekcí a při východu z odbavovacího prostoru se měří teplota. Otec málem neprošel, musel jsem mu říkat, co má udělat a kam si stoupnout a tak. Před letištěm odchytil Petra nějaký taxikář, což se ukázalo jako skutečné terno, neboť nás odvezl málem až před dům a za cenu jen o málo větší, než by nás stála cesta vlakem. Tedy za 10 euro na jednoho, vlak stojí 8 euro a expresní vlak dokonce 14 euro. Díky rychlé přepravě na ubytování jsme mohli ještě na odpoledne vyrazit do města, přesněji do Vatikánu. Moji rodiče už sice byli poněkud vyčerpaní, však museli brzy vstávat na autobus na letiště, pak projít opičí okruhy na ruzyňském letišti a stovky metrů na letišti Fiumicino, ale těšili se na památky, takže statečně šlapali. Nejprve jsme hloupě navštívili svatopeterské náměstí a pak že půjdeme do baziliky. To ale opět znamenalo opičí okruh, měření teploty a kontrolu rentgenem. Když ale Italové viděli pajdajícího otce, zařídili mu alespoň výtah, aby nemusel do schodů. Na okraj se sluší poznamenat, že když jsem byl v Římě poprvé, nebyli na ulicích vojáci se samopaly a do baziliky se dalo volně vejít prostředkem schodiště. Bazilika je nádherná, velkolepá a nesporně nestřídmá, ovšem prohlídku jsme trochu ošidili. Už jsem toho také začínal mít dost. Vraceli jsme se pochopitelně přes náměstí. Zašli jsme do carrefouru, nakoupili sýry, šunky a salámy, povečeřeli a šli spát. Druhý den jsme jeli kolem palmového náměstí autobusem 81 na náměstí Navona. To je opravdu krásné, kostelík sv. Anežky v agónii je přímo běloskvoucí, kašny jsou čistě provedené a vše působí dokonale vyváženě. Pokračovali jsme k Pantheonu, málem si prohlédli Caravaggiovy malby v jednom kostele po cestě, nechali si změřit teplotu před vstupem a ponořili jsme se do chrámu nadpozemské dokonalosti. Pantheon mne opravdu omráčil silou svého účinku a bezchybností jednoduché geometrie. Vzhledově se s ním může měřit máloco z toho, co jsem dosud viděl. Následovala prohlídka jezuitského kostela se slavnými iluzivními stropními malbami, příhodně zpřístupněnými velkým zrcadlem umístěným ve vhodném bodě pro pozorování. Částečně autobusem jsme se přesunuli ke Kapitolu, rodiče odpočívali v parčíku, zatímco my s Petrem jsme si zběžně prohlédli císařská fóra s Trajánovým sloupem a památník Emanuela II. Poté jsme se vyškrabali na Kapitol, otec se posadil do stínu, my ostatní jsme si prohlédli Foro Romano ze známé vyhlídky; otec už ho viděl před lety. Dalekohledem jsme obdivovali Borominiho spirálovou kopuli a kolem vlčice vyrazili na autobusovou zastávku směr Fláviovský amfiteátr. U Kolosea jsem viděl první zajímavé rostliny, hlavně otočník evropský a šli jsme hledat picérii na oběd. Už z dálky si Petr všiml gay baru a jak tak jdeme ulicí a všichni byli hladoví, tak i přes moji snahu nás odlovil právě číšník z onoho gay baru. Matka se podivovala duhové vlajce, uspokojilo ji neurčité Petrovo vysvětlení, že je to taková římská vlajka. Jídlo bylo dosti levné, ale ne úplně dobré, třeba moje těstoviny plavaly v oleji, jen otcovo pivo za 5 euro bylo předražené. Ovšem číšník na cenu piva předem upozornil. Jedl jsem ale s výhledem na Koloseum. Naši prohlásili, že už jsou unavení, takže po prohlídce Konstantinova oblouku se jelo domů. Na přestupní stanici Termini, což je docala bludiště, jsme měli jednu nepříjemnou příhodu. Nastupujeme do soupravy směr Ottaviano a přede mnou se tlačil nějaký vysoký mužský a nějak divně se hýbal. Když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem, že šmátrá otci v kapse kalhot. Mýlka byla vyloučená, protože když jsem ho za tu ruku chytil, vůbec nebyl překvapen a utíkal jako zajíc. Jak jsme zjistili vzápětí, pokoušel se otci dostat i do batohu, ale zdrhovadlo odolalo. Rodiče zůstali odpočívat v bytečku a my s Petrem vyrazili do vatikánských muzeí. A zde si můžeme názorně ukázat, jak málo bylo v Římě lidí: na rozdíl od předchozích let stačilo prostě přijít k pokladně a koupit si lístek. Následovala zběžná kontrola na rámech a hurá do Sixtinské kaple. Popravdě, tak úplně hurá to nebylo. Nejprve se musely projít kilometry chodeb, žel pro neznalost jsme ošidili antickou sbírku víc, než bylo nutné, šlo o zahozenou příležitost, obvykle si ji lze prohlížet jen obtížně pro davy návštěvníků. Trochu jsme se zdrželi prohlídkou skvělých Rafaelových nástěnných maleb. Poté jsme chodili nahoru, dolů, doprava, doleva, až jsme konečně dorazili do Sixtinské kaple. Představme si nádražní halu s vysokánským stropem, s malůvkami jakýchsi prťavých lidiček a postávající skupinky nanejvýš udivených lidí, jejichž zmatené pohledy říkaly: a to jako má být všechno, za to jsem dal 17 euro, vždyť tu není nic vidět! Měl jsem jakési tušení, takže jsem vytáhl dalekohled a začal obdivovat slavné malby. Následovaly další kilometry chodeb, až jsme se ocitli na zahradě s lavičkami a tabulemi s nafocenou Sixtinskou kaplí. Také tam mají výstavku papežských kočárů a aut včetně papamobilu. Pak jsme trochu bloudili, v Římě je všechno zařízeno tak, aby se proudy návštěvníků nepotkávali, takže i například u vchodů a východů z metra jsou všude jednosměrky a většina otvorů je proto uzavřena a někdy bylo dosti obtížné odhalit, kudy se vlastně má jít. Když jsme vypadli z muzeí, pořád bylo ještě světlo, takže se vyrazilo pěšky na moji žádost k paláci Farnese, jenž jsem znal z opery Toska. Palác sliboval něco vyjímečného, ovšem na obrázcích vypadal nudně. Cesta byla trochu únavná, byl jsem přeci jen oslabený po nemoci, zvláště Petr staré uličky špatně snášel. Musím ale doznat, že samotný palác byl pro mne největším překvapením. Jeho působivost je prostě nepopsatelná, nepřenosná na jakékoli zobrazení. Ačkoliv se jedná o jednoduchou, nebál bych se dokonce říci prostou čtvercovou stavbu, působí nepravděpodobně vznosně a mohutně, jako palác v pravém slova smyslu, chlubící se vítězoslávou renesanční perspektivy. Podílelo se na něm hned několik architektů včetně Michelangela, sídlí v něm francouzské velvyslanectví a má nádherné stropy v 1. patře, částečně viditelné i z ulice. Před palácem je náměstí s kašnami, jejichž mísy pocházejí z Caracalových lázní, což jsme ovšem nevěděli, takže jsme o ně pohledem nezavadili. Škoda. Ale v Římě je to tak pořád, nikdy není člověk dost bdělý, aby něco nepropásl. Další den už rodiče památky odmítli, takže se jelo k moři. U stanice metra Piramide, skutečně tam novodobou pyramidu mají, se nasedlo na vlak a pohodlně se dojelo na římské pláže v městečku Lido di Ostia. Bez potíží jsme našli pláž, zaplatili za každého 15 euro, dostali pro každého lehátko nebo křesílko a pro všechny dva slunečníky a hurá do Tyrénského moře. Jen při převlékání byla ostuda, prý se máme převlékat v kabinách. Později jsme pochopili, že ony bungalovy jsou vlastně převlékací kabiny, jen dodnes nevíme, zda nebyly náhodou v ceně. Převlékali jsme se tedy na záchodě. Moře bylo přiměřeně čisté, konečně velkoměsto bylo nedaleko, lidí nebylo mnoho, slunce svítilo, vlny nebyly moc velké, i tak vyvěsili červenou vlajku, bylo přes 30 stupňů. Pravda, trochu jsem se spálil a později mi byla trochu zima, asi zase ta viróza. Objevil jsem také neplacenou část, z placené pláže byli neplatící vyháněni, ale tam bylo dost lidí a rodiče chtěli slunečník a lehátka. Těch pláží je tam spousta, jsou úplně stejné, liší se jen barvou slunečníků. My je měli tmavě zelené. K obědu jsem si dal chobotnicový salát s grilovanou zeleninou v tamním bistru; chobotnice byla v pohodě, zato zelenina byla hnusná: lilek byl samý olej a cuketa byla nechutná. Matka dopadla lépe, její rajčátka k obalované rybě byla vynikající. Přiměřeně jsme se vrátili, dali si italskou zmrzlinu a šli spát. Další den ráno mi nebylo moc dobře, ale smekta to spravila, takže před polednem jsme mohli vyrazit do Tivoli. V plánu byla vila d'Este a Hadriánova vila, to bychom ale museli jet už v 9 hodin z Termini, což bych ale nedal. Na nádraží, z něhož jsme odjížděli, se sice neměřila teplota, jako na hlavním, zato jsme museli jít asi tak kilometr na nástupiště. Cesta směr hory proběhla hladce, na nádraží v Tivoli Petr objednal taxi, levné zrovna nebylo a když jsem se vyklonil z vily d'Este do proslulé zahrady, pochopitelně až po změření teploty, bylo mi jasné, že Hadriánova vila se pro tentokrát ruší. Rodiče už toho začínali mít dost, takže jsme spíše propajdali samotnou vilou s krásnou, ale nikoli jedinečnou výzdobou, část jsme objeli dokonce výtahem a vyšli jsme do zahrady. Zahrada je opravdu nevídaná, naprosto ojedinělá, darmo není v Unescu, jen je trochu náročná pro starší lidi. Také je trochu opotřebovaná a zchátralá, takže prohlídkový okruh byl značen květináči s asparágusem. Předpokládám, že i rodičům se hodně líbila. Sluší se připomenout, že tato zahrada je především o vodních prvcích. A jakých! Zaujal také prastarý cedr. Ze zahrady jsme se vypotáceli už dost vyhládlí, takže jsme se vydali směrem k picérii. Málem jsme ale zašli na siestu. Obsloužili nás snad jen z důvodu celkového poklesu návštěvnosti, zkrátka hodil se jim každý platící hladovec. Zadarmo to ale nebylo, za každou osobu si počítali 2 eura na osobu, celkem to dalo jednu celou pizzu. Jídlo, dali jsme si všichni pizzu, bylo ovšem vynikající. Na nádraží jsme se vydali pěšky, chtěli jsme si ještě prohlédnout velký vodopád u Sibillina chrámu, ale museli bychom dát dalších 8 euro za každého. Měli jsme už jen půl hodiny a to nám přišlo příliš předražené. Před nádražím jsem si ještě zběžně prohlédl hrob vestálky Cossinie s nalezenou panenkou nejasného původu. A vyrušil při tom nějaké mladé milence. Žel oblečené. Návrat proběhl bez obtíží, rodiče jsem poslal do pronajatého bytu, jejich cesta metrem se žel neobešla bez obtíží, zabloudili, zatímco my s Petrem jsme šli na náměstí Republiky. Uprostřed je velká secesní kašna s nymfami, v době zprovoznění způsobila pohoršení, prý jsou nymfy příliš frivolní. Možná že ano, ale stejně se mi hodně líbily. Také je tam velká bazilika, již postavil geniální Michelangelo s citlivým využitím zřícenin Diokleciánových lázní. Tento zcela moderní způsob, v tehdejší době naprosto ojedinělý, na mne hodně zapůsobil. Škoda, že jsme se už nedostali dovnitř; přeci jen už bylo pozdě. Další den jsme se sbalili, v devět vypadli z bytečku a vyrazili na letiště. Nejprve jsme obdivovali Berniniho kašnu tritona na náměstí Barberini, poté jsme nechali otce u fontány di Trevi, jež je, jak se vyjádřil Petr, prostě přímočaře krásná, a vydali se prohlédnout si slavné Španělské schody. Ty jsou vlastně francouzské a dobře ukazují zpupnost papežů. Původně měl být na nejsvrchnějším stupni památník Ludvíka XIV, ale je tam, žádný div, památník nějakého tuctového papeže. Ještě jsem matce koupil magnetku s Fláviovským amfiteátrrem, ano, můj milý deníčku, nikoli s Koloseem, a silonový šátek s růžičkami za 10 euro a jeli jsme na brutalistní nádraží, postavené Musolinim pro Adolfa Hitlera (sic!). Odtud jezdí obyčejné vlaky za 8 euro na letiště. Letiště je pěkné, větší než ruzyňské, Italové spíše než teroristy řešili koronavirus, takže nám snad ani nevážili zavazadlo. Ostatně, když je letadlo naplněné sotva ze dvou třetin, těžko bude přetížené, že. Opět jsme seděli, alespoň někteří, u okének, takže jsem viděl Lipno, České Budějovice i s náměstím, nádherně Křivoklát, až mne zamrzelo, že jsem přeci jen nevyndal fotoaparát, Bratronice, Kladno, v dálce dokonce Krušné hory a podkrušnohorské tepelné elektrárny, Unhoť a už se přistávalo. Naše jsme nechali na letišti, slíbili že si do autobusu vezmou ještě ty respirátory, a jeli domů, kde jsme stahovali fotografie, studovali průvodce a vůbec odpočívali. Jak řekl Petr už někde u Pantheonu, Praha je půvabná, ale s Římem se vůbec nemůže měřit.
Tady, jako v práci, je všude koranavirus, Martinovi kámoši, Martinka od koní, Ivany syn, co už tu byl včera a dnes zase atd. Nevím nevím, zda mohu jet domů za rodiči.