Jako zaregistrovaný člen BDSM stránek si sem tam chatuju s přáteli, většinou subíky. Už tenhle způsob je zajímavý, člověk přijde na jiný myšlenky, zasní se, jaký by to bylo, kdyby to, co subíci slibujou, všechno vyšlo …
Občas i něco vyjde, subík přijede, máme domácí akci, subíka svážu, během akce je čas si i popovídat, teda pokud subík zrovna nemá v puse roubík, nebo jí nemá, dle návodu, přelepenou lepenkovým roubíkem. Nejsmutnější stránkou týhle akce je pak to rozvazování … subík se potřebuje dostat domů, druhej den jde do práce, nebo musí stíhat něco jinýho …
Jo … jenomže začátkem března začínají k nám pronikat zprávy o čínský nemoci. V Číně se nakazilo spoustu lidí nějakou nečistou nemocí, nemoc se šíří strašně rychle … no nic, Čína je daleko … není … přes Itálii a Rakousko je nemoc brzy u nás …
Vládní činitelé se předhání, jak vyhlásí karanténu, jak omezí pohyb lidí, jak všichni musíme na veřejnosti chodit s rouškou na puse … Moc hezký … jezdím vlakem do krajskýho města, jízdenku průvodčí přebírá v igelitových rukavicích, na puse roušku, divnej pocit …
Ve vlaku, kterým jezděj studenti do škol, obvyklej šelest neustal … jen je to takový divný … huhlají přes roušky … ať už světle zelený, nebo doma šitý … nad rouškou koukají jen oči, řeč je trochu přidušená, připomíná to situaci, kdy má subík u mě náhubek, postroj, na hlavě … jen oči mluvěj… je to zvláštní, tolik subíků ve vlaku i na veřejnosti, každej má dobrovolně ten svůj náhubek, každej poslušnej, tak, jak to mu slovenský super dominant na dálku rozkázal …
No a akce …? Subíci stále na chatu slibují, ale bojí se nákazy. Že prej, až ten brouk pojde … no, na druhou stranu, svazování je akce, kdy si jsou lidi blíž, a nákaza, by se fakt šířit mohla. Sice každej asi víme, jak na tom asi jsme, jestli jsme byli někde na akci, kde někdo nezřízeně kašlal, někomu bylo nevolno … v tu chvíli je dobrý bejt trochu zdrženlivej, nejlíp si udělat test, jestli taky nejsem pozitivní … a nebo jsem si jistej, že mi opravdu nic není, že nemůžu nikoho nakazit. Pak bych se akce nebál. Chápu ale, že některý subíci mají podřízenost v sobě zakódovanou, že jsou zvyklí poslouchat …
Naštěstí koncem května opatření polevujou, slovenský guru lámanou češtinou v televizi dovoluje sundat náhubky, opět se můžeme zase zhluboka nadechnout …
Ta doba omezila spoustu akcí … nejen návštěvy restaurací (i když …), kin, divadel, většina zájezdů byla odsunuta … zrušeno bylo i spoustu turistických pochodů. Co kdybychom se na vrškách hor nakazili … i když představa jak jdeme na dálkový pochod, např. 50 km, celou dobu s náhubkem … je fakt zajímavá …
Nám, co máme dálkový pochody rádi, tyhle akce chyběj, máme absťák. Není pravda, že by jsme během karantény byli zavření doma, že by jsme tloustli, stejně jsme si autem dojeli někam pod kopec a pak se tam vyškrábali, i třeba se psem, bez náhubků, karanténa, nekaranténa. Ale chybí nám to jako společenská akce …
Během června sleduju přípravu a dispozice jednoho z pochodů. Z vojenský metropole, přes kopečky do krajským města, odtud po druhým břehu přes kopečky, přes okresní město, zpátky … Ne, na to, abych šel celejch 100 km nemám, zas tak jsem během karantény netrénoval. Ale odpoledne z krajskýho města startuje druhá polovina, cca 50 km, máme na to skoro 24 hodin, abychom došli do cíle. Výborně! To je ono, akce na zahnání turistický abstinence …
Po obědě vyrážím vlakem s jezevčíkem do krajský metropole. Kousek od nás sedí povědomej kluk. Odkud já ho znám? Na puse zajímavou černou roušku, náhubek, vidím jen jeho hezký modrošedý oči. Dojem umocňujou úzký sportovní kalhoty. I když nevidím na pusu, v očích vidím divnej smutek … ale je na něj docela hezkej pohled, snad nevidí můj zájem.
Po registraci a zaplacení startovného vyrážíme oba do kopců. Na mostě přes řeku ten kluk mizí … škoda … ale už tak jsem se na něj dost koukal.
Na druhým břehu se s jezevčicí škrábeme nad tajemnej hrad, je tam nějak veselo, holt sobotní odpoledne …odtud musíme jít na kopec, odkud je sice hezkej výhled, ale po dešti to na něm stojí za houby, strašně to klouže. Když dorazíme na úpatí vrchu, ze shora slízá kluk z vlaku … už bez roušky. Na narážku, že už nemá roušku jen pípnul, že se v tom nedá vydržet a jde dál. My naopak stoupáme vzhůru … dneska tam bláto nebylo, dneska se na rozhlednu dostaneme „čistý“ …
Cesta není jen po vrškách, musíme znova jinudy sestoupit dolů k řece a pak zase šplhat zpátky soutěskou nahoru … jezevčice táhne … u sebe sice mám ještě dost vody v PETce, ale budu šetřit. Ve vsi nad soutěskou je už otevřená hospůdka. To nejde přejít … mám žízeň, zajdu se občerstvit jedním pivem … V koutě u volnýho stolu sedí ten kluk z vlaku, taky popíjí … ptám se ho, jestli můžu přisednout … pokynul rukou, že jo …
„Jak to jde?“
„No, je poznat, že jsem teď během karantény nikde moc nebyl, jsem nějakej unavenejší …“
„No, to jsme asi všichni …“
„Hele, co si vybavuju, tak jsi už párkrát šel s takovým blonďatým klukem, pokud se nepletu, ten dneska nejde?“
„Myslíš Jirku? No … nejde, a asi dlouho chodit nebude …!“
„Co se mu stalo?“
„Ten blbec se před tejdnem oženil …! Musel …“
Je vidět, že o jeho spolupochodníkovi se mu moc mluvit nechce …. Když o něm mluví, smutek v očích střídá zloba … a pak zas smutek, lítost. Asi jsem rejpnul do bolavýho … Mám pivo dopitý, nechci vysedávat, vyrážím na další část cesty. Smutnej kluk říká, že má chuť ještě na jedno, že si ho dá … asi nás dojde, je mladej, mě už to tak rychle nejde, třeba nás dojde. I když bych s ním v hospodě poklábosil víc …
Cesta pokračuje dál … v okolí bejvalýho hradiště nějakej domorodec schválně postrhával pár šipek, takže tu trochu bloudíme … no jo, ale někde na skále je kontrola, co si musím poznačit do kontrolní karty … docela štěstí, že tuhle část jsem šel ještě za světla, že jsem nikam nespadnul. Ale už se šeří, odpoledne bylo fakt teplý a další pivo v hospodě pod hradištěm fakt přijde k chuti …
Z hospody se mi po pravdě řečeno do tmy moc nechce … když už se konečně balím, že vyrazím, přichází zas ten kluk z vlaku … GPS navigace mu funguje, ale podcenil svý baterie v čelovce, už mu docházej je sice jedna z nejkratších nocí, stejně je riziko, že by se s tímhle osvětlením někde přerazil. Já mám naštěstí nabitejch baterií dost, tak jsem mu nabídnul, že mu tři půjčím … že mi je v cíli pak vrátí … nabídku se špatně skrývaným nadšením přijímá a ptá se, jestli by mi nevadilo, že by šel s námi … no proč ne, jezevčice sice neustále táhne a občas provádí alotria, ale během noční cesty si s ní tak nepopovídáš, jako s člověkem …
Ten kluk se jmenuje Petr a právě dokončil svý studia na Vysoký ekonomický škole, užívá si „poslední“ prázdniny, po prázdninách snad nastoupí někde jako účetní …
Cesta ve dvou docela ubíhá, jdeme místama, kde to znám, nemusím tak sledovat moc značky, k třípatrové rozhledně na vrchole snad trefím i poslepu … tak se spíš bavíme … Jak už jsem psal, vybavil jsem si, že Petr chodil pár pochodů s Jirkou … byli to spolužáci z gymnázia, dobře si rozuměli, turistika je bavila … a nejen to … nerozdělilo je ani to, že šel Jirka, na rozdíl od Petra, studovat ČVUT, strojárnu … scházeli se pořád, chodili nejen na pochody (občas i na ty, kterých jsem se účastnil i já), ale na další akce … byli víc než kamarádi.
Stejně ale studium trochu lidi, rozdělí … Jirka měl pár dní před vyhlášením karantény „školní večírek“, trochu se popíjelo … no a … v alkoholovým opojení se Jirkovi podařilo se vyspat, ne bez následků, se spolužačkou Marií, která mu tak trochu nadbíhala … a tak se holt teď museli vzít … Jak tohle dokáže ale zamíchat s životníma plánama, co?
No, z Jirky se tak stal „podpantoflák“, Marie ho teď víc hlídá, Petr má pocit, že mu ho snad i zakazuje … no to je v háji …
„Jo to se tak někdy stane. No jo, ale při dálkovejch pochodech se seznámíš se spoustou lidí, ne?“
„No, víš … my nebyli jen kamarádi … my byli něco víc …“
„Jo?“
„No … mě se o tom nechce mluvit … my jsme si užívali i jinak …“
Snad i pod rouškou tmy vycejtil můj nechápavej, podezíravej, pohled …
„Jo … jsme jiný, jo … jsem gay … Jirka … těžko říct …občas mluvil o ženskejch, občas je hodnotil, holt je asi ten bi, „pod obojí“ … asi jo, no …“
Kolem se line ticho, nad námi jasná obloha, plná hvězd … slyšet jen naše kroky …
„Ty vole … nevěřil bych, že mi bude tak chybět … ne, neplánovali jsme spolu nijak budoucnost, mysleli jsme, že se časem usadíme, že si ty rodiny založíme … ale tohle bylo nějaký rychlý …“
„No a ty ses o něco nepokusil?“
„Jako myslíš se ženskou? Ale jo …. Ale to fakt nejde … Hele, od mala jsem spíš koukal po klukách … no ne, na letní tábory jsem normálně jezdil, tam jsme se vyblbli, s klukama jsme se i z legrace svazovali … jednou mě svázali na celou noc … ty jo, to Ti byla paráda …“
Pomalu stoupáme na rozhlednu, kam jsem před rokem pod rouškou tmy ved spoutanýho subíka. Došli jsme skoro nahoru, jenže na kopci jsem tenkrát slyšel pokřikovat společensky unavenou mládež … stejně jako tenkrát byla sobota večer … dneska tu ale nikdo není …
„No a přivázal Tě někdo někde v přírodě? Dokážeš si třeba představit, že bys byl tady na tý rozhledně přes noc svázanej? Nebo někde jinde?“
„Tý … jo …! Hmmm! No …. No jo, ale kdo by do toho se mnou šel?“
„No kdo asi?“
„Ty? To jako fakt?“
„No, když by jsme se nějak dopředu dohodli, mimo víkend, to je blbý a ne zrovna bezpečný…“
„A neděláš si ze mě srandu, že ne?“
„Ne, nedělám, taky mám na to chuť, ale je to jen mezi náma, jo? Na veřejnosti nemusí nikdo vědět, že mě to baví …“
„Hmmm. Ty jo ..“
Z rozhledny jsme šli dolů do další vsi, cesta pokračovala přes suťovej vrch, plnej čedičovejch balvanů … ve dne krásně viditelná cesta, teď ve svitu čelovky docela drsný … Petr šel napřed, najednou rachot … šlápnul vedle a už kamení pod ním ujíždí, Petr jede i s tím kamením dolů, hmátnul jsem v poslední chvíli po něm a chytil ho za ruku … divnej pocit, jak se ta navlhlá studená ruka mě vší silou držela. Takovej příjemnej …
Dál pak cesta vedle přes vyvýšeninu se třema křížema, kolem řeky nahoru na vrch s velkým kovovým křížem, s rozhledem do širokýho údolí …
„Kdyby sem nebylo zespod tak vidět, tady bylo zajímavý bejt přivázanej …jako u kůlu“
„To už máš taky za sebou?“
„Jo, na tom táboře, hráli jsme si na indiány, byl jsem přivázanej u stromu asi dvě hodiny …“
Ve slipech mě to už začíná bolet … a nejen odřeniny z pochodu.
Cesta do okresního města už jde OK, začíná se rozednívat, Petr pomalu mizí, mě už docela bolej nohy a i když jezevčice táhne, nechci to uspěchat … na Petra kontakt mám … a asi by nebylo úplně dobrý, aby jsme do cíle dorazili oba současně …
Zajímavá, příjemná, noc končí … i když mě jako obvykle po pochodu začínají bolet nohy, i když po noci mám spánkovej deficit, chvíli mi trvá, než usnu …
Následující tejden ubíhá obvykle, pochod je už jen příjemnou vzpomínkou na delší, silně emotivní, rozhovor s příjemným mladým klukem …
Další víkend mi to nedá, a tak Petrovi píšu mailem dotaz, jak se mu daří … v neděli mám už odpověď. Našel si brigádu v hospodě, roznáší piva, docela to jde … a stejně jako já nemůže zapomenout na zážitky z pochodu. Představa bejt svázanej přes noc v přírodě se mu rozležela v hlavě, ta představa ho drží, i se mu o tom už i zdá …
Práci má do středy, ve čtvrtek a v pátek má volno …
„Tak chceš to teda realizovat? Chceš to zkusit?“
„Jo chci bejt svázanej, jako otrok bejt vedenej. Nemít možnost se bránit …“
„OK“ ….
Do čtvrtka dny ubíhaj nějak pomalu … Ve čtvrtek odpoledne Petr přijel k nám vlakem … už bez roušky … vyzvedávám ho a vezu k sobě domů … na sobě má ty ouzký sportovní kalhoty … v očích trochu strach …
„Ty hele, my jsme s Jirkou dělali ledacos … ale …“
„No, jo …“
Doma, když si dal kafe a trochu pookřál, zkusili jsme, dokud se nesešeří, jak mu sluší moje rozporky … 2 m dlouhý tyče, s úchytama. Jednu jsem mu přidělal pomocí obojku na krk, ruce roztáhnul, na konci uchytil do koženejch pout, u loktů taky dopoutal dalšíma koženejma poutama. Posadil jsem ho na svoje bondážní křeslo, upoutal ho tam pásem a nohy mu roztáhnul do šířky pomocí spodní rozporky, opět v kotníkách uchycenou koženými pouty …
„Ty jo … no teď si se mnu fakt můžeš dělat, co chceš … i třeba mi nasadit pás cudnosti …“
„Řek sis o to …“
Vyvalil oči, když zjistil, že mám ve výbavě i tohle zařízení … stáhnul jsem mu slipy a pás cudnosti nasadil a zamknul.
„E..e … ty jo, no …“
„Jseš nějak moc ukecanej …“ a vytáhnul jsem hlavovej postroj s náhubkem“
„Co chceš dělat?“ V očích se mu opět začala objevovat hrůza …
Do pusy jsem mu nacpal 5 cm širokej modrej gumovej balonek (oficiálně, obchodně, balonek pro psa), pod bradu černej koženej náhubek, to všechno jsem mu za hlavou utáhnul popruhama … hezkej pohled … kam se hrabe to, jak vypadal s rouškou ve vlaku …
„Jak se cejtíš?“
„Oela oe“ a v modrošedejch očích to zablikalo … a přes oči jsem mu upevnil masku …
Tak takhle vypadá mladej dálkovej turista, když je naopak znehybněnej, v mý moci … Petr takhle seděl skoro tři hodiny … jen ten balonek mě po hodině prosil, jestli bych mu ho moh vyndat … tak jsem to nahradil normálním roubíkem …
„Mmm, hnhnnn mmm“.
Po třech hodinách Petr přes roubík prosí, že potřebuje na záchod. Ač nerad, rozepínám kožená pouta na rozporkách a pouštím jej, aby si ulevil …
„Nesundáš mi ten pás cudnosti?“
„Na to zapomeň. Jsi v něm jen 3 hodiny a už bys ho chtěl dolů … jinej je v tom dva měsíce … zvykej si …“
„No počkej, to s tím pojdu i domů?“
„No měl bys …“
„Ty hele, jako ne že ne, ale občas mě někdo vidí nahýho, např. když se převlíkám do plavek …“
Když se vrátil ze záchoda, s prvním zážitkem vymočení se s pásem, dohodli jsme se na lehký večeři.
„Tak jaký to zatím bylo?“
„Neobvyklý … zvláštní.“
Po večeři jsme se zkusili Petra začít svazovat lanem. Z Lídlu mám dvě lana, jedno rozstříhaný na 5 m díly, druhý celejch 30 m, jen mám na něm předvázaný uzly na dělání tělových korzetu … To jsem mu dal přes hlavu, a začal vyplítat korzet. Ruce jsem mu svázal vepřededu 5m lanem, lokty zaplíttal do korzetu a přitahoval dozadu. Když byl korzet, včetně upevnění rukou hotovej, položil jsem Petra na čabraku, a svázal mu nohy v kotníkách a u kolenou. To vše opět doplnil maskou a roubíkem …
„Mmm mmm mmm.“.
Kolem devátý hodiny se začalo šeřit. Petr už se vrtěl. Rozvázal jsem mu nohy a kolena, Čekal, že ho budu rozvazovat dál … Mýlil se. Na krk jsem mu nasadil kožený obojek, tělo doplnil postrojem. Svázanýmu Petrovi jsem pomoh vstát a pod rouškou tmy ho doved do garáže, tak aby to neviděly zvědavý sousedky …
Z garáže vyjíždím, na zadní sedačce svázanej Petr, divnej pocit, co kdyby nás cestou zastavil policajt.
Dojeli jsme pod rozhlednu. Na postroj připínám Petrovi vodítko a postupně pomalu vyrážíme nahoru na rozhlednu. Jdeme pomalu, krok po kroku. Petr má stále na očích masku, stále ruce svázány lanem a přichycený korzetem k tělu … Na pochodech si pří stoupání do vršků pomáháme trekingovými holemi, teď je to jiný, Petr ruce svázaný, nevidí, udržet rovnováhu je nesnadný … párkrát se zakymácel, já to vyrovnal pevnějším držením vodítka.
Už jsme nahoře a pozvolna stoupáme vzhůru do posledního patra rozhledny. Tam Petra usazuju na rošt, dávám pod něj spací pytel a opět mu svazuju nohy v kotníkách a u kolenou … Sám pomalu usínám v dalším spacáku … Je pravda, že kdyby někdo náhodou přišel, viděl by napřed dva spáče ve spacáku, ne svázanýho …
Kolem druhý hodiny Petr zpod roubíku kňourá, že mu mravenčej ruce … jestli by to nešlo jinak … OK, na chvíli mu ruce rozvazuju a nechávám ho je procvičit, prokrvit.
Za cca 7 minut mu beru jednu ruku a přivazuju jí k zábradlí rozhledny … druhou potom proti, na druhou stranu. Rozvazuju mu nohy, roztahuju, a přivazuju k roštu rozhledny, co možná nejvíc nohy roztažený, co nejvíc od sebe. Petr leží na spacáku, roztažený do X, sundavám mu masku, povoluju roubík … je teplá letní noc, ležíme na rozhledně, nad námi nebe plný hvězd … subík Petr přikurtovanej … nehybnej, hledící vzhůru do nebe … paráda … jen vítr nás ofukuje …
Před pátou ranní Petra odvazuju od rozhledny, motám lana, balím kožený pouta … balím spacáky a pozvolna klesáme zpátky k autu … přejíždíme domů. Zahříváme se teplým čajem, sundavám mu pás cudnosti a oba uleháme, dospáváme noc …
Kolem 9. hodiny už jsme oba vzhůru, Petra doprovázím k vlaku … vyráží za svými povinnostmi …
Hezká, nezapomenutelná, noc … už teď vymýšlíme pokračování, s přivázáním ke kříži nad městem, jako ke kůlu …