Peklo, peklo, peklíčko, tam je teplo, teplíčko.
Můj milý deníčku,
tak se vracíme s Petrem z výletu do Ostravy, celý výlet byl celkem v pohodě, až na návrat. V expresu Českých drah Silesia nejde klimatizace, nic nového, že můj milý deníčku, větrat se dá tak leda přes chodbičku, ale vzhledem k vysoké traťové rychlosti okna otevřená na chodbě vydávají značný hluk. Navíc je takové větrání neúčinné. Než dojedeme do Prahy, bude to peklo. Průvodčí přišla s nepřijatelným tvrzením, že v expresu, jedoucím 160 km v hodině, klimatizace není a větrá se okénky. A na co jsou tedy pod okny průduchy a ovládací panel nade dveřmi, co myslíš, můj milý deníčku. Mám trochu podezření, že jedeme ve voze rakouských drah, jejichž výhodný nákup českými drahami dal Jančura k soudu. Hahaha. Jinak paní Eva měla v pátek pohřeb, snad přeci jen bez roušek, ale pan Zbyněk, mimochodem bratr ho nemá rád, vdovec, s nímž se paní Eva nerozešla jen kvůli penězům, vyváděl už 14 dnů před pohřbem, jako jurodivý. Jistě, její náhlý skon otřásl všemi a chudák vdovec je dlouhodobě nemocný, má ankylozující spondylitidu, ale aby kvůli němu kulturní vedoucí čáslavského divadla odváželi sanitním vozem na psychiatrii, to už je příliš. Podle všeho nakonec i bratr s dětmi jeli pomáhat upravit divadlo, aby mohl být na vyvýšený stupeň umístěn katafalk s květinovou výzdobou, ovšem ne ledajakou, ale jen placenou nejbližší rodinu a přáteli, ano ano, placenou, neboť tato výzdoba měla být zařízena jednotně přímo panem Zbyňkem a posílat se mu měly přímo peníze. A protože bratrova žena Anna byla zrovna nakýblována u našich rodičů, Zbyněk milostivě připustil, že by mohli také zaplatit kytku a ať se když tak rozhodnou, kolik by dali. Dohodli se s Aničkou, že dají 300 KČ. Jenže jak je poslat? Když se Anička snažila dohodnout nejlepší postup, byli rodiče obviněni, že vlastně poslat nic nechtějí, což ovšem pravda nebyla, i na jeho pohřeb by rádi kytku poslali, a že tedy místo nich tu kytku obstará sám. Z toho vidíš můj milý deníčku, jak ten člověk šílel. A vždy se dělal hogo-fogo. Musím se příležitostně bratra zeptat, jak pohřeb dopadl. Jinak chtěl rozhodovat o všem, kdo se bude smět poklonit památce a kdo ne a kdo bude smět dát kytku a kdo ne. Ale to není vše. Paní Eva ještě ani nevychladla a už začaly tahanice o majetek, především, co bude s Čáslaví, když Zbyněk odchází do Kruhu k příbuzným. Aničky bratr má přítelkyni a ta navrhovala Čáslav střelit, aby jí mohl milenec z podílu pořídit auto. Anička zase prohlásila, že nikdy, že jde do Čáslavi bydlet i s dětmi a ty že budou po týdnu střídat dvě školy. Hahaha. Naši z toho byli na mrtvici. Sestřenice slavila padesátiny a shodou okolností jsem se k tomu přinachomýtl, takže jsem mohl okouknout ten její dvojdomek. No, vypadá dost na spadnutí, ale uvnitř je hezky opraven. Jídel měla dost, jenže jak stále další lidé přicházeli, tak zásobování vázlo a my odjížděli nakonec hladoví. Když jsme řekli, že jedeme, ani nás nezdržovala. Ještě že tam byla i druhá sestřenice, také shodou okolností, s tou se dá celkem mluvit. Dále jsem si všiml, že bratrancově pohlednému Slovákovi Matějovi se už trochu dělá bříško. Nikdo nemládne. Ale připravil na oslavu zajímavý dort z mandlové mouky. Ten den, co jsme odjížděli do Ostravy, vyhlásila hlavní hygienička Moravskoslezského kraje opětovné zavedení povinných roušek v celém kraji. Naštěstí jsem tento vývoj předvídal, takže jsem měl ssebou hned čtyři kusy. Probíhá to tak, že když se v expresu mine stanice Polom, mohou se ve vlaku roušky sundat, směrem od Ostravy, nebo se musí nandat, směrem do Ostravy. Ostrava má první bezpapírovou MHD u nás, což je opravdu peklo. Nikde není vysvětleno, co se má dělat, takže člověk zmateně přikládá ke čtečce ve voze svojí platební kartu, pořád mu to píše nesmyslnou hlášku máte platnou jízdenku a z účku kvapem mizí peníze. Podle paní z infocentra to celé probíhá tak, že při nástupu do vozu MHD přiblížím bezdotykovou platební kartu ke čtečce a ta vyhodnotí, zda jsem už nepřečerpal denní limit 80 KČ, či zda nemám ještě platnou 45minutovou jízdenku za 24 KČ, a když ne, tak mi takovou jízdenku naúčtuje. To se ovšem nijak nedozvím, já se dozvím jen viz výše. A teď pozor, přijde vylepšení. Když je jízdní doba kratší než 15 minut bez přestupu, mohu při výstupu kartu přiložit ke čtečce a ta mi na kartu vrátí 8 KČ, což mi sdělí nápisem výstup, abych věděl, že už nemám platnou jízdenku. K tomu ještě vydávají plastové kartičky na 100 KČ, podobně jako v Amsterodamu, s níž člověk platí tak dlouho, až je z ní jednodenní jízdenka. Nebo tak nějak. Je to jasné, můj milý deníčku? Já popravdě stále tápu, ale až přijde vyúčtování, budu se divit. Ubytovaní jsme byli v hotelu Imperiál, jež už má svá nejlepší léta za sebou. Tváří se jako hotel čtyřhvězdičkový, což se projevuje tím, že se v něm dají snadno utrácet peníze, takže vystavuje jen zálohové faktury. Nám ovšem na místě vystavila recepční rovnou konečný účet, neb nás otipovala, že obyčejnou vodu za 75 KČ si opravdu nebudeme chtít dokoupit. Jinak bychom si mohli nechat vyprat a vyžehlit prádlo, nechat donést boršč na pokoj, za 200 KČ a podobně. Středně drahý pokoj byl celkem pohodlný, jen mne mrzí, že jsem si ve Vítkovických železárnách nekoupil sůl do koupele, mohl jsem se naložit do vany. Prohlídka vysoké pece č.1 byla nesporně zajímavá, byť trochu závraťovitá, pročež se Petr neúčastnil. Výhled byl ovšem bezchybný. Z prohlídky mne naprosto dostal vodní plynojem, ten pro mne představuje vrchol inženýrské práce. Jinak všechna ta potrubí, koksové baterie, prádelny a sprchy, nížeje a odpichy mají své ponuré kouzlo, jen se bojím, že vzdor titulu NKP to všechno jednou zrezaví a spadne. Také jsme navštívili důl Michal s prohlídkovým okruhem Jeden den horníka, byli jsme tři i s průvodcem, což bylo celkem příjemné. Zatímco Petrovi se nejvíce líbila zapomenutá holicí štětka, mne zaujaly zelené plátěné trenýrky vystavené na háku v řetízkové šatně a z představy, že se pod jednou sprchou mačkali 2-3 horníci, jsem málem omdlel. Sobotní večer byl věnován návštěvě Tunelu. Byla tam docela zima, zprvu prázdno, ač se teoreticky mělo kvůli hygieně zavírat už ve 23.00, později lidí přibylo, ale přibylo také kouře z cigaret. Celé se to tváří jako soukromý klub a tam si přeci můžu dělat, co chci. Odcházeli jsme ve tři čtvrtě na jedenáct a nezdálo se, že by se někdo chystal zavírat. To z Ikara nás den předtím vyhodili už v půl. Petr v Tunelu potkla starého známého, ani ho nepoznal, jak se změnil, mne tam oslovil jeden z pravidelných návštěvníků, a protože tam byla tak hlasitá hudba, že nebylo slyšet vlastního slova, musel jsem nachýlit ucho přímo k jeho tváři. Prohodili jsme sice jen několik vět, ale měl-li koronáče, tak já ho mám také. Proto jsou bary a diskotéky, soukromé oslavy a pod. tak nebezpečné. Dále jsme navštívili Slezský hrad, zajímavý tím, že poklesl asi o patnáct metrů kvůli poddolování. Jinak jde o kašírovanou a nákladně opravenou zbořeninu. Však demoliční výměr dostala už v roce 1956. Chtěli jsme tu uplatnit slevu na ostravskou kartu, jenže recepční v Imperiálu to spletla a nedala na ní razítko. Nakonec se udělalo teplo, i sluníčko vysvitlo, jenže z Antošovic mne vyhnaly krvežízniví komáři. Přesto tam bylo hezky, naturistické stanové městečko, i nějaké údy jsme viděli, například pěkného hetero souseda, co si ho osaměle potajmu honil. Řekl bych, že to byl Polák. Dokonce jsem při čekání na hlavním nádraží ucítil bývalý ostravský zápach, snad z nedaleké koksovny. O všelijaké neobvyklé typy, například cikánské, nebyla nouze. Hmmm, a do posilovny chodí jeden moc pěkný nazrzlý chlapík.