zrovna čtu povídku polskožidovského autora, nějakého Zingera, nazvanou Sám, kde se autor vyznává ze spojení s pekelnými bytostmi, jež mu čas od času splní nějaké nesplnitelné přání, ale jaksi k jeho újmě. Také se mi občas stává, že mi Nejmilostivější Nebesa splní nějaké zbytečné a opovážlivé přání, aby mne poučila, že rozmařilost je projevem slabosti. Dnes, tj. 30. května se konečně uskutečnil výlet s Kamarády, měli jsme se setkat s Petrem v Praze na nádraží a též se zúčastnit. Původně jsem chtěl jet pendolínem v 8 hodin z Plzně, ale na přestup by bylo jen 10 minut, což je, jak jistě uznáš, můj milý deníčku, pohříchu málo. Takže jsem vymyslel, že pojedu dřívějším courákem v 7.22, navíc jsem si říkal, že v Berouně by mohl přistoupit Petr a mohli bychom jet kus cesty spolu. Ráno, když jsem šel na vlak, jsem si říkal, že se mi vůbec nechce, že ty lidi vlastně vůbec neznám a vůbec nic mi do nich není a že se mi vůbec nechce zase sedět někde v hospodě a jíst nějaké typické hospodské pochoutky a podobně. A tu máš čerte kropáč, vyjedeme z Ejpovického tunelu a stojíme. Po deseti minutách bylo zřejmé, že máme průšvih a vidina výletu se kvapem vzdalovala. V 8.10 nás předjelo pendolíno, tím bych patrně přípoj v Praze stihl a těsně než jsme konečně rozjeli, dovolal jsem se Petrovi. Ano, skutečně chtěl jet tím vlakem, ale když viděl, jaké má zpoždění, jel autem až do Prahy. Takže v Rokycanech jsem vyskočil z vlaku a jel obratem zpět do Plzně. V klidu jsem se nasnídal, vybalil, zajel si zaplavat do poloprázdného bazénu, chvíli jsem dokonce plaval sám, zašel do čajovny, tam jsem zjistil, že nemám čím zaplatit, neboť jsem nechal peníze i kartu v bytě, zkrátka skuhral jsem, jak jsem opuštěný a vykolejený. Mimochodem, v čajovně jsem dostal málem studený jogi čaj s mlékem, o němž by se dalo klidně říci, že je učiněná voda (Šmarjájosef, milostpaní, se mě zdá, sem tam to mlíko zapomněla dolejt), obsluha vypadal, že se již několik dní potýká s koronáčem, takže moc příjemný zážitek to beztak nebyl. Na zítřek jsem si naplánoval výlet, ale vůbec se mi nechce. Když to není lovecká výprava za kytkami, tak mne výlety moc nezajímají. Určitě ne osamělé. V Praze jsou jiné možnosti, člověk zajde například do sauny a hned je sám ve společnosti. Nakonec přijel Petr i s dětmi, takže výlet se nekonal, místo toho jsme s dětmi byli u Majáku, ani jsme je odtamtud nemohli dostat, jak se ji tam líbilo. Jinak lidi už vůbec nenosí roušky, tuhle byla zábava ve třicítce, řidič nejprve napomínal mladíka se sluchátky, ten ho nejprve neslyšel, ale pak si milostivě roušku nasadil, další na řadě byla stařenka, už poněkud zpomalená, zato chlapík s plechovkou piva letěl rovnou z autobusu. V trolejbusu pro změnu řidič zastavil, otevřel všechny dveře a čekal, až si chlapík nasadí roušku. A protože ten spěchal, tak si ji skutečně nasadil. Dnes v ranním vlaku také polovina lidí roušky nemá. I u nás v práci jsou každou chvíli nějaké rouškové výstupy. Naši by dnes měli jet na dovolenou do Nového Boru. Naplánoval jsem jim hlavně výlety do přírody.