Povídka - kdo pozdě chodí
převzato
Věděl moc dobře, že tohle je veliká chyba. Třikrát po sobě přijít pozdě na trénink. Loudal se tělocvičnou a věděl, že trenér ho již zaregistroval. Kluci makali na žíněnkách a ve svém zaujetí neviděli a neslyšeli. V duchu bojoval s myšlenkou podat nějaké hodně přesvědčivé vysvětlení a pokusit se vyhnout trestu, který musel zákonitě následovat. Doploužil se k trenérovi a čekal, až se na něj otočí a s pronikavým pohledem a pátravým výrazem ve tváři bude chtít znát vysvětlení. Trenér si ho nevšímal a chvíle se začínala neúnosně prodlužovat. Martin si váhavě odkašlal, aby upozornil toho statného muže že stále ještě čeká. Stalo se, otočil se: „Hodláš tu stát celý trénink? Koukej se zařadit!“
To není možné, letělo Martinovi hlavou, když kopal do pytle a snažil se dělat vše s přesvědčivým zápalem, aby na sebe dodatečně nepřivolal hněv vládce tělocvičny. Tahle snadné jsem nečekal. Mám kliku. Další kop naplněný vnitřní energií sklidil trenérův komentář: „Výš! Razance dobrá, ale je to stále moc nízko.“ Martin zaměřil další ránu o poznání výš a ohlédl se po trenérovi, ale ten už zaměřil svou pozornost jinam. Poctivě makal dalších několik minut a cítil, jak mu začíná vlhnout triko potem. Lepilo se mu protivně na záda a to i přes poměrně chladný vzduch v tělocvičně. Ozvalo se zatleskání, kterým si trenér vynucoval pozornost. „Tak vážení, budeme pro dnešek končit. Na závěr si všichni dejte tři kolečka na uvolnění a budu se těšit ve čtvrtek. Nashledanou.“
Kluci postupně opouštěli svá místa a dávali se do běhu. Trenér stál ve středu tělocvičny a sledoval jejich běh. Dokázal podle toho velmi přesně odhadnout, kolik sil kdo vydal na tréninku a tím i u koho je potřeba přidat kondiční cvičení. První kluci zatočili v běhu ke dveřím do šaten. Martin právě dokončoval třetí kolečko a blížil se také ke vchodu do šatny. Tak mi to prošlo myslel si ve chvíli, kdy vzduchem třesklo jeho jméno. „Martine! Ty se vrať!“
Změnil směr a místo do otevřených dveří doběhl k trenérovi s pocitem, který umocnil jeden z kluků, který ještě před několika vteřinami běžel vedle něj: „Tak si to užij.“
Zastavil se před mužem a čekal. Ten na něj pátravě hleděl. „Ty ještě nekončíš. Neodmakal si svůj příděl a navíc máš u mě nějaký restík.“ Martin stál jako přimražený a správně tušil, že ho čeká něco nepříjemného. Stál takřka v pozoru a trenér pomalu obcházel kolem něj. „Jsi trochu moc zpocený, na to že si přišel o čtyřicet minut pozdě…“ Muž dokončil svůj okruh kolem zmateného Martina, zastavil se přímo před ním a pokračoval v monologu: „Bojové umění je především o vnitřní disciplině a o síle, kterou dokážeš koncentrovat myšlenkou. Tvoje rychlost je závislá na stavu duše a schopnosti okamžité koncentrace. Tvoje svaly jsou jen podporou myšlenky. Ale i ty se musí udržovat v kondici.“ Martin zmateně přikývl. Trenér pokýval hlavou a vydal se na další okruh kolem chlapce. Pohledem si měřil jeho vysokou, štíhlou postavu, široká silná ramena a štíhlé boky. Opět se zastavil před Martinovou tváří a zadíval se mu do očí.
„Svlíkni si triko, bude ti pořádné horko!“ Martin poslechl a odhodil navlhlé triko na žíněnku. Muž se přiblížil ještě blíž a porušil tím chlapcův osobní prostor, aniž by se ten pokusil ucouvnout. Co už Martin ale nevěděl bylo, že muž opatrně nasál vůni zpoceného chlapeckého těla.
„Další tři kolečka a tryskem!“ šlehl houstnoucí atmosférou příkaz. Martin okamžitě vyrazil. Řítil se po obvodu tělocvičny a v duchu litoval svého pozdního příchodu. Při třetím kolečku trochu zvolnil, protože se jeho plicím začínalo nedostávat vzduchu. Když míjel trenéra, zaregistroval pokyn k dalšímu kolečku. Soustředil se na ekonomiku běhu a správné dýchání, ale kyslíkový dluh se nedá dohonit při běhu. Dokončoval čtvrtý okruh, když se mu trenér postavil do cesty. „Dřepy! Padesát a dělej!“ A trenér začal počítat a tím zároveň určovat i tempo. Když se blížilo číslo čtyřicet, cítil Martin tupou bolest ve stehenních svalech. Muž stále vedle něj a vychutnával si pohled na štíhlé tělo svého svěřence. V hlavě mu zatím zrál plán. Padla hranice padesáti dřepů ale trenér stále počítal. Martin malinko zaváhal a pak pokračoval ve vysilujícím cvičení. U čísla sedmdesát prohlásil trenér, že to prozatím stačí. Chlapcovo úlevné oddychnutí ihned zchladil dalším příkazem: „A teď k hrazdě! Poklusem!“
Martin pochopil, že tohle bylo jen malé rozcvičení a porovnání s tím, co ho ještě asi čeká. Doběhl k hrazdě a postavil se pod ní. Trenér došel k němu a s vyzývavým pohledem do chlapcových očí pronesl: „ Uděláš čtyřicet přitahovaček! Napřed si ale sundej trenky.“ Martina nechápavě pohlédl na muže. „Dělej!!“ vypálil trenér. Chlapec zaváhal a potom pomalu stáhl volné trenky a odložil je na zem. Narovnal se a stydlivě si zakryl rozkrok rukama. V mužových očích zahořely pobavené ohníčky. „Jak dlouho budu čekat!“ Martin váhavě dal ruce zakrývající dosud jeho mužnost nad hlavu, odrazil se a zachytil se hrazdy. Prvních dvacet přitahovaček nebylo žádným problémem, protože ruce byly ještě odpočaté. Se stoupající číslovkou se ale zvyšovala i svalová únava. Trenér se zatím již nezakrytě pásl pohledem na mladém pružném těle. Zblízka sledoval hru namáhaných svalů a jemné kapičky potu na kůži. Dlouhý pohled věnoval i pohupujícímu se Martinovu penisu. A bylo se na co dívat. Jeho silná mužná ozdoba takřka trčela z mírné houštiny uhlově černých chlupů, které kontrastovaly s neopálenou kůží v bederní oblasti. Z předkožky penisu jemně vykukoval žalud. Hned těšně pod ním byl dostatečně velký pytlík naditý varlaty. Martin dřel na hrazdě a cítil jak se kapičky jeho potu začínají slévat v pramíncích a cítil je stékat po těle. Také vnímal trenérův obdivný pohled a uvědomoval si, že ho to vzrušuje a že to asi už začíná být vidět. Jeho dřina na hrazdě se měla chýlit ke konci, když zaslechl: „Flákáš to. Pokračuj!“ Rychlost jednotlivých přitáhnutí rapidně klesala a každý další cvik byl o něco pomaleji provedený, než ten předchozí. Martin věděl, že mu docházejí síly, ale nechtěl před trenérem přiznat, že začíná být na dně. Po pětapadesáté přitahovačce si musel přiznat, že už opravdu dál nemůže. Chvilinku ještě zůstal viset na hrazdě a naposledy se pokusil o ještě jedno přitáhnutí. Poté uvolnil bolavé ruce a dopadl na zem. Martin se sehnul pro pohozené trenky, ale trenér je nohou odkopl mimo Martinův dosah. Ten se už únavou nemohl ani náznak odporu. Trenér odvedl Martina ke klasické lavičce, která je snad v každé tělocvičně. Nahý chlapec rezignovaně kráčel vedle něj a už ani nevnímal svou nahotu. „Na lavičku a kliky. Budeš je dělat, dokud neřeknu dost.“ Martin se trochu zoufale podíval na muže, ale poslechl. Natáhl se na lavičku na břicho a s povděkem vnímal její chlad na svém těle. Pak se rukama zapřel za její okraje a zvedl svoje štíhlé tělo na natažené ruce a na špičky nohou. Trenér začal počítat a Martin se v rytmu slov zvedla a opět klesal těsně nad lavičku. Muž si sedl na bobek vedle něj a sledoval, jestli se žádnou částí těla nedotýká v dolní poloze lavičky. Počítal pomalu, aby to bylo namáhavější a stejně jako chlapec věděl odpředu, že tohle Martinovo tělo už moc dlouho nevydrží. Předchozí cviky daly i tomu jinak silnému a mladému tělu náležitě zabrat. Z Martina se pot jen řinul a trenér měl nyní možnost velmi z blízka sledovat jeho krásné tělo. Dlouhý pohled věnoval opět penisu, který se zastavoval těsně nad lavičkou a občas se jí i dotkl. Pokochal se pohledem na semknuté pevné hýždě a neodolala a chlapcovi je pohladil. Ten jen vydechl o něco prudčeji a pokračoval s námahou v klicích. Paže se mu již chvěly námahou. Takto intenzivně velmi dlouho necvičil. Trenér přestal počítat a pokračoval prostým: „Nahoru…dolu…nahoru…dolu.“ Třes Martinových rukou jež byl velmi nápadný a chlapec dokonce začal při každém zdvihu tichounce naříkat. Muž neoblomně stále diktoval tempo. Pot okapával z Martinova těla na lavičku. Konečně přišla ta chvíle, kdy se již nedokázal vzepřít na pažích a dopadl na lavičku plnou vahou a zůstal ležet. Trenér se zasmál a povídá: „Vydržel si mnohem víc, než jsem čekal. Vstávej, ještě nás čeká malé překvapení.“ Martin se s námahou zvedl z lavičky a poslušně následoval trenéra k žebřinám. Ten mu přikázal se otočit k žebřinám zády, rozkročit se a zvednout ruce nad hlavu. Byl to krásný pohled na to zpocené svalnaté tělo v této poloze. Muž s shýbl k zemi a vzal svazek švihadel.
Na každém udělal zkušeným pohybem smyčku a postupně je navlékl na Martinova zápěstí a kotníky. Pak začal jednotlivé končetiny přivazovat k žebřinám s doprovázel to komentářem: „Dnes sis vyzkoušel praxi co dokáže udělat mysl s fyzickým výkonem. Byl si dobrý. Oba si zasloužíme odměnu.“
Martinovi se tajil dech nad tím, co si myslel, že bude následovat. Očekával něco velmi nepříjemného a uvědomoval si, jak má trenér nad ním takřka neomezenou moc. Je to zvláštní, pomyslel si, jak poslouchám a přitom mám na to, abych se vzepřel. Cítím jeho duševní převahu, to je jediné vysvětlení, protože fyzické násilí by na mě nepoužil, tím jsem si jistý.
Trenér dokončil poutání a s uspokojením sledoval svoje dílo. „Teď se uvolni a podvol se všemu co budu dělat a bude to velmi příjemné. Ničeho se neboj.“
Postavil se před Martina a bezostyšně si zblízka prohlížel jeho krásné tělo bezmocně upoutané k žebřinám. Natáhl ruku, jako by se chtěl té krásy před sebou dotknout, ale jen dlaní přejížděl těsně nad křivkami Martinova těla. Chlapec vnímal své stoupající vzrušení i jeho viditelnou fyzickou odezvu. Mužova ruka se zastavila nad hrotem vzrušením ztuhlé bradavky a prvně se dotkla jemným dotekem. Chlapec prudce vydechl a podal se laskající ruce. Prohnul se v zádech a nastavil tak svou hruď laskání. Tím dal jasný signál o svém postoji k této trenérově činnosti. Mužovi ruce obemkly chlapcovo tělo kolem pasu a jeho rty se přisály na nastavenou bradavku. Jazykem ji obkroužil a poté vzal hrot jemně mezi zuby. Chlapec zavzdychal blahem a jeho myšlení se začínalo propadal na smyslové vnímání. Laskající ústa se posouvala postupně na druhou stranu hrudníku a potom klesala níže. Zastavila se kolem pupíku a jazyk si pohrával s důlkem a jemnými chloupky v jeho okolí. Martin už nepřetržitě vzdychal. Lačná ústa se po malinkých krůčcích posouvala stéle níž a odezva na sebe nenechala čekat. Ve chvíli, kdy jazyk přejížděl po celé délce penisu, od jeho kořene až po překrvený žalud a zpátky už sebou Martin zmítal, jak mu jen spoutání dovolovalo. Trenér dávkoval své dráždivé doteky velmi pečlivě a sledoval všechny odezvy chlapcova těla. Vždy, když cítil, že se blíží Martinovo vyvrcholení, na chvíli přestal a nechal tak poklesnout vzrušení do mezí, kde nehrozila extáze. Dlouhé desítky minut si pohrával s chlapcovým tělem našponovaným až na samou únosnost rozkoše. Mistrně oddaloval vyvrcholení rozkoše a nechával tak svého bezmocného svěřence balancovat na hraně výbuchu a následné úlevy. Martinovo sebeovládání bylo minulostí, celá jeho bytost se nechávala unášet na vlnách rozkoše. Bezmocně poškubával svými pouty a vzdychal podle toho, ve které fázi vzrušení se zrovna nacházel. Dráždění se stupňovalo a balancování bylo stále blíž vyvrcholení. Pak trenér včas neustal a pokračoval v dráždění chlapcova žaludu, i když cítil jak blízko cíle on je. V posledních několika vteřinách silně stiskl Martinův penis palcem a ukazovákem těsně za žaludem a na poslední chvíli tak zarazil vrcholný výbuch rozkoše. Hned na to opět přisál ústa na žalud a pokračoval. Martin se již svíjel a rozkoš se mísila s bolestí ve varlatech. Ještě dvakrát trenér zopakoval stejný trik a tělocvičnou se nesl Martinův nářek ze zadržovaného orgasmu. Na počtvrté nechal milostným křečím normální průběh, jen přesunul ústa ze strany na tělo penisu a slabě stiskl. Zároveň vzal do dlaně šourek a stiskl. Martin zařval rozkoší a následovalo několik mohutných výstřiků, které se nesly do vzdálenosti nejméně dvou metrů. Nekonečně dlouhá rozkoš rvala chlapcovo nitro na kusy. Martin hluboce oddechoval, jako kdyby měl za sebou několik kol kolem tělocvičny. Třásly se pod ním nohy a snažil se dostat do normálního stavu vědomí. Pocit, že se po prožitém orgasmu neudrží na nohách se stával skutečností. Muž uvolnil jeho pouta a Martin se mu svezl k nohám. Nikdy nic tomu podobného nezažil. Ještě nikdy nezažil tak úžasně silné vyvrcholení. Po několika minutách v klidu se Martin uklidnil, jeho dech i tep se vrátily na běžné parametry a začínal vnímat svoje okolí. Trenér seděl vedle něj a čekal, že se chlapec vzpamatuje. „Je čas jít domů, chlapče. Svůj tréninkový plán si splnil.“ Martin si stydlivě přitáhl pohozené trenky a pohlédl na trenéra trochu jinýma očima s otázkou: „ A můžu…můžu ve čtvrtek zase přijít pozdě?“…….
© Radek [R.Tolar at seznam.cz]