sedím ve vlaku směr Cheb, v první třídě, celé to probíhá tak, že do Plzně přijede vlak od Chebu, vymění se lokomotiva a vlak jede zpět do Chebu. Ten na Prahu je na tom podobně, ale v opačném směru. Rodiče totiž začali žárlit na Petra, že za ním jezdím do Chyňavy a za nimi že nejezdím. Jedu ráno s tím, že budu zalezlý v pokoji nebo na zahradě, přespím jednu noc a druhý den večer se vrátím do Plzně. S rodiči budu pokud možno jen v roušce, vypral jsem si tu s nanovlákennou vložkou a budu si ještě častěji mýt ruce. Snad se ode mne nenakazí. Tuhle jsme s Petrem porušili nařízení vlády a vydali se na výlet na Vysočinu za jedním známým, u něhož jsme jednu noc přespali. Cesta po D1 byla v pohodě, snad dokonce převažovala nákladní auta nad osobními, ale za obvyklého provozu by představoval opravovaný úsek u Mirošovic smrtonosnou past. Nejprve jsme navštívili údolí Doubravy, matce se na snímcích líbilo, připomínám, že jde o úzce zaříznuté skalnaté řečiště malé říčky, s pěkným dvoumetrovým vodopádem, obřími hrnci a skalními lavicemi. Ovšem každé větší hory nabízejí všeho více. Nakonec mi přišlo stejně zajímavé boční údolí Kamanného potoka s méně zavodněným, ale také hezkým vodopádem, přičemž náš průvodce ho vůbec neznal. Druhý den už sami jsme vyrazili na Ranský Babylón uprostřed NPR Ransko. Cílem bylo najít řeřišnici trojlistou. Na obrázcích vypadala jako nápadná krásná bylina a kvést měla na přelomu dubna a května. Tentokráte globální oteplování selhalo, řeřišnice byla v poupatech, zato jsme zastihli ještě poslední bledule. Vrchol nabízel pouhé zlomky výhledů, zato po cestě jsem viděli řadu zajímavých balvanů. A na vrcholu, to mne podrž můj milý deníčku, je dokonce studánka. Sice téměř vyschlá, teď na jaře prosím, ovšem s velkým poutačem. A protože bylo na vrcholu konečně prázdno, jinak je všude v přírodě nebývale mnoho lidí, opaloval jsem se chvíli nahý, což se neobešlo bez následků. Chytil jsem první letošní klíště, mimo jiné. Dalo se to čekat. Když jsme u té přírody, Petr měl několikrát na hlídání děti, ve volném týdnu jsem mu s nimi pomáhal. Nemohou přeci pořád sedět doma, takže jsem je často brali do přírody, až to vyústilo v jejich protesty, zase do lesa, neee, my nechceme. No ano, raději by do akvaparku, tobogy a tak. Dále se vyjasnilo, že holčičku baví předříkávat Honzo vstávej, chlapečka kopat s míčem a oba dva baví maso na talíři. Pamatuješ, můj milý deníčku? Polévka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to a bude to . . . A ještě něco, jestlipak víš, můj milý deníčku, která česká pohádka měla u šestiletých dětí největší úspěch? Kdepak Popelka nebo Pyšná princezna, nýbrž Adéla, co ještě nevečeřela! Ale to mne podrž, ve vlaku jela skupina osmi mladých výletníků. Neplatí snad zákaz srocování?
Též bych rád napsal pár slov k robotickému vysavači. V D-testu je zase sepsuli, jak jsou špatné, ale zcela zjevně se mýlí. Místo, aby zkoušky byly zaměřeny na rozdíly mezi vysavači, byly postaveny tak, aby zvýraznily jejich domnělé nedostatky. Jistě, použití robotického vysavače má svá omezení, v bytě, kde je mrdník a o poházené předměty si každou chvíli některý ze řvoucích fakanů přerazí hnátu, nemá smysl vysavač vůbec vytahovat ze skříně. O robotickém ani nemluvě. Já jsem pověstný neustálým uklízením, ale že bych pokaždé čistil spáry tvrdit nemohu. Tak jednou za půl roku? A rohy popravdě také nemám úplně nejčistější. Po pěti minutách sledování práce vysavače mi bylo jasné, že před jeho spuštěním budu muset dát židle nahoru, jak se to dělávalo dříve, že budu muset posunout stůl, aby měl robůtek kolem něj více místa, vázu že musím postavit na stůl a že některá místa jsou prostě mimo dosah. Velmi rychle jsem zjistil, že nemusím, k dosažení stejné čistoty, vytírat obden, ale jednou za deset dnů a prach že stačí utírat tak jednou za 14 dní a i tak ho setřu zřetelně méně. Jaké další důkazy chceme? A rozsypané kukuřičné lupínky zametu výrazně rychleji košťátkem a lopatkou.
Také jsem viděl nesmírně zajímavý pořad o jaspácích bojovných. Na tokaništi se vyskytují samice, bojovní tmavě zbarvení teritoriální samci, dále bíle zbarvení satelitní samci, vystupující v rolích zdánlivých obětí, otloukánků (klasická nahraná rvačka před vyvolenou ženou!) a nakonec velmi vzácně též transvestité, tedy samci, vypadající jako samice, čekající nepovšimnuti na příležitost obskočit samici, když je dominantní samec zaneprázdněn předváděním své mužnosti. To jsem tedy zíral.
Stejně všichni umírají jako krysy, ti důležití i ti bezvýznamní.